Článek
V půlce třicátých let seděl v redakci komunistického deníku Rudé právo mladý, vzdělaný novinář a sledoval zprávy z Moskvy. V Sovětském svazu právě probíhaly velké procesy s bývalými revolucionáři, kteří kdysi pomáhali Leninovi k moci. Nyní je Stalin obviňoval ze špionáže a sabotáží. Jeden po druhém přiznávali vinu a žádali o trest smrti.
Zatímco jeho kolegové tyto procesy obdivovali jako důkaz bdělosti sovětské spravedlnosti, tento muž cítil něco jiného. „To přece nemůže být pravda,“ říkal si Záviš Kalandra a začal psát analýzy, které odhalovaly zinscenovanou povahu moskevských procesů.
Nevěděl ještě, že právě napsal vlastní rozsudek smrti. O čtrnáct let později bude stát před komunistickým soudem v Praze a uslyší podobná obvinění. A stejně jako oběti moskevských procesů bude 8. června 1950 odsouzen k smrti – ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou, kterou ani osobně neznal.
Syn lékaře, který léčil chudé zadarmo
Záviš Kalandra se narodil 10. listopadu 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm. Už jeho původ napovídal, že se mu nedostane obyčejného osudu. Otec Břetislav byl vzdělaný lékař, který chudým pacientům často doplácel na léky ze svého. Byl také blízkým spolupracovníkem Tomáše Garrigua Masaryka a aktivním členem jeho Realistické strany.
Když bylo Závišovi deset let, rodina se přestěhovala do Vsetína. Chlapec vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo o politice, spravedlnosti a odpovědnosti vůči slabším. To později ovlivnilo jeho cestu kritického intelektuála, který se nebál jít proti proudu.
Ve Valašském Meziříčí studoval na gymnáziu, kde se spřátelil s Oldřichem Peclem – oba později skončí společně na popravišti. Po maturitě v roce 1922 odešel do Prahy studovat filozofii a klasickou filologii na Karlově univerzitě.
Záviš Kalandra s manželkou a neteří v roce 1935
Génius, který ovládal sedm jazyků
Kalandra byl mimořádně nadaný student. Ovládal sedm jazyků a napsal vynikající disertační práci o starořeckém filozofovi Parmenidovi. Profesor Jan Patočka ji později označil za „solitér české filozofie“. Záviš ji však neodevzdal, stáhl ji zpět a k obhajobě se nedostavil. Pravděpodobně tušil, že ho čeká jiná cesta.
Už během studií se angažoval v levicovém hnutí. V roce 1923 vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se jedním z vůdců studentské organizace Kostufra. Po škole nastoupil jako novinář do komunistického tisku – psal pro Rudé právo, Haló noviny nebo časopis Tvorba.
Jako redaktor rychle postupoval v hierarchii. Psal zahraničněpolitické komentáře, zabýval se kulturou a filozofií. Kalandrův přístup k marxismu byl však nekonvenční – kombinoval ho s psychoanalýzou Sigmunda Freuda, surrealistickými teoriemi i antickou filozofií. Tento syntetický přístup z něj činil jediného skutečného marxistického teoretika v tehdejším Československu, což však paradoxně přispělo k jeho pádu.
Brožura, která rozhodla o jeho osudu
Ve třicátých letech začal Stalin v Sovětském svazu s velkými čistkami. Jeden po druhém byli zatýkáni a popravováni staří bolševici, kteří kdysi s Leninem dělali revoluci. Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Nikolaj Bucharin – všichni skončili jako „nepřátelé lidu“.
Čeští komunisté tyto procesy podporovali, ale Kalandra byl skeptický. Důkladně studoval stenogramy soudních řízení a čím více četl, tím více ho napadaly pochybnosti. Jak je možné, že zkušení revolucionáři najednou přiznávají tak absurdní obvinění? Proč žádají o vlastní popravu?
V roce 1936 napsal spolu s kolegou Josefem Guttmannem brožuru „Odhalené tajemství moskevského procesu“. V této 30stránkové analýze odhaloval, že celé soudní řízení je pouze předem napsané divadlo. Stalin tak likviduje politické konkurenty a vytváří atmosféru strachu. Kalandra s prorockým viděním napsal: „Vojevůdcové nerostou jak houby po dešti; historiky sice v budoucnu bude zajímat otázka, jaké byly skutečné příčiny čistky v Rudé armádě, nás dnes zajímají její následky, protože ty se dotýkají nás samých.“
Pro komunistickou stranu to byla zrada ideálů. Kalandra byl okamžitě vyloučen z KSČ a propuštěn ze všech stranických novin. Nálepka „trockista“ a „zrádce“ se ho držela až do smrti.
V nacistických táborech s Milenou Jesenskou
Po vyloučení ze strany začal Kalandra spolupracovat s nekomunistickými listy, včetně Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Vydával vlastní časopis Proletář, kde pokračoval v kritice stalinského režimu. Bohužel pro něj se politická situace rychle zhoršovala.
V říjnu 1939, krátce po začátku okupace, ho zatklo gestapo. Jako bývalý komunista byl nepřítel nacistického režimu. Příštích šest let strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen.
V Ravensbrücku se setkal s Milenou Jesenskou, slavnou novinářkou a bývalou přítelkyní Franze Kafky. Oba přežili hrůzy táborů, ale válka si na jejich zdraví vybrala daň. V únoru 1945 Kalandra absolvoval jeden z pochodů smrti, kdy nacisté evakuovali vězně před postupující Rudou armádou. Přežil, ale vrátil se do Prahy jako „kost a kůže“.
Náhoda, která ho stála život
Po válce se Kalandra věnoval vědecké práci a občas přispíval do nekomunistických novin. V roce 1947 vydal knihu „České pohanství“ o nejstarších českých dějinách – rukopis mu kdysi gestapo zabavilo, takže celé dílo musel přepsat znovu z paměti. Pracoval také na vědeckém díle „Skutečnost snu“.
Politikou se už zabývat nechtěl. Zkušenost s nacismem i komunismem ho přesvědčila, že extrémní ideologie přinášejí jen utrpení. Začal spolupracovat se sociálními demokraty a dostal dokonce nabídku místa na Slovenské akademii věd.
Události se však vyvíjely jinak. 7. listopadu 1949 jela Státní bezpečnost zatknout Kalandrova švagra, doktora Arnošta Ungára, který bydlel ve stejném domě. Kalandra si právě šel k němu zatelefonovat a byl zatčen také.
Pro StB to byl vítaná náhoda. Chystala velký politický proces, který měl zastrašit všechny odpůrce komunistického režimu. Potřebovali někoho, kdo by zahrál roli „trockistického zrádce“. Kalandra se hodil dokonale – měl minulost kritika moskevských procesů a navíc byl intelektuál, kterého obyčejní lidé neznali.
Proces s Miladou Horákovou
Kalandra byl zařazen do procesu s Miladou Horákovou, přestože ji nikdy v životě neviděl. Podle obžaloby údajně vedl „trockistickou skupinu“, která chtěla svrhnout komunistický režim. Celé obvinění bylo vymyšlené od začátku do konce.
Během výslechů musel stát celé hodiny, zatímco se vyšetřovatelé střídali. Psychický i fyzický nátlak byl obrovský. Jak později vzpomínal jeden z vyšetřovatelů: „V této místnosti jsme kdysi tři dny a tři noci roztáčeli Kalandru.“ Přesto ani brutální mučení nezlomilo jeho ironii a sarkasmus. Před soudem glosoval absurdní obvinění s takovým pohrdáním, že přiváděl prokurátora Juraje Viesku k zuřivosti.
8. června 1950 byl Kalandra spolu s Miladou Horákovou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem odsouzen k smrti. Proti rozsudku protestovali Albert Einstein, Albert Camus, André Breton i profesoři z Harvardovy univerzity. Klement Gottwald však všechny žádosti o milost zamítl.
Posledním přáním bylo jídlo
Den před popravou si Kalandra naposledy promluvil s manželkou a předal jí rukopis knihy „Skutečnost snu“, na které pracoval i ve vazbě. Mezi jeho poslední přání patřila prosba o jídlo: „Žádám, aby mně bylo dáno jakékoliv jídlo, jen abych neměl hlad.“
27. června 1950 ve čtyři hodiny ráno byl Záviš Kalandra jako první z odsouzených proveden na dvůr pankrácké věznice a popraven oběšením. Bylo mu 47 let.
Muž, který před čtrnácti lety odhalil pravou povahu stalinských procesů, se stal jejich obětí. Je to jeden z nejabsurdnějších paradoxů české historie – jediný skutečný marxistický teoretik v zemi byl popraven právě komunisty jako zrádce.
Epilog
Rozsudek nad Závišem Kalandrou byl zrušen až v roce 1968, plně rehabilitován byl až v roce 1990. Prezident Václav Havel mu rok poté udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy.
Příběh Záviše Kalandry je tragickou připomínkou toho, jak totalitní režimy potřebují nepřátele. A když je nemají, prostě si je vymyslí. Muž, který přežil nacistické koncentrační tábory, nakonec zemřel rukou těch, s nimiž kdysi sdílel ideály spravedlivější společnosti.
Jeho největší "zločin"? Příliš brzy pochopil, že komunistický sen se mění v krvavou propagandu.
Einsteinův telegram, kterým žádal o milost v procesu s Miladou Horákovou pro obviněné
