Článek
Františka Čížková měla jazyk ostřejší než nůžky módního návrháře a používala ho bez slitování. Když milenku knížete Karla Schwarzenberga Janu Vopěnkovou nazvala „ramlicí“ (pro ty, kdo nečtou slovníky: ramlice je samice králíka), kníže se své přítelkyně zastal. Celý národ se bavil. A Františka si stála za svým.
Nelu Slovákovou označila na jedné z přehlídek za „igelitovou halucinaci“ a trefila přesně. Dagmar Patrasovou zhodnotila jako „čauky mňauky střelnici“ a když ministryně Dostálová dorazila na akci v rudém kabátě s liščí kožešinou, Františka neváhala: „Mezinárodní ostuda!“
Tam, kde jiní diplomaticky mlčeli, ona řekla nahlas, co si myslela. Většinou měla pravdu. Ani Helena Vondráčková, ani její manžel Martin Michal, který ji chtěl žalovat za urážku na cti, ji neodradili.
V roce 2015 ji magazín Elle zařadil mezi módní vůdce České republiky. Časopis Reflex ji označil za nejvlivnější osobnost českého módního teritoria. Její rubrika Módní policie v Blesku patřila k nejčtenějším a když se objevila na karlovarské kolonádě během filmového festivalu, lidé stáli frontu, aby ohodnotila jejich outfit.
V době, kdy se módní žurnalistika v Česku omezovala na neutrální popisky přehlídek, Františka ukázala, že styl je součástí identity, a že móda nemusí být jen povrchní bulvár. Mladší generace módních novinářek, včetně Iny T., která po ní převzala rubriku, pak následovaly její stopu. Nikdo z nich však nedosáhl jejího vlivu.
Za tím vším byl ale příběh, který pohádku o úspěchu moc nepřipomíná.
Dětství bez rodičů
Narodila se v padesátých letech osmnáctileté romské dívce a otci alkoholikovi. Matka ji opustila v šestinedělí. Otec alkoholik se o ni nedokázal postarat. Přišel děda Hugo. Vzal malou Fanynku a odnesl ji pryč. Zachránil jí život. S dědou Hugem a babičkou Lolou vyrůstala na Žižkově . Děda byl vzdělaný, noblesní. Učil ji umění, četl jí knihy, kultivoval ji. Stal se jejím prvním mužským vzorem. Možná i tím nejdůležitějším.
V šestnácti se zamilovala. Jiří byl romantik, psal básně. „Po dědovi to byl první muž, s kterým jsem se cítila v bezpečí,“ vzpomínala Františka později ve své autobiografii. Provdala se. Narodil se jim syn Jakub. Pak přišel rozvod.
Františka se rozhodla vychovávat syna sama. Pracovala, malého Jakuba vozila ke tchyni na hlídání. Ale rodinný tlak narůstal. Otcova finančně zajištěná rodina argumentovala, že u nich bude mít Jakub lepší podmínky. Soud jim dal za pravdu. Františka přišla o dítě. Ta bolest jí vydržela celý život.
Muž, který ji zlomil
Po čase poznala dalšího osudového muže Milana. Vrhla se do vztahu po hlavě. Ze stesku po Jakubovi toužila po dalších dětech. Narodili se jí synové Michal a Martin. Ale vztahy s novou tchyní byly opět komplikované. „Seberte si tu kurvu,“ vmetla prý dědovi Hugovi, když se s Františkou přišli představit. To byl ovšem teprve začátek.
Milan Františku neustále podváděl. A neustále kritizoval její vzhled. „Měla bys se sebou něco dělat! Za chvilku budeš tlustá jako jiný prasnice,“ říkal jí. Když se s ním Františka snažila probrat další nevěru – tentokrát s pohlavně nakaženou letuškou – řekl: „Nesaháš jí ani po kotníky!“
Františce bylo tehdy 22 let. Nikdy v životě nevážila víc než padesát kilo. Ale tu větu si zapamatovala. Začala polykat projímadla. „Začala jsem v touze být plochá polykat projímadla… Udělala jsem ze sebe průtokovou karmu,“ přiznala později. Mentální anorexie jí vydržela do konce života.
Františčin syn Michal matku prosil, aby tuto kapitolu ze své autobiografické knihy vynechala. „Ale on je větším anorektikem než ty… Nesnáší lidi, kteří se nehýbou. Nechtěl ti ublížit,“ říkal jí.
„Možná máš pravdu… Každopádně jsem jeho řečem podlehla. Byla jsem slabší. Dostal mě,“ odpověděla Františka. A kapitolu v knize nechala. Druhé manželství trvalo sedm let. Pak znovu: rozvod, samoživitelka, dva synové. Musela se hodně ohánět.
Svetry pro Německo
V osmdesátých letech začala tvořit módu. Ručně pletené ateliérové kousky. Její modely nakupovali především zahraniční návštěvníci. Pohybovala se v undergroundu, v disentu, na akcích v ateliéru u Follů. Nosilo ji několik zahraničních hereček, které tehdy natáčely v Praze. Za totality neměla klasické zaměstnání, živila se jako svobodná umělkyně, aby mohla být zároveň se syny. Do stálého zaměstnání v redakci nastoupila až ve čtyřiceti.
„Troufám si říct, že ženy po čtyřicítce nemusejí mít pocit, že jsou na odpis. Stačí jen překonat trému, určitý ostych, trochu si věřit a překonat jisté stereotypy. Na věku až tak nezáleží,“ říkávala.
Pero místo jehly
V devadesátých letech opustila návrhářství a začala psát. Pracovala pro časopis Týden, magazín Playboy, Mladý svět, Story. V roce 2009 přišel Blesk a s ním Módní policie. Františka si nebrala servítky. Dobře věděla, kde je hranice vkusu a když ji někdo překročil, ona to napsala. S dokonale vybroušeným slovníkem. S citem pro jazyk a ironií.
Měla i nepřátele, kteří jí vyčítali tvrdost a aroganci. Že nepíše jen komplimenty, ale říká nahlas to, co jiní jen šeptají. Celebrity se jí bály. „Já si ale za tou kritikou stojím,“ opakovala.
Po druhém rozvodu nechtěla do života synů Michala a Martina tahat další muže. „Milenci přicházeli a odcházeli…“ napsala později upřímně. V devadesátých letech prožila románek se známým textařem Pavlem Vrbou. „Jemu bylo osmapadesát a mně čtyřiačtyřicet. Na chvíli jsem se stala múzou stárnoucího celoživotního proutníka, který si po mém boku dokazoval, že na neuchopitelnou extravagantní ženskou stále koule má,“ vzpomínala.
„Mindráky berou sebevědomí. Podepisují se na duši, vztazích, sexu, vyčerpávají. Hodlám stárnout přirozeně. Bez plastik. S grácií,“ napsala později ve své knize.
Kniha napsaná rakovinou
V roce 2016 vydala autobiografii „To jsem já, Františka“. Nebyla to klasická biografie. Byla to skládačka. Vzpomínky, zamyšlení, „třinácté komnaty“ jejího života.
Loni na podzim jsem však začala o knize přemýšlet. Životní okolnosti, diagnóza, jež člověka srazí na zem, mimovolná, do vyššího levelu posouvající revize lidských hodnot mě přiměly k pocitu, že nazrál čas na sdělení, neboť má výpověď může jiným pomoci. Do kolen je přece kdekdo sražen. Jen musí zase vstát.
Po vyslechnutí diagnózy rakovina se rozhodla, že nebude lhát. Že napíše pravdu. O dětství, které jí formovalo. O manželstvích, která ji zlomila. O anorexii, se kterou bojovala. O ztrátě syna. O všem.
Kniha měla úspěch. Lidé jí posílali dopisy. Intimní vyznání. „Vážím si této zpětné vazby – co víc si můžu přát,“ reagovala Františka. Syn Martin, profesionální fotograf pracující pro prestižní agenturu AFP, knihu doprovodil náladovými fotografiemi. Vyšla krásně, výpravně. Upřímně.
Do poslední chvíle
S rakovinou bojovala dlouho. Síla vůle a energie jí nedovolovala polevit. Pracovala do poslední chvíle. Věnovala se rodině, zejména milované vnučce Žofce a psala pro Blesk.
Málokdo o její diagnóze věděl. Nechtěla tím obtěžovat. Připravovala druhou knihu, která měla navázat na úspěch té první. Zemřela 15. prosince 2019. Bylo jí 67 let. Celebrity i obyčejní smrtelníci ji oplakávali na sociálních sítích. Její břitké, někdy ironické, jindy až poetické komentáře českého neumětelství v odívání budou chybět, psali.
Františka nebyla jen módní kritička. Byla to žena, která změnila způsob, jakým v Česku mluvíme o módě. Ukázala, že kritika nemusí být bezobsažný bulvár, ale může být inteligentní. Že odívání odráží charakter. Že styl je výpověď o nás samých.
Františka Čížková nikdy nevážila víc než padesát kilo, ale její hlas měl takovou váhu, že jí naslouchal celý český showbyznys.
Zdroje:
kniha To jsem já, Františka
