Článek
Seděla v malé kuchyni svého kladenského domku, popíjela čaj z omláceného hrnku a s typickou drsností prohodila: „Byli jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.“ Jitka Válová takhle vzpomínala na začátky své a sestřiny kariéry v roce 2009, kdy jí bylo sedmaosmdesát. Tahle věta dokonale vystihuje realitu dvou holek z průmyslového Kladna, které se proti všem očekáváním probojovaly mezi nejoriginálnější české výtvarníky 20. století.
Právě tady, v domku v Bendlově ulici číslo 6, vznikala díla, která dnes visí ve světových galeriích. Málokdo by to tipoval – dům vypadá jako x dalších řadovek v dělnickém městě.
Když tatínek umřel, zůstaly samé ženy
Když byly dvojčatům čtyři roky, zemřel jim tatínek a s maminkou a dvěma staršími sestrami se ocitly v opravdové nouzi, která trvala desítky let. Chudoba nebyla v Kladně dvacátých let nic výjimečného, ale pro rodinu Válových to znamenalo neustálý boj o každou korunu.
Maminka večer počítala peníze na stole – mince rozložené podle hodnoty, tiché počítání. Když nebylo na jídlo, šla žebrat k příbuzným. Když nebylo na uhlí, zabalily se do kabátů a sedaly blíž k sobě.
V roce 1938 se konečně přestěhovali do vlastního – malého řadového domku se zahrádkou na Bendlově ulici. Tenhle dům se stal na dlouhých sedmdesát tři let jejich útočištěm. Od prvního dne bylo jasné, že holky nejsou jako ostatní. Zatímco děti ze sousedství si hrály na schovávanou, ony kreslily uhlem na zdi. Maminka se nejdřív zlobila, ale pak viděla jejich talent a nechala je.
Ve žhavé peci s oceláři
Pak přišla válka a s ní totální nasazení. Sedmnáctileté holky najednou stály u pecí v Poldovce mezi dospělými muži. Jitka později popisovala, jak fascinovaně sledovala pohyby valcířů – jejich svalnaté ruce, jak se kroutí pod tíhou rozžhaveného železa, pot tekoucí po špinavých tvářích, rytmus práce, který připomínal nějaký pradávný tanec.
„Měla jsem malý notes a tužku. Když mistr koukal jinam, kreslila jsem. Rychle, jen několik tahů – zachytit ten pohyb, tu sílu.“ Právě tady se naučila kreslit skutečný život, ne akademické cvičení. Dělníky neviděla jako hrdiny socialistické práce s úsměvem na tváři. Viděla unavené muže, kteří se dřeli, aby uživili rodiny. A právě tohle kreslila.
Po směně chodila domů s uhlem pod nehty a se skicami v kapse. Doma je ukázala Květě, která pracovala v jiném provozu. Sestry si vyměňovaly kresby jako jiní dopisy. Bez slov věděly, co chtěla ta druhá vyjádřit.
U Filly se naučily myslet
Po válce studovala Jitka na VŠUP, Květa navštěvovala soukromou školu. Po roce obě přestoupily do ateliéru Emila Filly. „Filla mi vyhovoval nejen jako pedagog, ale také jako člověk. Já ho nikdy neslyšela, že by někoho někdy seřval, a to jiní kantoři, když někdo udělal nějakou blbost, dělali,“ vzpomínala s láskou Jitka na svého učitele.
V jeho ateliéru se sešlo přes čtyřicet studentů – bylo tam přeplněno, ale atmosféra byla jedinečná. Studovali například s Liborem Fárou nebo Vladimírem Jarcovjákem, kteří se později stali hvězdami českého umění. Na svého profesora nedaly dopustit, oceňovaly jeho vlídný přístup a snahu něco je naučit.
„Dostali jsme se i k monumentálním obrazům. Tam jsme opravdu studovali, každý den jsme měli model, třeba jsme se chvíli na něj dívali, potom ho kreslili zpaměti,“ vzpomínala na Fillovu výuku. Filla jim dal víc než technické dovednosti – naučil je myslet samostatně, nenechat se zlomit módními trendy ani politickými tlaky.
První facka od kritiky
První společná výstava v divadle Rokoko, nesla název „Člověk a ocel“ – podle svých válečných zkušeností z Poldovky. Na vernisáž přišlo překvapivě hodně lidí, lidé se před obrazy zastavovali, diskutovali. Sestry měly pocit, že uspěly.
Pak přišly recenze. Oficiální kritika je doslova rozcupovala jako „dekadentní umění“ a „buržoazní formalismus“. Jitka si pamatovala, jak s Květou seděly v kuchyni a četly jednu ničivou recenzi za druhou. Květa brečela, Jitka byla naštvaná. Byla to první facka, ale zdaleka ne poslední. Režim jasně ukázal, že jejich pojetí umění není žádoucí.
Trasa do neznáma
V roce 1954 se spolu s dalšími bývalými Fillovými studenty – Filla mezitím zemřel jako Stalin o rok dříve – rozhodly založit skupinu zvanou „Trasa“. Sjednocovala je nechuť k socialistickému realismu a touha experimentovat. Scházeli se tajně, vyměňovali si zkušenosti, kritizovali navzájem svou tvorbu.
Výstavy pořádali v závodních jídelnách a kulturních domech – tam, kde se jim podařilo někoho uplatit nebo kde byl vedoucí trochu liberálnější. Lidé chodili, ale opatrně. Nikdo nechtěl mít problémy. Pak přišla normalizace a i tyhle možnosti se uzavřely.
Domácí salon pro volnomyšlenkáře
Co dělat, když nemůžete vystavovat? Sestry Válovy si našly vlastní cestu. Jejich malý domek v Bendlově ulici se stal neformálním centrem alternativní kultury.
Kladno dům sester Jitky a Květy Válových v Bendlově ulici (říjen 2023)
Přicházeli výtvarníci, básníci, filozofové, divadelníci – všichni ti, kdo nechtěli přijmout oficiální kulturu režimu. V malé světničce se kouřilo, pilo víno a diskutovalo do rána. Hosté spali na pohovce, na matraci na zemi, někdy i ve vypraném prádle na půdě. Sestry vařily guláš z toho, co se našlo a všichni byli spokojení.
„Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména Holky Válovky nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořily pravdivou legendu,“ napsala o nich Ester Krumbachová.
Dvacet sedm let ticha
Po výstavě ve Špálové galerii v roce 1966 následovala až do začátku 80. let dlouhá pauza. Oficiálně neexistovaly. Nemohly vystavovat, prodávat státním institucím, nedostávaly žádné zakázky. Jak přežívaly? „Ačkoli později, například, pan Seker z Loun kupoval nějaké moje pastelové práce a také Galerie Středočeského kraje. Při nákupu, kde vždy musel být přítomný někdo ze strany. Vždycky ho museli opít a pak si vybrali k nákupu díla, která by komunisté nikdy neschválili,“ vzpomínala Jitka na způsoby, jak obcházet ideologickou kontrolu.
Mnoho jejich prací se rozešlo takhle po Kladně za pár korun nebo výměnou za služby. Myslí si, že spousta rodin v Kladně má jejich obrazy schované za skříní a netuší, co vlastně mají. Největší zkouškou ale nebyla chudoba, ale izolace. Někdy si říkaly, jestli to, co dělají, má vůbec smysl. V takových chvílích se sestry vzájemně povzbuzovaly.
Chebský zázrak
Všechno změnil rok 1983. Jana a Jiří Ševčíkovi připravili pro Galerii výtvarného umění v Chebu výstavu sester Válových. Byla to jejich první velká výstava po sedmnácti letech. „Dokonce tenkrát vypravili z Kladna celý autobus, prý je lepší teď, než na funus,“ vyprávěla Jitka s humorem sobě vlastním.
Výstava byla senzace. Kritici zjistili, že během těch dlouhých let izolace nevypadly z výtvarného světa – naopak, jejich umění vyzrávalo a získávalo na síle. Najednou byly „objevené“. Po Chebu následovaly další výstavy – Karlovy Vary, Ostrov, Roudnice. Konečně se mohly věnovat jen malbě, nemusely řešit, jak sehnat peníze na základní potřeby.
Jedna duše ve dvou tělech
Výjimečný byl nejen jejich talent, ale především jejich vztah. Byly neoddělitelné, ale každá si zachovala svou individualitu. Jitka byla temperamtnější, expresivnější, inklinovala k větším formátům. Květa jemnější, lyričtější, zaměřená na detaily.
„Něco takového se tě dotkne a slovy to nevyjádříš. Tak namaluješ obraz. Ale i když jsme si byly s Květou celý život blízko, nemluvily jsme o tom, co a proč malujeme,“ říkala Jitka. Někdy malovaly ve stejné místnosti a ani se nemusely bavit. Věděly, co ta druhá myslí. Když jedna potřebovala barvu, druhá jí ji automaticky podávala.
Není mi znám podobný příběh, kde by se dvě sestry věnovaly své tvorbě s takovou oddaností, intenzitou a nefalšovaností a zároveň dosahovaly stejné úrovně.
Světové uznání konečně přišlo
Po roce 1989 se otevřel prostor a naskytly se jim možnosti výstav i v zahraničí. Společně cestovaly do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti a Wellsu.
Jejich obrazy se začaly prodávat do zahraničních kolekcí, psaly se o nich studie v odborných časopisech. To, co byly celý život – originální výtvarnice evropského formátu – konečně uznal i svět. Tvorba Jitky a Květy Válových bezpochyby patří do kontextu moderního evropského umění.
Konec jedné epochy
V září 1998 zemřela sestra Květa. Nedočkala se v roce 2000 společné velké výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie a dalších ocenění, které jí byly uděleny in memoriam.
Pro Jitku to byla devastující rána. Najednou byla sama po sedmdesáti šesti letech společného života. „Jitce sestra chyběla, ale po dvouletém smutku pokračovala v malování. Květa s ní však byla dál. Každá byla přítomna v té druhé,“ popisuje kronikář jejich života. Postupně se vrátila k práci s pomocí příbuzné Majky Vydrové, která se o ni začala obětavě starat.
Jitka Válová zemřela 27. března 2011 ve věku osmaosmdesáti osmi let. Do posledního dechu zůstala věrná sobě i Kladnu.
Dnes jsou legendami
Dnes je ateliér Jitky Válové, kde vytvořila převážnou část svého rozsáhlého díla, zachován v téměř původním stavu. Obytná část domu též mimo jiné skrývá i velice zachovalou skleněnou mozaiku s motivem orchidejí. V roce 2018 zde byla umístěna pamětní deska a ateliér byl zpřístupněn veřejnosti.
Jejich příběh je inspirativní nejen kvůli uměleckým kvalitám jejich díla. Je to příběh o tom, jak se nenechat zlomit systémem, jak si zachovat integritu i za cenu desetiletí izolace, jak z nouze udělat ctnost a především jak důležité je mít někoho blízkého, kdo s vámi projde životem až do konce.
Zdroje:
