Hlavní obsah
Lidé a společnost

Elektrický proud mu spálil obě ruce. Stal se prvním člověkem s transplantací celých paží na světě

Foto: Felixfranski, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons

Felix po operaci

Když se Guðmundur Felix Grétarsson v lednu roku 2021 po několika dnech probouzel z umělého spánku, první, co vnímal, byla tíha. Něco, co tam předtím nebylo. Ruce. Cizí, neznámé, ale skutečné.

Článek

Plakal jsem,“ vzpomíná. „Nemohl jsem se jich dotknout, ale věděl jsem, že jsou tam.“

Bylo to po třiadvaceti letech, co měl zpět své paže. Byly to první kompletně transplantované paže včetně ramen v historii medicíny. Výsledek patnáctihodinové operace, kterou provedlo padesát lékařů v nemocnici v Lyonu. Konec dlouhé cesty, která začala mrazivým lednovým dnem v roce 1998 na islandském elektrickém sloupu.

Nehoda, která změnila všechno

V lednu ledna 1998 byl Felix pětadvacetiletý elektrikář s dobrou prací, snoubenkou a dvěma malými dcerami. Toho dne opravoval elektrické vedení poblíž Reykjavíku – rutinní práce, kterou dělal mnohokrát. Kvůli nedorozumění s kolegy ohledně toho, která část vedení potřebuje opravu, se dotkl vodiče, který byl stále pod napětím.

Jedenáct tisíc voltů. Ruce v plamenech. Pád z deseti metrů na zmrzlou zem.

Pamatuju si, jak jsem ležel a čekal na sanitku,“ říká. „Cítil jsem bolest v břiše – tělo vypnulo všechno ostatní.

Měl zlomenou páteř na třech místech, zlomený krk, zničená játra. Ruce spálené k nepoznání. Následovalo padesát čtyři operací během prvního roku. Lékaři bojovali o záchranu jeho paží, ale chronické infekce vyhrály. Obě ruce musely být amputovány až po ramena. Felix strávil tři měsíce v kómatu. Když se probudil, měl jen pahýly u ramen.

Temná léta

Snoubenka odešla i s dcerami. Felix ztratil důvod žít. „Když jsem nebyl tím pracovitým elektrikářem se stabilní prací a rodinou, kdo jsem tedy byl?

V následujících měsících propadl závislosti na alkoholu a drogách. Používal protetickou paži s kovovým háčkem, ale život byl těžký. V roce 2001 vážil už jen 47 kilogramů a měl žlutou pleť – játra selhala.

Když přiznal lékaři pravdu o drogách a alkoholu, dostal tvrdou odpověď: transplantaci nedostaneš, jsi závislý. „Mlha se na chvíli rozptýlila,“ vzpomíná. „Viděl jsem, co dělám.“ Následovaly tři měsíce detoxikace bez jakýchkoliv léků. „Bylo to na krev.“ Když byl čistý, proběhla transplantace. První játra selhala, potřeboval další. Tahle druhá šance mu zachránila život.

Sen o nových rukou

V roce 2007 přijel do Reykjavíku na přednášku Jean-Michel Dubernard, legendární francouzský chirurg. Felix ho vystopoval v hotelu. „Oslovil jsem ho s myšlenkou transplantovat dvě celé paže včetně ramen. Nikdo to ještě nikdy nezkusil. Slíbil, že se nad tím zamyslí.

Dubernard slovo dodržel. Čtyři roky trvalo, než jeho tým v roce 2011 rozhodl: operace je možná. Když přišla zpráva o možné operaci, spustil Felix celonárodní crowdfundingovou kampaň – potřeboval 200 tisíc eur na operaci a přestěhování do Francie. Kampaň byla úspěšná. Přispěli tisíce Islanďanů, dokonce režisér Quentin Tarantino a herci z filmu Nespoutaný Django. Felix se stal na Islandu celebritou.

V létě 2013 se přestěhoval do Lyonu a začal čekat na dárce. „Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.“ Třináctého ledna 2021, 23 let po nehodě, byl dárce nalezen. Operace trvala patnáct hodin. Padesát lékařů transplantovalo kosti, šlachy, cévy, nervy, svaly a kůži obou paží a ramen.

Během let v Lyonu potkal učitelku jógy z Polska jménem Sylwia. Zamilovali se, vzali se a začali společný život se dvěma psy. Sylwia později řekla, že nikdy necítila, že operace je nutná – jejímu manželovi „nic nechybělo“. Pro ni byl dokonalý takový, jaký byl. Se Sylwií jsou spolu dodnes.

Zázrak medicíny – nebo riskantní sázka?

Operace byla extrémně kontroverzní. „S touto úrovní amputace nemůžeme slíbit nic,“ přiznal profesor Lionel Badet, jeden z operatérů. Kritici takových zákroků upozorňují na zásadní dilema: na rozdíl od transplantace srdce nebo jater zde nejde o záchranu života. Jde o kvalitu života. A za jakou cenu? Celoživotní imunosuprese zvyšuje riziko rakoviny a infekcí. Felix to věděl. A přesto se rozhodl jít do toho.

O čem se v oslavných titulcích také málo mluví, je psychologická stránka transplantací končetin. Felix musel projít rozsáhlým psychologickým vyšetřením před operací – lékaři chtěli mít jistotu, že unese tíhu celoživotního závazku.

Pacienti musí akceptovat, že nosí část těla někoho jiného,“ vysvětluje psycholožka lyonského týmu. „Není to jen technický zákrok. Je to integrace cizí tkáně do vlastní identity. Někteří to nikdy nepřijmou.“ Tento psychologický aspekt je často podceňován. Transplantace rukou v roce 1998 u Clinta Hallama skončila odstraněním končetiny – ne kvůli medicínským komplikacím, ale proto, že pacient se cítil „mentálně odtržený“ od nové končetiny.

Lékařské předpovědi po operaci byly opatrné. Felix ale všechny překvapil. Po devíti měsících začal pohybovat prsty. „Felixovy nervy rostly pětkrát až desetkrát rychleji,“ hlásil tým v šoku. Bylo to něco, co si nikdo nedokázal vysvětlit – biologická anomálie, která z něj udělala ideálního pacienta.

Po osmnácti měsících dokázal řídit auto, chodit do fitness centra, držet sklenici. „Nikdy jsem si nemyslel, že znovu nastane den, kdy budu moci objímat své blízké.“ řekl v britské televizi.

Cena druhé šance

Dva roky po transplantaci přišla krize. Felixovi začaly odpadávat nehty. Na pažích se objevily červené tečky. Akutní rejekce. Jeden loket naběhl na trojnásobek. Bolest byla nesnesitelná.

Vstřebali mi steroidy v dávce, která by normálně měla stačit na čtyři roky,“ řekl Felix ve videu na Facebooku. Podstoupil šest operací a pobyt na JIP. V nejhorším okamžiku hrozilo, že paže opět ztratí. Lékaři infekci nakonec zvládli. Ale Felix si jasně uvědomoval křehkost svého stavu. Transplantace končetin nejsou sci-fi zázrakem, jsou celoživotním závazkem užívání léků a permanentní nejistoty.

Další kapitola: kandidát na prezidenta

V dubnu 2024 Felix ohlásil svou kandidaturu na prezidenta Islandu. „Island je země příležitostí, inovace slibují zářnou budoucnost, ale na obzoru jsou mraky,“ vysvětloval. Funkce islandského prezidenta je sice převážně ceremoniální, ale Felix viděl příležitost vrátit zemi to, co mu dala. „Dostal jsem tolik od života. Teď chci sloužit.“ Kandidatura však nebyla úspěšná.

Felix se stal vyhledávaným motivačním koučem. Jezdí po světě a přednáší o vůli, o zázracích medicíny, ale hlavně o tom, jak důležité je nevzdat se, i když se zdá, že už není proč žít. Napsal knihu „The Ultimate Rebuild“ (Ultimátní přestavba), která pomáhá lidem zotavujícím se událostí, které jim dramaticky změní život.

Na sociálních sítích sdílí drobnosti z každodenního života – jak se snaží zapnout knoflík, jak drží sklenici nebo se snaží psát. „Už se nebojím žít,“ říká prostě.

Dědictví Jean-Michel Dubernarda

Muž, který dal Felixovu snu reálné obrysy, Jean-Michel Dubernard, byl jednou z největších postav světové transplantační medicíny. Narodil se v Lyonu v roce 1941 a právě tam strávil celou svou lékařskou kariéru.

V roce 1998 provedl první úspěšnou transplantaci ruky u Clinta Hallama z Nového Zélandu – ačkoli tento případ skončil kontroverzně, když si pacient paži nechal odstranit kvůli psychickým problémům. V roce 2000 následovala první dvojitá transplantace rukou u Denise Chateliera, která byla úspěšná. V roce 2005 asistoval při první částečné transplantaci obličeje.

Dubernard zemřel náhle 10. července 2021 na letišti v Istanbulu. Bylo mu 80 let. Jeho dědictví však žije v mladších chirurzích, které vychoval – včetně Arama Gazariana, který vedl Felixův operační tým.

Závěr

Felixův příběh otevírá otázky, které přesahují medicínu. Kolik jsme ochotni riskovat pro kvalitu života? Jak daleko má jít věda v experimentech na lidském těle? Kdo rozhoduje, co je „nutná“ operace? O muži, jehož ruce teď nosí, Felix mluví s úctou. „Nevím, kdo byl. Ale vím, že díky němu znovu žiju. Každý den mu děkuju.

Když se ho jednou novináři ptali, co by chtěl říct svému mladšímu já, které viselo na elektrickém sloupu, odpověděl: „Řekl bych mu, že to bude bolet. Ale že to bude stát za to.“ Pak dodává se smíchem: „Mám dánská játra, francouzské ruce – jsem moderní Frankenstein. Ale jsem velmi, velmi privilegovaný.

Možná největší lekce není v tom, co medicína dokáže. Ale v tom, co člověk dokáže s druhou šancí na život.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz