„Je mi třicet a stále bez lásky“: jak stud a strach z intimity brání začít první vztah

Třicet let a žádná láska. Není to jen o smůle nebo špatném timingu – někdy stojí v cestě strach tak silný, že raději zůstáváme sami. Jak se vypořádat s úzkostí z blízkosti, když touha po spojení bojuje s přesvědčením, že na to nejsme dost?

„Všichni moji vrstevníci už mají za sebou několik vztahů, někteří dokonce děti. A já? Ještě jsem ani nevím, jaké to je políbit někoho, kdo to myslí vážně.“ Tato věta by mohla být z deníku třicetiletého člověka, který se cítí jako mimozemšťan ve světě, kde všichni ostatní ovládají kódy lásky a intimity jako druhý jazyk.

Nejedná se o ojedinělý příběh. Podle výzkumů trpí strachem z intimity přibližně 17 procent dospělých v západních kulturách. Psychologové tento strach definují jako „inhibovanou schopnost jedince z důvodu úzkosti vyměňovat si myšlenky a pocity osobního významu s jiným vysoce ceněným jedincem.“ Jinými slovy: chceme být blízko, ale něco v nás to nedovoluje.

Strach z intimity se neprojevuje jen očividným vyhýbáním se vztahům. Někdy má mnohem jemnější podobu:

Sabotování vznikajících vztahů – právě když se věci začnou vyvíjet dobře, najdete důvod k roztržce nebo se sami stáhnete. „Pavel byl skvělý, ale když začal mluvit o společném bydlení, najednou jsem viděla jen jeho chyby,“ popisuje třiatřicetiletá Veronika z případové studie psychologů.

Nekonečné čekání na ‚toho pravého‘ – fráze „ještě jsem nenašel/a tu pravou“ může být červenou vlajkou, zejména u lidí po třicítce. Pravděpodobnost, že někdo v tomto věku nepotkal nikoho vhodného, je statisticky malá.

Přílišná idealizace nebo devalvace – potenciální partneři jsou buď na piedestalu (a tudíž nedosažitelní), nebo mají okamžitě fatální chyby.

Fyzické příznaky při představě blízkosti – některé lidi doslova přepadne panika při myšlence na hlubší vztah. Zrychlený tep, pocení, nevolnost nebo pocit sevření na hrudi.

Stud je emoce, která útočí na naši identitu, vysvětluje psycholog Robert Firestone, autor knihy „Fear of Intimacy“. Na rozdíl od viny, která se týká konkrétního činu („udělal jsem chybu"), stud nám říká, že s námi je něco v základu špatně („jsem chyba"). Tento rozdíl je zásadní – zatímco vinu můžeme napravit, stud zpochybňuje naši hodnotu jako lidských bytostí.

Takový stud často vzniká v dětství, kdy slyšíme, že „nejsme dost dobří“, nebo zažíváme odmítnutí, které zanechá hlubokou stopu. Podle teorie attachmentu psychologa Johna Bowlbyho si děti vytváří „vnitřní pracovní modely“ vztahů na základě toho, jak na ně reagují jejich rodiče nebo pečovatelé.

Výzkum ukazuje, že děti, které později bojují se strachem z intimity, často vyrůstaly s rodiči, kteří odmítali jejich potřeby nebo používali stud jako prostředek kontroly. „Kluci nepláčou!“ nebo „Buď vděčná za to, co máš, místo aby sis stěžovala!“ – takové věty učí dítě, že jeho emoce a potřeby jsou nepřijatelné.

Paradoxně může strach z intimity vzniknout i v opačné situaci – když je rodič tak křehký nebo nestabilní, že dítě se bojí jakkoliv se projevit, aby „nepřetlačilo mámu přes okraj“. V obou případech se dítě učí, že blízkost znamená nebezpečí.

Strach z blízkosti není jen „v hlavě“ – tělo ho prožívá skutečně. Při pocitu ohrožení vyplavuje stresové hormony, které způsobují bušení srdce, pocení nebo nevolnost. Naopak lidé v dobrých vztazích jsou zdravější a žijí déle.

Pro někoho, kdo nikdy neprožil intimní blízkost, může být představa fyzického kontaktu s jiným člověkem zdrojem úzkosti. Tělo, které nezná něžné doteky, může reagovat napětím nebo stažením i na nevinné gesto.

„Mám pocit, jako bych mluvil cizím jazykem,“ popisuje osmadvacetiletý Martin svou představu prvního polibku. „Všichni ostatní to umí přirozeně a já nevím ani to nejzákladnější. Co když udělám něco špatně?“

Tato úzkost z „nezkušenosti“ může vytvořit další bariéru – strach z odhalení své „jinakosti“ může být tak silný, že raději veškeré pokusy o seznamování vzdáme předem. Vzniká začarovaný kruh: čím déle čekáme, tím více se cítíme odlišní, a čím více se cítíme odlišní, tím těžší je překonat první krok.

Psychologové Mark Thelen a Robert Descutner vyvinuli Fear of Intimacy Scale (FIS) – test, který dokáže změřit úroveň strachu z intimity i u lidí, kteří momentálně vztah nemají. Zde je zjednodušená verze některých otázek:

Pokud se v těchto výrocích poznáváte, nejste sami.

Prvním krokem je uvědomit si, kdy a jak se náš strach projevuje. Vedení „deníku vztahů“ může pomoci identifikovat spouštěče. Kdy se cítíte nejvíce ohrožení? Co přesně vás děsí – odmítnutí, ztráta kontroly, nebo něco jiného?

Existují tři hlavní terapeutické přístupy, které se osvědčily: kognitivně-behaviorální terapie mění destruktivní myšlenky (místo „určitě mě odmítne“ postupně „možná mě bude mít rád takového, jaký jsem"), dialektická behaviorální terapie učí zvládat intenzivní emoce bez útěku z obtížných situací a schema terapie pracuje s hlubokými přesvědčeními o sobě, která vznikla v dětství.

Stejně jako při léčbě jiných fobií funguje i zde postupné vystavování tomu, čeho se bojíme. Začíná se malými kroky:

„Nešel jsem hledat lásku,“ vzpomína třiatřicetiletý Pavel. „Šel jsem se naučit tancovat, protože mě to vždycky lákalo. A tam jsem potkal svou přítelkyni. Paradoxně když jsem přestal hledat, našel jsem.“

Každý má své tempo a není nutné ho srovnávat s ostatními. To, že někdo prožil první lásku v patnácti, neznamená, že kdo ji prožije ve třiceti, je pozdě.

„Někdy si říkám, že možná je dobře, že jsem čekal,“ zamýšlí se devětatřicetiletý Tomáš, který před rokem začal svůj první vážný vztah. „Vím, co chci, a oceňuji věci, které bych dřív možná bral jako samozřejmost.“

Výzkumy skutečně ukazují, že lidé, kteří vstupují do vztahů později, často mají jasnější představu o tom, co chtějí, a jsou schopni hlubší reflexe vlastních potřeb.

„Když jsem konečně našla odvahu říct mu o své nezkušenosti, reagoval s něžností a trpělivostí, kterou jsem nečekala,“ vzpomína osmadvacetiletá Anna. „Ukázalo se, že můj strach byl větší než realita.“

Láska nepotřebuje dokonalost. Potřebuje autenticitu, odvahu být zranitelný a ochotu růst spolu s druhým člověkem. Naše „nedostatky“ mohou být překvapivě přitažlivé pro někoho, kdo nás bude milovat takové, jací jsme.

Podle výzkumu psychologa Arthura Arona z University of Stony Brook mají páry, které spolu prošly období zranitelnosti a vzájemného odhalování, silnější a trvalejší vztahy než ty, které se od začátku snažily vypadat dokonale.

Pokud se v tomto článku poznáváte, vězte, že změna je možná. Nemusíte zůstat vězni svého strachu. Tisíce lidí před vámi našly cestu z izolace k lásce – a našli ji ne navzdory svým strachům, ale jejich postupným překonáváním.

První krok nemusí být velký. Možná stačí přijmout pozvání na večírek, na který byste normálně nešli. Možná se přihlásit na kurz, který vás láká. Nebo si objednat schůzku s terapeutem.

Vaše otázka zní: „Kdy začnu žít?“ Má odpověď je: „Dnes. Dnes můžete udělat jeden malý krok směrem k životu, po kterém toužíte.“

Protože život nečeká na dokonalost. Čeká jen na odvahu začít.

Pokud se v tomto článku poznáváte a cítíte, že byste potřebovali odbornou pomoc, můžete se obrátit na:

České zdroje:

Mezinárodní zdroje:

Cesta k lásce začíná často cestou k sobě samému. A ta cesta má smysl už od prvního kroku.