Článek
Učitelka se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Tohle dítě nemůže chodit do běžné školy,“ prohlásila kategoricky. „Podívejte se na něj.“
Jeho matka, Florence „Rusty“ Dennisová, si zapálila cigaretu, oprášila kožené kalhoty a opřela se o zeď ředitelny. Kolem krku měla šátek s lebkami, na rukou tetování. „Můj syn,“ řekla pomalu a zřetelně, „je chytřejší než vy všichni dohromady. A půjde do téhle školy. Jinak se uvidíme u soudu.“
„Ve skutečnosti je jen trápilo, jak vypadá,“ řekla Rusty později v rozhovoru pro noviny. „Báli se reakcí rodičů.“ Rusty vyhrožovala soudním sporem. Vyhrála. Rocky nastoupil do školy. První roky byly těžké. Byl pozadu. Strávil dva roky v první třídě. Ale pak začal dohánět spolužáky a nakonec je předehnal. Z Rockyho Dennise se stal výborný student. Na střední školu Sandburg Junior High přišel jako čestný student a doučoval ostatní. Učitelé, kteří se původně báli ho učit, teď mluvili o tom, jak je inteligentní, vtipný a empatický.
Nemoc z jednoho případu na dvě stě dvacet milionů
Roy Lee Dennis se narodil 4. prosince 1961 v kalifornském Glendore jako zdánlivě zdravé miminko. První dva roky života nevykazoval žádné známky problémů. Pak přišla rutinní operace mandlí. Když rentgenový technik nasvítil lebku dvouletého chlapce, ztuhl. Na snímku bylo vidět něco, co tam být nemělo. Most nosu se nevytvořil správně. Lebka měla zvláštní tvar. Později Rockymu začala růst hlava.
V průběhu následujícího roku Rusty s malým Rockym trávila většinu času v lékařském centru UCLA. Návštěvy několikrát týdně. Testy, rentgeny, konzultace. Až nakonec přišla diagnóza: craniodiaphyseal dysplasia. V češtině nemá nemoc ustálený název - je prostě příliš vzácná. Něco jako „lebečně-kosterní dysplazie“, ale to nezní o nic lépe než anglický termín.
Podstata nemoci je jednoduchá a hrozivá zároveň. Tělo začne vyrábět příliš mnoho kostní tkáně, zejména v lebce. Vápník se ukládá tam, kde nemá. Lebka tlačí na mozek. Obličej se deformuje. Zrak a sluch selhávají, přidávají se neurologické poruchy. Nemoc končí smrtí - obvykle v dětství.
Rusty se zeptala na prognózu. Lékař se na ni podíval soucitně: „Pravděpodobně se nedožije sedmi let. Je to jeden z možná dvaceti zaznamenaných případů na celém světě. Nemáme moc dat. Ale žádné z těch dětí se nedožilo dospělosti.“
Rusty Dennisová, motorkářka a bývalá narkomanka, měla jiný názor. „Rozhodla jsem se brzy v životě, že když se dokážeš udělat nemocným, dokážeš se udělat i zdravým,“ řekla později novinářům. A tuhle filosofii vtloukala i synovi.
Když si Rocky stěžoval na bolesti hlavy, což se dělo často, posílala ho do pokoje se slovy: „Vrať se, až se uděláš zdravým.“ Rocky se učil zvládat bolest pomocí dechových cvičení a biofeedbacku. Nebyl obětí. Byl bojovníkem.
Když byl Rockymu šest let, přišel oftalmolog se zprávou, že chlapcův zrak je tak špatný, že nikdy nebude schopen číst. Rusty mu podala knihu. Rocky ji nahlas přečetl od začátku do konce. Pak se podíval na doktora a řekl: „Já nevěřím v to, že jsem slepý.“ Rocky byl oficiálně prohlášen za právně nevidomého. To mu ale nebránilo žít téměř normálně.
Motorkáři jako rodina
Rusty měla ještě jeden přístup, který byl v sedmdesátých letech možná ještě kontroverznější: nechtěla ho izolovat od ostatních. Jejich život tak nebyl rozhodně konvenční. Po rozvodu s Rockyho otcem v roce 1971 se Rusty stala součástí motorkářské komunity. Jejich dům v Azuse byl plný tatérů, kůže a fanoušků motorek Harley-Davidson.
Pro většinu Američanů sedmdesátých let to byla děsivá představa. Motorkáři jako rodina pro zranitelné dítě s vážnou nemocí? Ale právě tahle „rodina“ se stala Rockyho největší oporou. Byli to drsní chlapi s vousy a tetováním, kteří Rockymu dali něco mnohem cennějšího než soucit. Nebrali ho jako nemocné dítě. Brali ho jako kluka, který miluje motorky, rock and roll a dobrodružství.
Rocky snil o tom, že jednou pojede s nimi na Harleyi napříč Evropou. Plánoval budoucnost. Žil, jako by měl před sebou celý život, i když mu lékaři řekli, že nemá žít vůbec. Jeho nejoblíbenější zpěvák byl Bruce Springsteen. Rocky poslouchal „Born to Run“ a „Thunder Road“ dokola a představoval si svobodu na otevřené silnici.
Láska v táboře pro nevidomé
V létě 1978 se stalo něco nečekaného. Rocky nechtěl jet dobrovolničit do letního tábora pro nevidomé. Připadalo mu to jako nuda. Ale matka ho přesvědčila. Tam potkal Dianu Adamsovou. Diana byla nevidomá dívka z bohaté rodiny, která jezdila na koních. Rocky byl chlapec z motorkářské rodiny s deformovanou tváří. Na první pohled neměli nic společného.
Jenže Diana ho nemohla vidět. Zamilovala se do jeho smyslu pro humor. Do toho, jak s ní mluvil. Do jeho inteligence a laskavosti. Rocky se zamiloval do ní, protože viděla to, co nikdo jiný - jeho osobnost bez předsudků a lítosti. Byla to první láska. Čistá a něžná.
Ale Diana byla z jiného světa a její rodiče měli jiné představy o její budoucnosti. Když Rocky volal, záměrně nepředávali vzkazy. Diana pak odjela do soukromé školy pro nevidomé. Rocky jel autobusem za ní. Chtěl ji vidět. Diana mu řekla pravdu, že její rodiče se vztahem nesouhlasí a musí se rozloučit. Pro šestnáctiletého chlapce, který věděl, že jeho čas je omezený, to bylo devastující.
Poslední podzim
Na podzim roku 1978 se Rockyho zdravotní stav začal rapidně zhoršovat. Tělo, které tak dlouho vzdorovalo prognózám, začalo selhávat. Rocky už nemohl chodit sám. Začal používat invalidní vozík.
3. října 1978 šla rodina Dennisových do restaurace. Všichni viděli, jak je Rocky slabý. Jak je vyčerpaný. Jak se mu nedaří udržet sílu, kterou vždycky měl. Večer, když přišli domů, Rocky si stěžoval na bolest hlavy. Rusty udělala to, co dělala vždycky: „Jdi do pokoje. A vrať se, až budeš zdravý.“
Ráno 4. října 1978, den po jeho šestnáctých narozeninách, Rocky Dennis zemřel. Rusty byla v tu chvíli u svého právníka, kde se bránila proti obvinění z držení drog. Bernie Tullis, její tehdejší partner a pozdější manžel, jí tu smutnou zprávou zavolal.
Rocky Dennis žil šestnáct let. Lékaři mu dávali sedm. Překonal je o devět let - devět let života, lásky, přátelství a naděje. Jeho tělo Rusty darovala UCLA pro lékařský výzkum. Doufala, že jeho smrt pomůže ostatním.
Hollywood volá
V roce 1985, sedm let po Rockyho smrti, měl premiéru film Mask. Režíroval ho Peter Bogdanovich. V hlavních rolích Cher jako Rusty a Eric Stoltz jako Rocky.
Rusty prodala práva na příběh za patnáct tisíc dolarů. Většina peněz šla na lékařské výlohy jejího staršího syna Joshuy, který umíral na AIDS. Původně doufala, že film bude o Rockym - o jeho síle, jeho životě, jeho osobnosti. Bála se, že z toho Hollywood udělá její příběh. Ale pak viděla Cher. „Cher zobrazila, jaká jsem, velmi přesně,“ řekla později. „Vždycky jsem si myslela, že jsem naprosto normální. Že zbytek světa je šílený.“
Ve filmu bylo změněno několik věcí. Komprimoval dvanáct let do jednoho roku. Vynechal úplně Rockyho staršího nevlastního bratra Joshuu. A na konci Rusty s Garem navštěvují Rockyho hrob - což nebyla pravda, protože Rocky nebyl pohřben, ale jeho tělo bylo darováno vědě.
Emocionální pravda zůstala. Eric Stoltz strávil hodiny každý den v maskérně, kde mu tvořili speciální makeup. Jeho make-up byl tak dokonalý, že získal Oscara. Ale také tak přesvědčivý, že Stoltz musel ukazovat občanku na filmové afterparty, protože ho nikdo nepoznával.
Původně měl být soundtrack plný písní Bruce Springsteena - Rockyho oblíbence. Ale studio se nedokázalo dohodnout s Columbia Records, které vlastnilo Springsteenova práva. Místo toho použili písně Boba Segera. Bogdanovich pak zažaloval studio o devatenáct milionů dolarů. Až v roce 2004, při nové režisérské verzi, se podařilo dát Springsteenovy písně tam, kam patřily.
Film měl úspěch. Cher získala cenu za nejlepší herečku na festivalu v Cannes. Kritici psali o „nádherném filmu“, o „příběhu naděje a odvahy“.
Závěr
Rusty Dennisová zemřela 11. listopadu 2006 ve věku sedmdesáti let na infekci po motocyklové nehodě. Až do konce zůstala tím, kým vždycky byla - motorkářka, která věřila, že vůle je silnější než osud. Její starší syn Joshua zemřel v roce 1987 ve věku třiceti dvou let na komplikace spojené s AIDS.
Rocky Dennis se nestal slavným za svého života. Stal se slavným díky smrti a díky filmu, který byl natočen sedm let poté. Jeho skutečný odkaz je ale v tom, jak žil. Žil navzdory prognózám. Žil navzdory tělu, které ho zrazovalo. Žil navzdory společnosti, která se bála jeho tváře. Miloval Springsteena, motorky a dívku jménem Diana. Doučoval spolužáky. Psal básně. Plánoval cestu po Evropě.
To je odkaz Rockyho Dennise. Ne film. Ne makeup, který vyhrál Oscara. Víra v to, že život můžeš žít dle vlastních podmínek, dokud můžeš. A že někdy šestnáct let života prožitého naplno je víc než osmdesát let žitých ve strachu.
Zdroje:
