Článek
Noční záchrana v zimní bouři
Byla únorová noc, kdy se led pod nohama leskl ve světle měsíce a sníh pokrýval nebezpečné díry po králících. Členové Beachy Head Chaplaincy Team většinou v takových podmínkách ruší pěší hlídky – riziko úrazu je příliš vysoké. Ale té noci světlo reflektoru zachytilo postavu na římse útesu.
Muž seděl na okraji 162 metrů vysokého křídového útesu, nohy mu visely do prázdna nad rozbouřeným Lamanšským průlivem. Vítr mu rozcuchával vlasy. V očích měl prázdný pohled člověka, který už nevidí jinou cestu.
„Půjdete s námi zpátky na naši základnu, kde vám uděláme horký čaj a poslechneme si váš příběh?“ zeptal se tiše jeden z kaplanů. Muž pomalu přikývl a začal vyprávět svou bolest, zatímco se všichni vraceli po cestě, kterou před chvílí prošli s modlitbami za jeho život.
Podobný příběh se opakuje téměř každý týden na Beachy Head. Od roku 1965 zde ukončilo život více než 500 lidí, což z tohoto malebného místa činí třetí nejpopulárnější místo sebevražd na světě.
Tam, kde se Anglie láme do moře
Beachy Head je kousek pravé anglické pohlednice. Zelené pastviny se vlní až k okraji bílých křídových útesů, ovce se pasou na kopcích. Vrány poletují nad červenými střechami chalup a pruhy zoraných polí. Dole se kanál zařezává do posledních vrchů Anglie a vytváří zubaté útesy poseté křemenem.
Jméno „Beachy Head“ nemá nic společného s pláží. Pochází z původních francouzských slov „beau chef“ - krásný vrchol. A skutečně, tento 162 metrů vysoký křídový útes je nejdramatičtějším místem britského pobřeží.
Útesy vznikly před 66 až 100 miliony let, kdy byla tato oblast pod mořem. Křída se usazovala ve vrstvách oddělených křemennými páskami, což ovlivňuje způsob, jakým útesy erodují. Vlnobití podkopává spodní část, způsobuje časté skalní sesuvy a nakonec způsobí zhroucení horních částí.
V roce 1929 koupila rada města Eastbourne 4000 akrů půdy kolem Beachy Head za 100 000 liber (v dnešních cenách téměř 8 milionů), aby ji zachránila před developery. Tato půda se stala známá jako Eastbourne Downland Estate.
Pro námořníky byl Beachy Head vždy významným orientačním bodem. Zmiňuje se o něm i v námořnické písni Spanish Ladies: „První země, kterou jsme spatřili, se jmenovala Dodman, pak Rame Head u Plymouthu, u Portsmouthu Wight; pluli jsme kolem Beachy, kolem Fairlight a Doveru…“
U paty útesů stojí červeno-bíle pruhovaný maják Beachy Head Lighthouse, postavený v roce 1902.
Čísla za tragédiemi
Statistiky jsou nemilosrdné. Každých 11 minut si někde ve světě někdo vezme život. V Británii jsou to téměř tři lidé denně. A z těch, kteří si vyberou skok z výšky, jich významná část míří právě na Beachy Head.
Podle studie publikované v časopise European Psychiatry umírá na Beachy Head průměrně 23 lidí ročně, ačkoli odhady se různí od 20 do více než 30 obětí za rok. Sedmdesát procent jsou muži, třicet procent ženy. Nejvíce mužských úmrtí je ve věkové skupině 35-44 let, u žen 25-34 let.
Téměř dvě třetiny obětí - přesně 67,6 procenta - nepochází z místního hrabství East Sussex. Lidé cestují na Beachy Head z celé Británie i ze zahraničí. Více než polovina - 60,6 procenta - má v anamnéze duševní onemocnění.
Mezi lety 1987 a 2001 se počet sebevražd na Beachy Head zvýšil o 85 procent ve srovnání s obdobím 1965-1979.Nejstarší záznamy o sebevraždách na tomto místě pocházejí už ze 7. století.
Podle žebříčku Wall Street Journal z roku 2010 je Beachy Head třetím nejpopulárnějším místem sebevražd na světě. První místo drží Golden Gate Bridge v San Franciscu s více než 1700 obětmi, druhé lesy Aokigahara v Japonsku, známé jako „les sebevražd“.
Proč právě zde?
Dr. Colin Pritchard z University of Southampton, který dlouhodobě studuje sebevraždy na Beachy Head, identifikoval několik klíčových faktorů, proč si lidé vybírají právě toto místo.
Dostupnost hraje zásadní roli. Z Londýna je to pouhých 90 minut vlakem nebo autem. Místo je dobře označené, turisticky známé, snadno dosažitelné. Na rozdíl od jiných „sebevražedných“ míst nevyžaduje speciální vybavení ani dlouhé plánování.
Symbolika místa je mocná. Beachy Head představuje doslovný „okraj světa“ - místo, kde se Anglie láme do moře. Pro někoho v krizi může symbolizovat konečnost, definitivní východisko.
Paradoxně působí i medializace problému. Ross Hardy, zakladatel kaplanského týmu, upozorňuje, že mediální pokrytí úmrtí na tomto místě může povzbuzovat sebevražedníky k výběru právě Beachy Head. Vytváří se tak začarovaný kruh - čím více se o problému mluví, tím více lidí místo „objevuje“.
Efekt kopírování je dobře dokumentovaný. Když se někdo dozví o sebevraždě známé osobnosti na konkrétním místě, zvyšuje se pravděpodobnost, že podobné místo vybere i pro sebe. Sociologové tento jev nazývají „Werther efekt“ podle Goetheova románu, po jehož publikování se v Evropě zvýšil počet sebevražd.
Zvláštní případ představuje údajné spojení s princeznou Dianou. Podle některých zdrojů sem měla přijet s úmyslem skočit. Ačkoli se toto tvrzení nikdy nepotvrdilo, stalo se součástí „mytologie“ místa a může přitahovat další zranitelné osoby.
Andělé ve službě
V srpnu 2004 se situace na Beachy Head začala měnit. Skupina křesťanských dobrovolníků založila Beachy Head Chaplaincy Team - charitativní organizaci zaměřenou na prevenci sebevražd a pátrání po pohřešovaných osobách.
Dnes tým tvoří 24 kaplanů - 6 placených zaměstnanců a 18 dobrovolníků z místních církví. Fungují 365 dní v roce, od 9 ráno do půlnoci, ve třech pětihodinových směnách. Většina dobrovolníků slouží jednu až dvě směny týdně.
Od svého založení tým zareagoval na více než 15 000 incidentů. Každý rok provedou přes 750 pátrání po pohřešovaných osobách, což z nich činí jeden z nejaktivnějších pátracích týmů ve Spojeném království.
Před vypuštěním do terénu prochází každý kaplan důkladným výcvikem. Učí se rozpoznávat chování, které by mohlo být známkou potenciálního zoufalství, konverzační techniky k určení, zda lidé přišli na Beachy Head s úmyslem ublížit si, vyjednávací dovednosti a praktické otázky, jako je správné postavení při komunikaci s někým v riziku.
„Naši pátrací a záchranní kaplanové jsou křesťané z místních církví, a ačkoli přistupujeme s Boží láskou, nikdy nevnucujeme naši víru lidem, kterým se snažíme pomoci,“ vysvětluje oficiální stanovisko organizace.
Statistiky naznačují, že práce týmu má měřitelný dopad. nárůstu úmrtí mezi lety 2002 a 2005 došlo v roce 2006 k výraznému poklesu na pouhých sedm obětí. Pobřežní stráž přičítá toto snížení právě práci kaplanského týmu a dobré mediální podpoře místních služeb.
Týmu se ale nedaří zachránit všechny. V roce 2008 na místě zemřelo nejméně 26 lidí. Každá neúspěšná záchrana je pro členy týmu traumatickou zkušeností. Mnozí potřebují psychologickou podporu, aby se vyrovnali s tím, že něčí život se jim nepodařilo zachránit.
Kontroverzní otázky
Práce na Beachy Head vyvolává řadu etických a praktických otázek, které nemají jednoduché odpovědi.
Mediální pokrytí představuje dilema. Na jedné straně může zprávy o sebevraždách „inspirovat“ další zranitelné osoby. Na druhé straně veřejná diskuse o problému zvyšuje povědomí o dostupné pomoci a může některé lidi odradit.
Rada města Eastbourne vyvolala v roce 2018 mediální polemiku svým rozhodnutím odstraňovat kříže a památníky, které rodiny obětí nechávají na Beachy Head. Argumentovala tím, že takové památníky mohou působit jako „magnety“ pro další sebevraždy. Rodiny obětí to vnímaly jako bezohledné mazání památky na své blízké.
Problematické je i vyvážení turistického ruchu s tragickou realitou místa. Beachy Head přitahuje miliony turistů ročně. Je to jedno z nejfotografovanějších míst Británie, natáčelo se zde množství filmů od Harry Pottera přes Jamese Bonda až po Chitty Chitty Bang Bang. Jak prezentovat místo jako krásnou turistickou destinaci, aniž by se zlehčoval problém sebevražd?
Nejkontroverznější je otázka práva na sebeurčení versus prevence. Někteří filozofové a právníci argumentují, že kompetentní dospělý člověk má právo rozhodnout o ukončení svého života. Odpůrci této pozice tvrdí, že naprostá většina sebevražedných úmyslů vzniká z dočasných krizí, které lze vyřešit, a že společnost má morální povinnost chránit zranitelné osoby.
Příběh Toma Hunta
Možná nejpodrobnější pohled na fenomén Beachy Head nabízí kniha amerického učitele angličtiny Toma Hunta „Cliffs of Despair: A Journey to Suicide's Edge“.
Huntova cesta začala osobní tragédií. Sedmnáct měsíců poté, co si jeho švagr s diagnózou schizofrenie prostřelil hlavu, četl Hunt v novinách Philadelphia Inquirer článek o Beachy Head. Okamžitě ho zaujalo - jak může místo takové krásy současně přitahovat tolik smrti?
Hunt opustil svou rodinu v Connecticutu a vydal se na několikatýdenní investigativní cestu do Eastbourne. Bydlel v místním hostinci, mluvil s taxikáři, kteří vozili sebevražedníky k útesům, s policejními vyjednavači, se členy záchranných týmů.
V knize Hunt popisuje „siréní tah okraje útesu“, který sám pociťoval. Stával na okraji, tlačil ruce do travnatého povrchu, nakláněl se dopředu a studoval kameny dole. „Cítil jsem, jak mě něco táhne dolů,“ psal později.
Hunt objevil, že Beachy Head přitahuje velmi rozmanité skupiny lidí. Mladé i staré, smrtelně nemocné i vitálně zdravé, truchlící, duševně nemocné, zoufalé. Společný jim byl pocit, že už nevidí jinou cestu.
Jeho výzkum odhalil i překvapivé detaily - například že údajně sem přijela s úmyslem skočit i princezna Diana. Ačkoli se toto tvrzení nikdy nepotvrdilo, stalo se součástí „legendy“ místa.
Huntova kniha se stala klasickým dílem o psychologii sebevražd a geografii smrti. „Část cestopis, část memoir, část meditace, Útesy zoufalství jsou originálním a provokativním příspěvkem do rozsáhlé literatury o sebevraždách,“napsal o knize George Howe Colt, autor knihy „The Enigma of Suicide“.
Když se bariéry zavřou
Nejpřesvědčivější důkaz o tom, že omezení přístupu skutečně funguje, poskytla náhoda. V roce 2001 vypukla ve Spojeném království epidemie slintavky a kulhavky. Vláda uzavřela přístup k mnoha venkovským oblastem včetně Beachy Head. Mezi lednem a červnem 2001, kdy byly útesy nepřístupné autem, nedošlo k jediné sebevraždě skokem.
Beachy Head představuje specifickou výzvu. Na rozdíl od mostů nebo budov se těžko „zabezpečuje“ několik kilometrů útesů. Fyzické bariéry by zničily přírodní krásu místa a pravděpodobně by byly neúčinné - lidé by našli způsob, jak je obejít.
Proto je zde prevence založena na lidském faktoru - na kaplanech, kteří hlídkují, na taxikářích a personálu hospody, kteří jsou vyškoleni rozpoznat varovné signály, na cedulích s telefonními čísly organizace Samaritans.
Příběhy naděje
Ne všechny příběhy z Beachy Head končí tragicky. Archivы kaplanského týmu jsou plné svědectví o zachráněných životech.
„Děkuji vám za to, že jste mi zachránili život té noci na útesech,“ napsala jedna žena v dopise týmu několik měsíců po své záchraně. „Myslela jsem si, že nemám na výběr, ale vy jste mi ukázali, že jiné možnosti existují. Teď pracuji s vlastním terapeutem a pomalu se vracím k životu.“
Kaplan John Davies vzpomíná na muže středního věku, kterého našli sedět na okraji útesu v dešti. „Ztratil práci, žena ho opustila, cítil se úplně bezmocný. Mluvili jsme s ním dvě hodiny. Nakonec šel s námi zpátky na základnu. Dnes je to už pět let a občas nám napíše. Znovu se oženil, našel si novou práci. Říká, že ta noc mu zachránila život.“
Někteří zachránění lidé se sami stávají dobrovolníky. Lindsay a Jonathan, jejichž příběh zmiňuje webová stránka týmu, se po vlastní záchraně rozhodli věnovat čas pomoci dalším.
„Víme, jak se cítí lidé, kteří přijdou na útesy,“ vysvětluje Lindsay. „Víme, že ta beznaděj není trvalá, i když se v tu chvíli zdá nekonečná. Naše přítomnost jim může ukázat, že existuje cesta zpátky.“
Naděje v temnotě
Když slunce zapadá za Beachy Head, kaplanové dokončují poslední hlídku dne. Projdou ještě jednou po všech rizikových místech, zkontrolují parkování, podívají se do hospody. V 24:00 předají službu nočnímu týmu, který bude k dispozici pro tísňová volání.
Beachy Head zůstává místem kontrastů. Turisté sem přijíždějí obdivovat jeden z nejkrásnějších výhledů v Británii. Filmaři zde natáčejí epické scény. Fotografové zachycují dramatické západy slunce. A uprostřed této krásy se každý den odehrává tichý boj o lidské životy.
„Útesy budou tu vždy,“ říká jeden z nejstarších kaplanů. „Naší úlohou je zajistit, aby byly symbolem naděje, ne zoufalství. Aby lidé, kteří sem přijdou v krizi, odcházeli s pocitem, že mají důvod žít.“
Kam se obrátit o pomoc
Pokud vy nebo někdo, koho znáte, prochází těžkým obdobím, pomoc je k dispozici:
V České republice:
- Linka důvěry Riaps: 241 484 149 (24 hodin denně)
- Linka bezpečí pro děti a mladé: 116 111, https://www.linkabezpeci.cz/
Pokud jste svědkem někoho v akutní krizi, nevahejte zavolat záchrannou službu na čísle 112
Pamatujte: Sebevražedné myšlenky jsou příznakem, ne charakterovou vadou. S odbornou pomocí a podporou blízkých lze tyto krize překonat.
Zdroje:
KnihaToma Hunta „Cliffs of Despair: A Journey to Suicide's Edge“
