Článek
Kanada byla tehdy pro mnohé symbolem naděje – zemí, kde dostanou šanci začít znovu, bez předsudků a s lepšími vyhlídkami. Realita však byla složitější a vyústila až v diplomatické napětí mezi Prahou a Ottawou.
Rok 1997: Začátek exodu
Česká republika je jen pár let po sametové revoluci a stále hledá svou identitu. Pro část romské komunity se život nezlepšil – naopak. V průzkumu agentury STEM z roku 1997 uvedlo 68 % respondentů, že by nechtělo mít Roma jako souseda. Diskriminace na trhu práce byla všudypřítomná – nezaměstnanost Romů dosahovala podle odhadů až 70 %, zatímco celkový průměr byl kolem 5 %.
V této atmosféře se začínají šířit zprávy o tom, že v Kanadě a Velké Británii je možné získat azyl a začít nový život. České televize vysílají reportáže o úspěšných rodinách, české noviny píšou o „zaslíbené zemi“. „Byli jsme přesvědčeni, že nás tam přijmou s otevřenou náručí,“ vzpomíná dnes Emil Ščuka, jeden z mála, kteří souhlasili s uvedením pravého jména.
Proč právě tyto země? Kanada měla pověst společnosti s multikulturnými hodnotami a štědře nastaveným azylovým systémem. Stačilo přijet a podat žádost – na rozhodnutí se čekalo i několik let, během kterých ale žadatelé pobírali sociální dávky.
Velká Británie představovala ještě dostupnější alternativu. Cesta do Londýna byla levnější než do Kanady a britský azylový systém byl v roce 1997 ještě benevolentnější. Britští úředníci tehdy poskytovali žadatelům ubytování, stravné a kapesné ve výši 36 liber týdně na dospělého. Hlavními cíli se staly města jako Birmingham, Leeds nebo samotný Londýn, kde už existovaly malé romské komunity.
Statistiky, které mluví za vše
Během několika měsíců míří do měst jako Toronto, Hamilton nebo Londýn stovky lidí. Statistiky ukazují dramatický nárůst: v roce 1996 požádalo o azyl v Kanadě pouhých 189 českých občanů, ale už o rok později to bylo 1 285 lidí. V roce 1997 činili Češi druhou největší skupinu žadatelů o azyl v Kanadě hned po Somálcích.
Podobný trend zaznamenala i Velká Británie. Podle britského ministerstva vnitra vzrostl počet žádostí z 31 v roce 1997 na 535 v roce 1998, a v roce 1999 dokonce na 1 090 žádostí. Celkem mezi lety 1997-2001 požádalo o azyl ve Velké Británii přes 2 500 českých občanů, z nichž podle odhadů Home Office bylo 85 % Romů. Zprávy o možnostech na Západě se šířily rychle romskými komunitami, často prostřednictvím příbuzných, kteří už v cizině žili.
Rostoucí počty žádostí však začínají znepokojovat úřady obou zemí. Zatímco Kanada v říjnu 1997 zavádí vízovou povinnost, Británie volí jiný přístup. Britské úřady začínají masivně deportovat neúspěšné žadatele a zkracují dobu rozhodování z průměrných 20 měsíců na 6 měsíců. „Nedovolíme, aby byl náš systém zneužíván,“ prohlásil tehdejší ministr vnitra Jack Straw v roce 1999.
Mapa počtu lidí, kteří se během sčítání lidu 2011 označili za Romy, podle okresů.
Hamilton jako symbol naděje
Hamilton, město ležící na jihu provincie Ontario, se mezi lety 1997 a 1999 stává symbolem nového začátku. Vzniká tam komunita českých Romů čítající několik set lidí. Při procházce centrem města tehdy nebylo neobvyklé slyšet češtinu nebo romštinu.
Pastor Glenn Smith z hamiltské Salvation Army vzpomíná: „Najednou k nám chodilo 200-300 lidí týdně. Většina neuměla anglicky, ale měli obrovskou naději.“ Podle jeho odhadů se v Hamiltonu v roce 1998 nacházelo přes 800 českých Romů čekajících na rozhodnutí o azylu.
Pro mnohé byl život v Kanadě kulturním šokem – v pozitivním slova smyslu. „Můžeš jít ven, můžeš si s lidmi povídat, můžeš si sednout do restaurace a jíst,“ popisuje svou zkušenost Marcela Kohutová, která s rodinou odešla v roce 1998. „Je to tam jako normálka.“
Tvrdá realita: Většina žádostí byla zamítnuta
Ne všem se však sen o novém životě splnil. Kanadské úřady postupně zpřísňovaly posuzování žádostí. Míra úspěšnosti azylových žádostí českých občanů klesla z 90 % v roce 1997 na pouhých 9 % v roce 1999. Důvodem bylo zjištění, že většina žadatelů nepochází z oblastí, kde by jim hrozilo systematické pronásledování podle mezinárodních konvencí.
Tomáš Novák z Mostu (jméno pozměněno na žádost rodiny) se rozhodl odejít s manželkou a dvěma školními dětmi na jaře 1998. Motivoval ho především strach o budoucnost synů. „V Mostě jsme žili na sídlišti, kde na nás koukali skrz prsty. Kluci se báli chodit do školy, protože je tam šikanovali. Žena nemohla sehnat práci, protože jakmile řekla příjmení, bylo po pohovoru,“ vzpomíná dnes pětapadesátiletý muž.
Rodina prodala byt za 180 tisíc korun a další peníze si půjčila od příbuzných. Cesta a první měsíce v Kanadě je stály přes 300 tisíc – v tehdejším přepočtu více než dvojnásobek průměrné roční mzdy. „Mysleli jsme si, že dostaneme azyl automaticky. Viděli jsme v televizi ty úspěšné, ale nikdo nám neřekl o těch, co se vraceli,“ říká Novák.
Po roce čekání v Hamiltonu, kde pracoval načerno na stavbách, jim kanadské úřady azyl zamítly. Důvodem bylo, že „nedokázali přesvědčivě prokázat individuální pronásledování“. Rodina se vrátila do Mostu v červnu 1999 zadlužená a bez perspektiv. „Byt už měl jiný majitel, museli jsme bydlet u tchyně. Trvalo nám tři roky, než jsme se dostali z dluhů,“ vzpomíná. Dnes Novák pracuje jako dělník v chemičce a říká, že by emigraci už nikdy neopakoval.
Diplomatické napětí a česká reakce
České úřady na exodus reagovaly zpočátku vlažně. Tehdejší ministr vnitra Jan Ruml prohlásil: „Lidé mají právo odejít, pokud se jim tady nelíbí.“ Situace se však změnila po zavedení kanadských víz, která postihla všechny české občany bez rozdílu.
Diplomatické vztahy mezi Prahou a Ottawou se ochladily. Česká strana argumentovala, že opatření je nespravedlivé vůči všem občanům kvůli jednání menšiny. Kanadská strana však jasně odpovídala: problém není v imigrační politice, ale v podmínkách, které Romy v jejich domovině dohnaly k odchodu.
Britský přístup byl odlišný – místo víz začala zpřísňovat azylové procedury a častěji deportovat neúspěšné žadatele. V roce 2000 byla míra úspěšnosti českých žadatelů ve Velké Británii jen 4 %, což bylo nejméně ze všech evropských zemí původu.
Druhá vlna po vstupu do EU
Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 Kanada vízovou povinnost zrušila. Naděje na snadnější cestu za oceán se znovu otevřela, ale jen na pár let. V letech 2008 a 2009 přišla druhá vlna žádostí, která opět narostla na stovky ročně. V červenci 2009 tak Kanada víza znovu zavádí. Teprve v roce 2013, po diplomatických jednáních a zavedení dohody o readmisích, byla víza definitivně zrušena.
Co ukázala čísla
Statistiky mluví jasně. Mezi lety 1996 a 2012 požádalo o azyl v Kanadě celkem 4 800 osob s českým občanstvím. Ve Velké Británii to bylo mezi lety 1997-2004 přes 3 200 lidí. Z celkového počtu žadatelů v obou zemích bylo podle odhadů 80-90 % Romů. Azyl nakonec získalo zhruba 1 200 lidí v Kanadě a 800 ve Velké Británii. Po zavedení kanadských víz v roce 1997 počty žádostí prudce klesly – z 1 222 v roce 1997 na 177 v roce 1998 a pouhých 11 v prvních třech měsících roku 1999.
Současnost: Problém přetrvává, kontrasty se prohlubují
Dnes, více než dvacet pět let po první vlně, je situace Romů v České republice stále složitá. Podle výzkumu Evropské unie pro základní práva z roku 2022 zažívá diskriminaci 61 % českých Romů, nezaměstnanost v romských komunitách se pohybuje kolem 60 %. Průměrný věk dožití romských mužů je o 13 let nižší než u většinové populace. Proto stále někteří hledají štěstí v zahraničí – jen místo masového exodu do zámoří jde spíše o individuální migrace do západní Evropy.
Příběhy úspěchu
Kontrast se životem těch, kteří v zahraničí uspěli, je markantní. Jedním z nejznámějších příkladů je Petr Torák, který odešel v roce 1999 do Velké Británie ve svých 17 letech po sérii rasově motivovaných útoků. V Liberci ho na ulici napadla skupina skinheadů, zatímco kolemjdoucí pouze přihlíželi.
Ve Velké Británii se postupně vypracoval – nejprve pracoval jako dobrovolník v advokátní kanceláři, pak ve fast foodu, zemědělství a u bezpečnostní služby, až nakonec nastoupil k policii. Za svou práci s romskou komunitou v Peterborough získal v roce 2015 z rukou královny Alžběty II. Řád britského impéria, stal se tak prvním českým Romem nositelem tohoto ocenění. Později založil charitativní organizaci COMPAS a od roku 2018 působil jako člen Rady vlády pro záležitosti romských menšin.
Petr Torák s Řádem britského imperia
Podobně Emil Ščuka dnes pracuje jako mechanik v Torontu, má dva syny na univerzitě a vlastní dům v předměstí. „Moji kluci mluví perfektně anglicky, mají kamarády všech barev pleti. Nikdo se jich neptá, jestli jsou Romové,“ říká. Podle odhadu České konzulace v Torontu žije dnes v Kanadě kolem 8 000 lidí českého původu, z toho odhadem polovina Romů. Jejich děti studují medicínu, právo či inženýrství – profese, které by pro mnohé v České republice zůstaly nedostupné.
Přesto ani úspěšní emigranti nejsou imunní vůči diskriminaci při návštěvách domoviny. Petr Torák, dnes honorární konzul ČR v Peterborough, zažil v roce 2022 při návštěvě Prahy odmítnutí obsluhy v restauraci na Václavském náměstí. „Co víc musí člověk udělat, aby dokázal svému okolí, že je rovnoprávný? Celý život nás učí vystupovat slušně, mluvit spisovně, mít dobrou práci… a i když to člověk dělá, některým lidem to stále nestačí,“ napsal tehdy na Facebook.
Příběh exodu z devadesátých let zůstává bolestnou kapitolou nejen romské historie, ale celé české společnosti. Je to příběh o tom, když se lidé ve své vlastní zemi necítí doma natolik, že jsou ochotni riskovat vše pro nejistou budoucnost tisíce kilometrů daleko. A také připomínka, že za každým statistickým číslem stojí konkrétní lidský osud.
