Článek
V prosinci 1919 se v Hradci Králové narodil chlapec do rodiny bankovního úředníka a esperantisty. Otec měl jasnou představu, syn bude doktor. Ota odmaturoval a v roce 1939 nastoupil na medicínu. Jenže už po necelém semestru přišel konec. Nacisté zavřeli všechny české vysoké školy.
Dvacetiletý student tak stál na rozcestí. Původně chtěl na pražskou konzervatoř, ale herec Zdeněk Štěpánek mu poradil: „Jdi rovnou hrát.“ A tak zamířil ještě v tom roce do Horáckého divadla v Jihlavě. Byla válka, svět se hroutil a on začal být hercem.
Láska v Jihlavě, štěstí v Praze
V Jihlavě potkal o rok mladší kolegyni Ninu Popelíkovou. Vzpomínáte? Přísná vrchní sestra Jáchymová z Nemocnice na kraji města. V roce 1945 se vzali a společně se vydali na hereckou pouť – Tábor, Liberec, Teplice. Až v roce 1951 zakotvili v Praze. Narodila se jim dcera Milica, která nakonec nešla v hereckých stopách rodičů a stala se zdravotní sestrou.
Jejich manželství bylo výjimečné. Nina byla energická, uměla všechno – řídila auto, stavěla, dokonce si na chalupě u Velkých Popovic vyrobila točité schody. Ota byl rozvážnější, méně zručný. „Táta dostal seznam, co má nakoupit. Od jídla až po maltu. Klidně přivezl tvárnice, písek i vepřové, které pak udělal na paprice. Výborně si rozuměli,“ vzpomínala dcera Milica.
Zatímco Nina stavěla, Ota chodil na ryby. Ne kvůli rybám, kvůli přírodě. „Rybařil pro ten pobyt v přírodě, u řeky, u vody. Sám tomu říkal chytnout přírodu za pačesy a splynout s ní. A ty ryby k tomu vlastně ani nepotřeboval,“ říkala Milica.
VZPOMÍNÁME: OTA SKLENČKA, byl český herec a divadelní pedagog. Narodil se 19. prosince 1920 v Hradci Králové. Jako...
Posted by Radka Radka on Wednesday, October 9, 2024
Radok a zlatá éra Městských divadel
V Praze začala Sklenčkova nejúspěšnější éra. Prvních deset let strávil na Vinohradech v Ústředním divadle československé armády. V roce 1961 přešel do Městských divadel pražských a tam potkal režiséra, který změnil jeho herecký život.
Alfréd Radok. Dva muži, kteří si padli do noty. Oba citliví, oba hledající v každé roli pravdu. Sklenčka si na Radokovi cenil jedné věci: „Měl rád režiséry, kteří uměli poznat špatnou manýru a chtěli ji z člověka sedřít a najít v každém herci to nejlepší.“
Jejich přátelství přesáhlo divadlo. Když v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, Radok emigroval do Švédska. Pro Sklenčku to znamenalo problémy. V 70. letech přišel o možnost učit na DAMU, kde od roku 1961 vychoval desítky herců. Důvod oficiálně znám není, ale přátelství s emigrantem v době normalizace znamenalo prostě stopku.
Oblíbený pedagog
Na DAMU byl Sklenčka oblíbený. Laskavý, spravedlivý, moudrý. Mezi jeho žáky patřil František Němec nebo Vladimír Kratina. Právě Kratinu zachránil před vězením.
Kratina se opilý dostal do rvačky, našel na ulici rudou vlajku a dostal za to obuškem. Skončil ve vazbě a hrozilo mu 18 měsíců vězení za výtržnictví a znevažování ruské vlajky. Část trestu odseděl v Ruzyni, ale pak zasáhl profesor Sklenčka. Šel až k prezidentu Ludvíku Svobodovi a vyjednal Kratinovi milost.
„Byla to drsná zkušenost, zvlášť pro mě, tenkrát začínajícího herce, který věřil, že je král a patří mu svět,“ vzpomínal Kratina.
Filmový debut ve třiceti
Před kameru Sklenčka poprvé vstoupil v roce 1951 ve filmu Mordová rokle. Bylo mu už přes třicet, byl to tedy pozdní filmový debut. Co potom následovalo, stálo za to: desítky filmů a seriálů, které se vryly do paměti.
V 60. letech hrál v komediích Král králů a Tchýně. Pak přišly snímky, které si pamatuje každý – Pěnička a Paraplíčko, Petrolejové lampy, Drahé tety a já, Zítra vstanu a opařím se čajem.
Skutečnou slávu mu přinesla televize. V roce 1974 ztvárnil plánického faráře v seriálu Třicet případů majora Zemana. Následovaly F.L. Věk (1971), Muž na radnici (1976), Nemocnice na kraji města (1977), Inženýrská odyssea (1979). Paradoxně právě v 70. letech, když měl zakázáno učit, natočil své nejslavnější role.
Jedna z nejlidštějších byla postava Beďara v televizní inscenaci Nezralé maliny. Sklenčka v ní ukázal něco, co ho provázelo celou kariéru – nebyl herec, který „hraje“. Prostě byl.
Malíř, rybář, sběratel
Herectví nebylo všechno. Sklenčka celý život maloval, především přírodu. S malířským stojanem jezdil i na dovolenou. Sbíral kameny a brouky. Miloval všechno, co souviselo s přírodou.
A co Sklenčka neměl rád? Rozhovory. „Kdyby si měl vybrat mezi zubařem a rozhovorem, šel by raději vždy k zubaři,“ vzpomínali kolegové. O herectví nemluvil rád. Pouze říkal: „Herectví buď je, nebo není.“
Ztráta a samota
V roce 1982 přišla rána. Nina Popelíková po dvou letech boje podlehla rakovině. Bylo jí 61 let. Ota už se nikdy neoženil. Zůstal sám až do konce.
O šest let později, v dubnu 1988, dostal titul národního umělce „za celoživotní významnou tvůrčí hereckou práci v divadle, filmu, televizi a rozhlase.“ V roce 1982 předtím získal titul zasloužilého umělce.
Po revoluci v roce 1989 se jako důchodce vrátil ještě na pár sezón do Divadla na Vinohradech. Kruh se uzavřel.
Desátého října 1993 zemřel Ota Sklenčka na své chalupě poblíž Prahy. Bylo mu 73 let. S Ninou odpočívá na Motolském hřbitově.
Co po něm zůstalo
„Pro ta nikdy nekončící dobrodružství, pro ty neustálé zázraky živého herce s živým divákem mám svou práci rád. Proto také považuji divadlo za nenahraditelné,“ říkal Sklenčka.
Možná měl být doktor. Možná by léčil těla. Místo toho léčil duše – skrze příběhy, skrze postavy, skrze pravdu, kterou dokázal na jevišti i před kamerou najít. Byl to herec, který nemusel hrát. Prostě byl.
Zdroje:
