Článek
Bylo chladné odpoledne 1. března 1989 a sedmnáctiletá dívka stála sama uprostřed baseballového hřiště. Přecházela mezi domácí metou a nadhazovacím kruhem a čekala. Skoro půl hodiny tam chodila tam a zpátky a vyhlížela kluka, který jí slíbil rande. Přesně kvůli tomu rande před chvílí sešla do sklepa nedalekého domu. To, co se tam stalo, nedokázala pojmenovat. Věděla jen, že má počkat, protože jí to slíbili. Rande nepřišlo. Nikdy.
Město, kde sportovci byli bohové
Glen Ridge v New Jersey vypadalo jako kulisa k reklamě na americký sen. Zelené trávníky, velké domy, ulice přezdívaná Millionaire's Row, pořádek a slušnost na první pohled. Z téhle čtvrti pochází i Tom Cruise. Vážná kriminalita tu byla tak vzácná, že místní o své čtvrti mluvili skoro jako o ráji, kde se nic zlého stát nemůže.
V tom ráji platilo jedno pravidlo nade vše: vítězství. A nejvíc se vítězilo na hřišti. Sportovci z místní střední byli modly, o kterých novinář Bernard Lefkowitz později napsal, že byli „čisté zlato, sen každé matky, pýcha každého otce“. Nikdo je nepodezíral z ničeho. Byli to oni, ti správní kluci. Ti naši.
Skutečné jméno té dívky nikdy nebylo zveřejněné a nepadne ani tady, kniha jí kvůli ochraně říká Leslie Faberová. Do téhle hierarchie nepatřila a zoufale toužila do ní patřit. Testy jí naměřily IQ kolem 64, podle dřívějšího vyšetření ještě níž, mentálně byla na úrovni osmiletého dítěte. Milovala sport, chodila si zahrát basket a nešlo jí o to, kdo vyhraje. Chtěla být u toho. Tihle kluci pro ni byli to nejvyšší, co Glen Ridge nabízelo. Jeden úsměv od nich znamenal celý její společenský život.
Znala je od školky. Vyrůstala s nimi na stejných ulicích, chodila kolem nich roky. „Byl to můj hrdina,“ řekla později o jednom z nich. Právě to z ní udělalo dokonalou oběť. Nečetla v lidech úmysly. Věřila.
Sklep
Toho odpoledne vyrazila do parku Carteret zahrát si basket. Na place zrovna nezávazně trénovala baseball parta kluků ze střední, jedni hráli, druzí se jen dívali. Byly to hvězdy školního fotbalového týmu, místní polobozi. Jeden z nich, junior Chris Archer, k ní přišel s pozvánkou. Všichni prý jdou na párty k dvojčatům Scherzerovým. Nejdřív odmítla. Souhlasila, až když jí slíbili, že si s ní vyjde jeho starší bratr Paul, kluk, do kterého byla zamilovaná. Archer ji vzal kolem ramen a odvedl ji dolů.
Ve sklepě bylo třináct chlapců. Po chvíli šest z nich odešlo, protože jim začalo být nepříjemné, co se chystá. Sedm zůstalo, skoro samí maturanti. To, co následovalo, bylo podle pozdějšího soudu znásilnění. Dívku přinutili k pohlavnímu styku a pronikli do ní násadou od koštěte a baseballovou pálkou. Jeden z chlapců prý zezadu slabě navrhl, ať toho nechají. Nestalo se. Ostatní stáli kolem a dívali se.
Když bylo po všem, slíbila, že to nikomu neřekne. Pak šla ven čekat na to rande. Nevěděla, že mohla říct ne. Detektivka, která ji později vyslýchala, zjistila, že dívka té situaci vůbec nerozuměla.
Pár kluků se ji navíc následující dny snažilo dostat do sklepa podruhé. Jeden spolužák měl dokonce natočit video.
Tři týdny ticha a potom zrada celého města
Případ nevyšel najevo proto, že by se někdo zastal oběti. Vyšel najevo náhodou. Tři týdny po činu zaslechl učitel dva studenty, jak si o tom povídají. Teprve pak se rozjelo vyšetřování. Hned na začátku narazilo na trapný problém: jedním z přihlížejících chlapců byl syn místního policejního důstojníka.
Když se v květnu 1989 dostal příběh do médií, čekali byste, že se Glen Ridge zhrozí. Stalo se něco jiného. Město se postavilo. Ale ne za znásilněnou dívku. Za chlapce.
Vedení střední svolalo shromáždění a požádalo studenty, „aby stáli za našimi kluky“. Roztleskávačky brečely, ale ne kvůli oběti, kvůli obviněným. Na maturitním ceremoniálu se objevily žluté stužky na podporu hochů, kteří kvůli obvinění nesměli dorazit. Charlie Figueroa, spoluhráč, který o věci řekl učiteli, se přes noc proměnil ve vyvrhele. Když si šel pro vysvědčení, vypískali ho a nadávali mu do práskačů.
Ze sedmnáctileté dívky s rozumem dítěte se mezitím stávala svůdnice. Sousedé, spolužáci i dospělí ji označovali za poběhlici, která si o to koledovala. U soudu na tom obhajoba postavila celou strategii, které se začalo říkat „obhajoba Lolita“. Z oběti udělala iniciátorku, z postižené dívky dravou svůdkyni, před kterou bylo prý třeba chránit ty ubohé chlapce. Soud kvůli tomu povolil výslechy o jejím sexuálním životě tak ponižující, že to nakonec vedlo ke zpřísnění zákona na ochranu obětí znásilnění v New Jersey.
„Takoví krásní kluci, jim to zničí život“
Bernard Lefkowitz, novinář, který případu věnoval šest let, udělal přes dvě stě rozhovorů a nakonec o něm napsal knihu, popsal jednu scénu z maturitního večírku. Jeden z rodičů u něj povzdechl, jaká je to tragédie. Lefkowitzovi chvíli trvalo, než pochopil, že ten muž nemluví o znásilněné dívce. Mluvil o pachatelích. „Jsou to tak krásní kluci a tohle je poznamená na celý život,“ litoval. O oběti ani slovo.
Nejtěžší na tom je, jak se chovala sama dívka. Ještě dlouho po činu nechtěla, aby kluci měli problém. Pořád stála o jejich přízeň. Nedošlo jí, že ji použili. Lefkowitz o ní řekl, že je to nejdůvěřivější člověk, jakého kdy potkal, a že se o ni bojí, protože vůbec neumí číst úmysly druhých. Přesně to z ní udělalo terč.
Po procesu z veřejného příběhu úplně zmizela. Žádný seriózní zdroj její dospělý život nesleduje, zůstala chráněná tím, že nikdo neví, kde je, zatímco jména mužů, kteří jí ublížili, jsou dodnes v soudních spisech i v registru sexuálních delikventů. Ta neviditelnost je možná to nejmilosrdnější, co ji nakonec potkalo.
Trest, který skoro nebyl
Soudní tahanice trvaly roky. Tři ze čtyř obžalovaných nakonec uznali vinnými z těžkého znásilnění. Dostali ale tresty, které mnozí vnímali jako výsměch. Mohli je odpykat v zařízení pro mladé dospělé a při dobrém chování jít ven třeba za necelé dva roky. Jeden z nich vyvázl s podmínkou a veřejně prospěšnými pracemi. Do vězení tři z nich nastoupili až v roce 1997, osm let po činu. Ven se dostali po pouhých pár letech.
Lefkowitz celý případ popsal větou: „Nebýt toho hrozného dne, byli by to něčí dokonalí američtí kluci.“ Tak je město vidělo do poslední chvíle. Dokonalí kluci, kterým se jen připletla do cesty nešťastná holka.
Archer to udělal znovu
Mezi obžalovanými byl jeden, u kterého se ukázalo, že nešlo o jednorázový úlet. Chris Archer, ten, který dívku z hřiště do sklepa přivedl, byl nejmladší z party a zároveň nejchytřejší, premiant ročníku. Prokurátor ho označil za hlavního strůjce a Lefkowitz ho v knize nelíčí jako svedeného spolužáka, ale jako chladného manipulátora.
Po maturitě nastoupil na prestižní Boston College. Pár měsíců nato řekla policii jedna tamní studentka, že ji Archer v noci cestou z baru zatáhl za keře a napadl. Svědčit odmítla ze strachu, že pošpiní její jméno. K jeho procesu se její výpověď nikdy nedostala. Za Glen Ridge si Archer odseděl jen pár let a v roce 2004 se neúspěšně pokusil zmizet z registru sexuálních delikventů. Zůstal v něm. Žena z bostonského křoví nemá ani tu stopu.
Proč to není dávná historie
Lefkowitzova kniha se jmenuje Our Guys, tedy „Naši kluci“. Název si novinář nevymyslel, přesně takhle o pachatelích mluvilo celé město. Vyšla v roce 1997, stala se knihou roku podle New York Times, byla ve finále Edgar Award i knižní ceny Los Angeles Times a kritici ji stavěli vedle feministické klasiky Proti naší vůli. Lefkowitz ji ale nenapsal jako kroniku jednoho zločinu, spíš jako varování.
Glen Ridge podle něj nebyla výjimka, ale vzorec. Pachateli prý často bývají právě ti, u kterých to nikoho nenapadne: hvězdní sportovci a členové univerzitních spolků, kteří mají v komunitě výsadní postavení a požívají automatické důvěry. Lefkowitz to opřel o studie, podle nichž jsou fotbalisté a basketbalisté hlášeni za sexuální napadení zhruba o třetinu častěji než průměrný vysokoškolák.
Pozdější a rozsáhlejší výzkum mu dal spíš za pravdu, i když s výhradami. Data z desítek amerických kampusů ukazují, že muži ve sportovních týmech a ve spolcích se sexuálního násilí dopouštějí častěji než jejich vrstevníci, obzvlášť když je ve hře alkohol. Neplatí to ale o všech, efekt se soustředí do konkrétních part s kulturou mužské nadvlády, ne do každého týmu nebo bratrstva. Část přehledových studií navíc uzavírá, že důkazy jsou nejednoznačné.
Doloženější než samotná čísla je ochota okolí takové muže krýt. V Glen Ridge se za pachatele postavilo celé město. Není to ojedinělé: ještě v roce 2014 řešilo na víc než pětině amerických vysokých škol obvinění proti sportovci přímo jeho sportovní oddělení, tedy lidé v jasném střetu zájmů. Stát se to může kdekoli, varoval Lefkowitz, a nejspíš se to děje.
Dívka přitom chtěla jen patřit někam, kde se cítila dobře. Možná teď pořád stojí na hřišti a čeká na rande, které nikdy nepřijde.
Zdroje: salon.com | nplusonemag.com | nytimes.com | insidehighered.com | psmag.com | wikipedia.org
