Článek
Charles Dickens dokázal napsat ty nejdojemnější rodinné scény viktoriánské éry. Když malý Tim ve Vánoční koledě pronáší své prosté přání štěstí pro všechny i dnes čtenáři cítí pohnutí. Stejně jako David Copperfield, který hledá domov, nebo Oliver Twist, který prosí o trochu lásky. Je v tom však krutý paradox: spisovatel, jenž tolik rozuměl lidskému soucitu, ho nedokázal projevit vůči vlastní ženě.
Catherine Dickensová se narodila jako Catherine Hogarth v roce 1815 do rodiny novináře. Byla to klidná, tichá dívka s kulatým obličejem a jemnými rysy. Když ji v roce 1835 potkal mladý, ambiciózní novinář Charles Dickens, zamiloval se okamžitě. Psal jí vášnivé dopisy, ve kterých ji oslovoval „má nejdražší kočičko“ a „moje drahá Katie“.
„Pokud si tě nevezmu, ožením se s tvým stínem,“ napsal jí v jednom z dopisů před svatbou. V dubnu 1836 se vzali. Catherine bylo dvacet, Charlesovi čtyřiadvacet. Měsíc po svatbě vyšel první díl Pickwickova klubu a Dickens se stal literární senzací.
Deset dětí a rostoucí propast
Následujících deset let přineslo neuvěřitelný úspěch. Dickens psal jeden bestseller za druhým - Oliver Twist, Nicholas Nickleby, Vánoční koleda. Stal se nejslavnějším spisovatelem anglicky mluvícího světa. Vydělával obrovské sumy peněz, cestoval, triumfoval.
Catherine zatím rodila. První syn Charles se narodil v lednu 1837, pouhých devět měsíců po svatbě. Pak přišla Mary, Kate, Walter, Francis, Alfred, Sydney, Henry, Dora a Edward. Deset dětí za patnáct let. Catherine trpěla poporodními depresemi, byla často nemocná, unavená. Viktoriánská medicína jí nedokázala pomoci.
Dickens s dcerami
Dickens se stával netrpělivějším. Ve svých dopisech přátelům začal Catherine popisovat jako „línou“ a „neschopnou“. Vytýkal jí, že není dostatečně živá na společenských večírcích, které pořádal. Vytýkal jí, že není dobrá matka, přestože se starala o deset dětí v době, kdy ženy z vyšších vrstev běžně svěřovaly děti chůvám a vychovatelkám.
„Mezi námi je propast, která se nedá překlenout,“ napsal v soukromém dopise v roce 1857. Nepřiznal, že tuto propast vykopal hlavně on sám svými nekonečnými pracovními cestami, divadelními projekty a rostoucí pýchou.
Ellen Ternan a konec manželství
V roce 1857 se pětačtyřicetiletý Charles Dickens zamiloval do osmnáctileté herečky Ellen Ternan. Poznal ji během divadelního představení, které sám režíroval. Ellen byla mladá, živá, vzdělaná – všechno, co podle Dickensa Catherine nebyla.
Jejich vztah zůstává dodnes částečně zahalený tajemstvím, protože Dickens systematicky ničil důkazy. Jedno je ale jisté: od okamžiku, kdy potkal Ellen, bylo jeho manželství odsouzeno k zániku.
V květnu 1858 Dickens oznámil Catherine, že se s ní chce rozejít. Ve viktoriánské Anglii byl rozvod skandál – právně možný teprve od roku 1857, ale společensky téměř nepřijatelný. Catherine protestovala. Milovala ho pořád, navzdory všemu. Ale Dickens byl neoblomný.
Co následovalo, bylo kruté i podle tehdejších standardů. Dickens nařídil zazdít dvířka mezi jeho ložnicí a ložnicí Catherine. Pak ji přinutil opustit jejich dům v Tavistock Square. Catherine se musela nastěhovat do malého domu v Camdenu, odloučená nejen od manžela, ale i od většiny svých dětí.
Pokus o zavření v blázinci
Podle dopisů, které v roce 2019 objevil profesor John Bowen z University of York, se Dickens pokusil nechat Catherine zavřít v psychiatrické léčebně. Oslovil svého přítele, doktora Thomase Harringtona Tukea. Dickens od něj chtěl, aby Catherine diagnostikoval jako duševně nemocnou a dal souhlas k jejímu uzavření do ústavu.
Doktor Tuke odmítl. Zkoumal Catherine a shledal ji „dokonale duševně zdravou“. Byl to akt velké odvahy – postavit se proti nejslavnějšímu spisovateli země. Dickens mu to nikdy neodpustil. O šest let později o něm psal jako o „ubohé bytosti“ a „lékařském oslovi“.
Ve viktoriánské společnosti bylo obvinění z duševní nemoci pro ženu téměř rozsudkem smrti. Manželé měli právo nechat své ženy zavřít do léčebny i bez skutečných důkazů. Catherine měla štěstí, že narazila na etického lékaře. Ale ponižování tím neskončilo.
Veřejná poprava charakteru
Když se nepodařilo nechat Catherine zavřít do blázince, rozhodl se Dickens pro veřejnou kampaň. Mohl celou záležitost vyřídit diskrétně, mohl mlčet. Místo toho se rozhodl zničit její reputaci před celým světem.
V červnu 1858 publikoval v tisku prohlášení nazvané „Personal Statement“ ("Osobní prohlášení"). V tomto dopise, který vyšel v jeho vlastním časopise Household Words a byl pak přetištěn v dalších novinách, Dickens tvrdil, že jeho manželství bylo po dlouhá léta nešťastné a že Catherine byla nedostatečnou matkou.
„Někteří z těch, kdo mě znají a milují moji rodinu, znají také pravdu, že mezi mou ženou a mnou existovala po mnoho let neslučitelnost temperamentu,“ napsal. Pokračoval ještě brutálněji: „Ona sama cítila, že není schopná postarat se o naši domácnost tak, jak to vyžaduje její postavení.“
Dickens donutil starší dceru Kate, aby žila s ním, nikoli s matkou. Tím vytvořil dojem, že i vlastní děti se od Catherine odvrátily. Ve skutečnosti Kate později přiznala, že ji otec vydíral – řekl jí, že pokud nepůjde žít s ním, společensky ji zničí.
Zneužití mediální moci
Dickens byl ve viktoriánské Anglii něco jako dnešní J.K. Rowlingová. Byl nejslavnější spisovatel země, jeho názory měly obrovskou váhu. Když vydal své „Personal Statement“, noviny ho přetiskovaly po celé zemi. Veřejné mínění se postavilo na jeho stranu téměř okamžitě.
Catherine neměla šanci. Neměla vlastní hlas, vlastní platformu. Byla jen „ta bídná paní Dickensová“, která zklamala génia.
Dickensovi přátelé, kteří znali pravdu, většinou mlčeli. Ti, kdo se pokusili Dickensovi vysvětlit, že jedná krutě, byli vyškrtnuti z jeho života. Spisovatel William Makepeace Thackeray, který se odvážil říct, že Dickens se chová špatně, se s ním přestal stýkat.
Existoval ještě jeden dopis – mnohem horší než „Personal Statement“. Dickens ho napsal svému příteli Arthuru Smithovi a nazýval se „Violated Letter“. V tomto dopise Dickens obvinil Catherine, že je duševně nemocná, špatná matka a naznačil, že jejich manželství nebylo nikdy konzumováno – což byla lež, vzhledem k deseti dětem absurdní, ale Dickens tím naznačoval, že děti možná nejsou jeho.
Tento dopis byl údajně soukromý, ale Dickens zajistil, aby se dostal na veřejnost. Byla to záměrná kampaň s cílem Catherininu reputaci definitivně zničit.
Život v izolaci
Catherine se ocitla v pasti. Nemohla mluvit na svou obhajobu – kdyby to udělala, potvrdila by, že je „hysterická ženská“, jak ji Dickens vylíčil. Nemohla bojovat proti svému manželovi právně, neměla prostředky ani společenské postavení. Viktoriánský zákon o manželství z roku 1857 byl naprosto nespravedlivý pro ženy: muž se mohl rozvést při důkazu nevěry manželky, ale žena musela prokázat nevěru plus další okolnosti – krutost, incest nebo bigamii.
Její vlastní rodina se od ní částečně odvrátila. Sestra Georgina Hogarth, která roky žila v Dickensově domácnosti jako jakási správkyně, se postavila na stranu Charlese. Georgina zůstala žít s Dickensem a pomáhala mu vychovávat děti. Catherine tak přišla nejen o manžela, ale i o sestru.
Devět z deseti dětí zůstalo s Dickensem. Pouze nejstarší syn Charley se rozhodl žít s matkou, což byl akt obrovské odvahy. Věděl, že tím riskuje hněv svého slavného otce.
Catherine mohla své ostatní děti navštěvovat pouze jako host. Musela se objednávat, musela přijít v určitou hodinu, musela odejít, když jí bylo řečeno. Představte si to: žena, která deset dětí porodila, se k nim musela chovat jako vzdálená teta.
Dickens nadále sklízel úspěchy. Pořádal čtení ze svých děl, při kterých jej tisíce lidí zbožňovaly. Publikoval další romány. Díky své nové milence Ellen žil relativně klidným dvojím životem – na veřejnosti byl ctihodný gentleman, v soukromí se stýkal s Ellen, což ukrýval před světem.
Catherine žila v malém domě na předměstí, téměř zapomenuta. Několik přátel jí zůstalo věrných, ale většinou žila v izolaci. Četla manželovy knihy, protože ho pořád milovala. Sbírala výstřižky z novin o jeho úspěších.
Catherine šest let před smrtí
Dopisy pro muzeum
Dickens zemřel v červnu 1870 náhle na mrtvici. Bylo mu osmapadesát. Pohřeb měl velkolepý ve Westminster Abbey, tisíce lidí truchlily za literárním géniem. Catherine ho přežila o necelých devět let. Zemřela v listopadu 1879 ve věku čtyřiašedesáti let na rakovinu.
Před smrtí ovšem udělala něco pozoruhodného. Shromáždila všechny milostné dopisy, které jí Charles napsal během jejich zásnub a v prvních letech manželství. Dopisy plné něhy, vášně, slibů. Dopisy, ve kterých jí říkal „má nejdražší kočičko“ a psal o tom, jak moc ji miluje a že i kdyby byl bohatý a slavný, nikdy nebude šťastnější než s ní v jejich malém bytě.
Na smrtelné posteli předala tyto dopisy své dceři Kate s jasným úkolem: „Předej je Britskému muzeu – ať svět ví, že mě kdysi miloval.“
Za svého života se nemohla bránit proti mediální mašinérii svého manžela. Nemohla promluvit, aniž by potvrdila jeho lži o její hysterii. Ale mohla zanechat důkaz, že jejich vztah začal láskou. Že nebyla neschopná, studená žena, kterou z ní Dickens udělal.
Dopisy byly předány v roce 1899 s podmínkou, že budou zpřístupněny až třicet let po smrti dcery Kate. Jsou svědectvím toho, že Charles Dickens skutečně Catherine miloval.
Závěr příběhu
Příběh Charlese a Catherine Dickensových není jen viktoriánským dramatem. Je to příběh o moci. O tom, co se stane, když jeden člověk má peníze a slávu a rozhodne se použít všechny tyto nástroje proti někomu bezbrannému.
Dickens použil svou literární genialitu, své noviny, své společenské postavení a své přátele jako zbraně. Systematicky ničil reputaci ženy, která mu dala nejlepší roky svého života. A protože byl génius, společnost mu to odpustila.
Dodnes jsou Dickensovy romány čteny miliony lidí po celém světě. Jsou to nádherné knihy plné empatie k chudým, utlačovaným, zneužívaným. Muž, který je napsal, nedokázal projevit empatii k vlastní manželce. Příběh Catherine Dickensové nám připomíná, že za každým velkým mužem často stála žena, na kterou historie zapomněla.
Catherine Dickensová si zaslouží, aby její příběh byl znám. Zaslouží si, abychom věděli, že milostné dopisy v British Library jsou skutečné. Že láska byla skutečná. A že to, co jí Charles udělal, bylo kruté. Bez ohledu na to, jak moc milujeme jeho knihy.
Hrob Catherine
Zdroje:
