Článek
Byly umělé řasy vynalezeny prostitutkou kvůli spermatu v očích?
Internet má zvláštní schopnost. Vzít nejdivočejší historku, okořenit ji správným meme a vyslat ji do světa, kde se během pár hodin stane „faktem“. Přesně to se stalo v případě legendy o Gerdě Puridle, údajné londýnské prostitutce z roku 1882, která si podle virálního příběhu přilepila řasy, aby jí „během práce nepadalo sperma do očí“.
Elegantně tomu začali říkat „cumbrellas“ tedy „spermatický deštník“. Ano, internet někdy vymyslí věci, které si člověk ani nepřeje googlit.
Příběh se šíří jako lavina. TikTok, Instagram, Facebook. Beauty influencerky se smějí a sdílejí…
Žádná Gerda Puridle ovšem nikdy neexistovala. Termín cumbrella je čistě vtipná slovní hříčka (a docela vulgární clickbait). Celý příběh se objevil na sociálních sítích kolem roku 2021 a od té doby ho opakovaně vyvrátily seriózní fact-checkerské weby jako Snopes, Lead Stories i Reuters.
Fun fact: Jméno „Gerda Puridle“ zní podezřele jako slovní hříčka na „girdle“ (korzet) a „poodle“ (pudl). Někdo měl fakt moc času.
A teď pojďme k pravdě, která je vlastně mnohem zajímavější.
Kdo tedy doopravdy vynalezl umělé řasy?
1911, USA. Patent na umělé řasy si nechala zaregistrovat Anna Taylor, vynálezkyně z Kanady. Její řasy byly vyrobené z lidských vlasů přilepených na proužek látky. Šlo o kosmetickou pomůcku určenou ke zvýraznění očí. Tedy žádná sexualita, žádné skandály, jen praktická žena s geniálním nápadem.
Už o pár let dříve, v roce 1902, patentoval podobnou techniku prodlužování řas i známý kadeřník Karl Nessler (ten samý, co vynalezl trvalou ondulaci). Prodával je ve svém londýnském salonu za astronomické peníze.
Skutečné rozšíření ale přišlo až s filmovým průmyslem. V roce 1916 si režisér D. W. Griffith přál, aby herečka Seena Owen ve filmu Intolerance měla „řasy, které se dotýkají tváří“. Filmový vizážista tak vytvořil první „mega řasy“ z lidských vlasů a lepidla. Výsledkem byl úžasný dramatický efekt a totálně podrážděné oči, které Seena musela po natáčení ošetřovat.
Řasy jako symbol
Touha po dlouhých řasách není žádná novinka. Ve starověkém Egyptě byly dlouhé, černé řasy symbolem zdraví, fertility a ochrany před zlými duchy. Kleopatra používala černou oční tužku (vyrobenou z drcené rudy galenit smíchané s oleji) nejen kvůli kráse, ale i kvůli ochraně očí před sluncem a bakteriemi.
V 19. století si ženy skutečně přišívaly jednotlivé chloupky na víčka pomocí jehel a hedvábných nití. Ano, i tak daleko jsme za krásou šly. Není divu, že se to často končilo infekcemi.
Ve 20. století nastal boom. Od glamour stylu 50. let (kdy se řasenka prodávala v podobě malých kostek, které se rozmíchaly se slinami) přes ikonické řasy Twiggy v 60. letech až po moderní prodlužování řas, magnetické řasy a 3D efekty dneška.
Proč jsme chtěli věřit Gerdě?
Možná proto, že příběh dokonale zapadal do současné kultury. Žena, která si poradí sama? Trocha rebelie proti společenským normám? Vtipný název, který si pamatuje každý? Plus to krásně pasovalo do narativu „ženy byly vždycky vynalézavé, i v nejtěžších situacích“.
Jenže skutečnost je často nudnější než fikce. Anna Taylor nebyla rebelka z červených čtvrtí, byla to prostě chytrá žena, která chtěla vypadat lépe a vydělat na tom peníze.
V době, kdy se virální obsah šíří rychleji než řasenka na spodních řasách po kýchnutí, je důležité jednu věc vědět. Pravda je někdy nudnější, ale pořád stojí za to ji znát.
A i když Gerda Puridle nebyla skutečná, něco na celém příběhu zůstává okouzlující. Ženská vynalézavost, touha po kráse a schopnost internetu udělat z úplné blbosti globální fenomén.
Takže až si příště budeš lepit umělé řasy před večírkem, vzpomeň si:
- Nechrání tě před spermatem (sorry, Gerdo)
- Ale určitě tě ochrání před tím, abys vypadala unaveně na Zoom callech
P.S.: Pokud někdo z vašich přátel pořád věří příběhu o Gerdě, pošlete mu tento článek. A pokud se vám nelíbí, že jsme jim zkazili krásnou legendu… no, pravda občas bolí víc než odlepování řas před spaním.
Zdroje:
