Článek
Byly to takzvané „Chrastavské děti“ - váleční sirotci, které v roce 1957 dokonce navštívil prezident Ho Či Min. Děti pobývaly na našem území do roku 1960 a pak se vrátily zpět do Vietnamu.
Vietnamské děti v Chrastavě, rok 1957
Skutečný exodus však začal až v roce 1967, kdy Československo přijalo první vietnamské učně a zejména od roku 1982, kdy začali přijíždět dělníci a praktikanti. Mezi lety 1979-1985 spolupráce obou států vrcholila. Jedním z hlavních důvodů byl vstup Vietnamu do Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1979.
Z 30-35 tisíc „hostujících dělníků“ socialistické éry se za čtyři dekády stalo 66 tisíc občanů (podle sčítání z roku 2022), z nichž 25 tisíc podniká. Jejich firmy generují roční obrat přesahující 80 miliard korun a zaměstnávají odhadem 50 tisíc Čechů ve větších podnicích. Je to jedna z největších podnikatelských success stories moderních českých dějin.
Zlatý věk "bratrské pomoci": Továrny plné Vietnamců
Podle vzpomínek pamětníků bylo přestěhování do československých továren šokem. Jazyková bariéra, odlišné klima, život na ubytovnách – vše bylo jiné než doma ve Vietnamu. Vietnamci pracovali v dolech, hutích, textilkách, všude tam, kde Češi a Slováci nechtěli.
Přísný režim každodennosti
Život vietnamských dělníků byl přísně regulován. Po příjezdu každý dostal:
- Zimní oblečení v hodnotě 2400 Kčs
- Zálohu na mzdu 900 Kčs
- Povinné tříměsíční kurzy češtiny
- Ubytování na dělnických kolejích
Vzpomínky na tehdejší podmínky popisují přísně regulovaný život. Večer v osm už všichni museli být na kolejích, sociální zařízení byla společná pro celé patro.
Pravidla byla tvrdá: Došlo-li k návštěvě osoby opačného pohlaví, musely zůstat otevřené dveře. Po roce 1982 mohla Vietnamka chodit s Vietnamcem, ale nesměla otěhotnět – těhotenství znamenalo okamžitý návrat domů.
17. listopad 1989: Moment pravdy
Po revoluci vietnamští dělníci dostávali výpovědi ze dne na den, často přímo na pracovišti. Mnozí se ocitli bez práce i domova. Československá vláda nabídla 3000 marek každému, kdo dobrovolně odejde. Vietnamci tak stáli před nejtěžší volbou života: Vrátit se do země zničené válkou, nebo zůstat v zemi, která je už nepotřebuje?
Z původních 30 tisíc jich odletělo asi 8-10 tisíc. Zbytek se rozhodl zůstat a udělat něco, co nikdo nečekal – pustit se do podnikání.
Zlaté časy pohraničí
Na začátku 90. let se toulali po českých tržištích s kufry plnými elektroniky, hodinek a oblečení z Asie. Usadili se hlavně v pohraničí – Cheb, Aš, hraniční přechody s Německem a Rakouskem.
„Češi neuměli sehnat věci, které byly běžné na Západě. My jsme je uměli sehnat,“ vysvětluje logiku tehdejšího byznysu jeden z pamětníků. Německé marky, rakouské šilinky, nedostatkové zboží – Vietnamci našli svou příležitost.
Devadesátá léta přinesla první podnikatelské experimenty. Nejprve se vietnamští obchodníci přestěhovali z tržnic do kamenných obchodů, zakládali večerky. Pak se na Západě jejich krajané začali orientovat na služby, především nehtová studia a bistra.
Dnešní úspěchy: Od večerek k velkým firmám
Současní vietnamští podnikatelé už dávno nejsou jen majiteli večerek a tržnic. Vlastní zde velké firmy, v nichž často zaměstnávají stovky Čechů.
Thai Ngoc Nguyen – Sportisimo
Thai Ngoc Nguyen vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou. Společnost Sportisimo založil v roce 2000, první prodejnu otevřel o rok později v brněnském Obchodním centru Futurum. V současné době má firma 52 prodejen ve 42 městech České republiky s ročním obratem překračujícím 2,5 miliardy korun a zaměstnává přes 800 lidí. Jeho příběh je typický pro novou generaci vietnamských podnikatelů – přijel jako dítě, vystudoval českou vysokou školu, založil firmu, která dnes patří mezi lídry trhu.
Nové směry podnikání
Vietnamští podnikatelé začínají otáčet kapitál v nových oborech. Nyní nakupují komerční reality, zakládají startupy, provozují moderní restaurace a bistra.
Nejpozoruhodnější je však vstup mladé generace do high-tech sektoru. Vietnamský spolumajitel firmy Avocode, která vyvíjí software pro designéry, získal investici 750 tisíc dolarů v kalifornském Silicon Valley. Příjmy firmy dosahují dvou až tří milionů dolarů ročně Nguyen Manh Tung ovládá firmu Investman s obratem 16 milionů korun, kam patří i populární Sapatrip - prohlídky vietnamské tržnice, kterou loni navštívilo 2500 turistů.
Třetí generace Vietnamců už nebude nutně podnikat v obchodu. Orientuje se na medicínu, právo, architekturu a informační technologie - obory, kde jejich rodiče kdysi nemohli ani snít o uplatnění.
Generační proměna: „Banánové děti“ a jejich cesta
Do řídících funkcí vietnamských firem dorůstá generace „banánových dětí“, jak Vietnamci sami říkají svým potomkům, kteří vyrůstali v Česku. „Banánové proto, že jsou na povrchu žlutí a uvnitř bílí“.
Zatímco první generace Vietnamců je k integraci poměrně silně rezistentní a komunita působí uzavřeným dojmem, jejich děti se do společnosti integrují relativně snadno.
Vietnamští rodiče kladou velký důraz na vzdělání svých dětí a na to, aby se následně uplatnili v profesích, které jsou obecně považovány za prakticky využitelné, prestižní a finančně výnosné. Ve vietnamské kultuře totiž vzdělání výrazně zvyšuje společenský status celé rodiny.
Podle průzkumu Ministerstva školství dosahuje 78 % vietnamských dětí v ČR lepších výsledků než průměr populace. Rodiče průměrně investují do vzdělání svých dětí až 15 % rodinných příjmů.
Ha Thanh Špetlíková - kostýmní výtvarnice a herečka
Současné výzvy a předsudky
Během pandemie covidu-19 mnozí z vietnamské komunity v Česku pomáhali například šitím roušek, které pak darovali lidem, majitelé večerek zdravotníkům poskytovali nápoje zdarma. V Ústeckém kraji vybrala vietnamská komunita přes 140 tisíc korun na nákup plicního ventilátoru pro ústeckou Masarykovu nemocnici.
Navzdory úspěchům se vietnamská komunita stále potýká s předsudky. Stále jsou částí veřejností vnímání jako prodejci padělaného zboží, přestože dnešní vietnamské firmy dodržují všechny normy a vytváří tisíce pracovních míst.
Dalším projevem předsudků je automatické tykání Vietnamcům bez ohledu na jejich věk či společenské postavení. Zatímco běžný český zákazník by starší české prodavačce řekl „vy“, stejnému Vietnamci ve večerce automaticky tyká, i když mu může být padesát let a podniká už dvacet let. Tento zdánlivě nevinný zvyk odráží podvědomé vnímání Vietnamců jako „cizích“ nebo sociálně podřízených, bez ohledu na jejich skutečný status ve společnosti.
Další častý předsudek se týká jazykových dovedností. Vietnamci narozeni v Česku se setkávají s překvapením, když mluví perfektní češtinou bez přízvuku.
Vietnamci se nestali jen obchodníky. Stali se neodmyslitelnou součástí českého hospodářství a možná i vzorem toho, jak vypadá skutečná integrace.
Zdroje:
