Článek
Trenér Novák vedl náš tým už půl roku a situace se postupně zhoršovala. Měl pověst člověka, který doma své děti vychovává velmi přísně, ale na hřišti ho kluci paradoxně vůbec nerespektovali. Představte si pětačtyřicetiletého muže, který emotivně křičí na dvanáctileté fotbalisty a oni ho prostě ignorují. Občas to bylo až trapné sledovat. My rodiče jsme si vyměňovali pohledy a nevěděli, jestli se smát, nebo plakat.
Nejhorší na celé situaci bylo, že jeho vlastní syn Tomáš hrál ve stejném týmu a pravidelně před ostatními zpochybňoval jeho pokyny. „Tati, ty tomu nerozumíš,“ nebo „To není pravda!“ - takové věty jsme slýchávali čím dál častěji. Ten sobotní trénink byl jen vyvrcholením dlouhodobého problému.
Podle Matějova vyprávění se otec se synem dostali do tak ostrého konfliktu, že Tomáš prostě vstal a odešel. Utekl z hřiště pryč a zmizel mezi domy. Jako matka jsem si dokázala představit, jak se trenér musel cítit - před všemi kluky ho vlastní syn ponížil a pak odešel.
Trenér nejdřív dokončil trénink, jako by se nic nestalo, ale pak začal panikařit. Běhal v okolí hřiště, volal Tomášovi na mobil, ptal se místních lidí, jestli ho neviděli.
Protože náš stadion je v sousední vesnici, trenér obvykle rozvážel kluky domů. Ten den se ale sešlo sedm dětí do pětimístného auta. Normálně by někdo z kluků zavolal rodičům, aby přijeli pro zbývající děti - stávalo se to běžně a my rodiče jsme se střídali. Ale trenér Novák už zřejmě nechtěl nic řešit. Měl v hlavě jiné starosti.
„Vy dva si vlezte dozadu,“ ukázal na Matěje a jeho kamaráda Filipa.
Dozadu znamenalo do kufru auta.
„Mami, bylo to šílený,“ popisoval mi syn a já cítila, jak mi tuhne žaludek. „Jel jak šílený, v zatáčkách jsme se kutáleli, neměli jsme se čeho chytit. Filip brečel celou cestu a já měl strach, že se zabijeme.“
Představila jsem si své dítě zavřené v kufru auta s rozrušeným řidičem za volantem a bylo mi na omdlení. Desetiminutová trasa se smrskla na pět minut. Trenér chtěl co nejrychleji vyložit děti a vrátit se hledat Tomáše. Jeho osobní rodinný problém ale odnesly i naše děti.
Večer mi volala Jana, máma Filipa. „Slyšela jsi, co se stalo?“ ptala se rozrušeně. Pak volala ještě Petra, jejíž syn byl taky v autě. Všechny tři jsme se sešly na kávě druhý den ráno a situaci rozebíraly.
Trenér Novák podal rezignaci ještě ten víkend - z rodinných důvodů. Tomáše našel u babičky, kam si šel „zchladit hlavu“. Tedy přesně to, co by měl udělat i jeho otec, než strčil naše děti do kufru auta.
Za týden přišel nový trenér. Starší a s jasně stanovenými pravidly a hlavně se schopností je prosadit. Matěj se na tréninky začal zase těšit.
Autorita se prostě nedá vykřičet. Člověk si ji musí vybudovat.
