Článek
Dějství první. Dítě jde. Paní fackuje.
Desetiletá holčička šla na gymnastiku. Sama. Pyšná. Možná měla trochu víc energie, možná neuhla dostatečně elegantně. Paní, která kolem ní procházela, zřejmě usoudila, že co rodič zanedbal, ona dožene jedním švihnutím dlaně. Prostě edukace v praxi. Z jejího pohledu asi něco jako: „Čekala jsem, že řekne 'děkuji'“.
Cena za okamžité vychování? Pětistovka.
A co na to úřady? Klasika. Přestupek. Pokuta 500 Kč. Čili zhruba tolik, co dneska stojí „lepší“ brunch v Karlíně. Český právní systém tím nenápadně naznačuje, že veřejné pohlavkování cizích dětí je zhruba stejně závažné jako špatně zaparkované auto nebo prošlá tramvajenka.
Právo na ránu?
Zatímco jedna část národa se směje a vzpomíná na legendární „dostal jsem pravítkem a jsem v pohodě“, jiní se ptají, kdy přesně jsme se rozhodli, že fyzická integrita dítěte je volitelný bonus. A někde mezi tím stojí mámy. Unavené, snaživé, často pochybující, které řeší každodenní dilema, jak vychovávat bez křiku, bez pohlavků a bez výčitek. Nejsou dokonalé. Ale vědí, že výchova se nedá vyřešit ranou na ulici.
A co dál?
Možná by bylo lepší dát babičkám místo facky slovo. Pozvat je na debatu, workshop, nebo aspoň na kafe s rodiči, kteří taky někdy neví, co si ve výchově počít a občas se jim při tom třesou ruce. Ne proto, že by je chtěli zvednout, ale protože v sobě dusí frustraci, únavu i strach, jestli to celé zvládají správně..
Závěr?
Pražské Dejvice možná zažily začátek nové městské legendy. Jen pozor, až se budete příště procházet po ulici. Nikdy nevíte, kdo zrovna pokládá chodník za učebnu. Ale jedno je jisté – morální pravítko nemůže držet ten, kdo má dlaň připravenou k úderu. Výchova není ve fackách. A respekt nezačíná na tváři druhého.
Zdroj původní zprávy:
