Génius české medicíny Josef Thomayer: „vymyslel“ Vrchlického, obdivoval Kozinu a nikdy se neoženil

Prof. Thomayer seděl v ambulanci, rozvalen ve svém křesle. Okolo štáb asistentů, sekundářů, externistů a fiškusů. Sestra přivedla nemocného. Thomayer se na něj podívá a ihned diktuje: Suchý zánět pohrudnice, pravostranný. Klinický štáb se rozvlní úžasem: ‚Pane profesore, jak je to možné?‘
„Lékař se musí umět koukat. Za prvé pravé rameno nemocného se při dýchání nezdvíhá, jde tedy o plicní, pravostranný proces. Za druhé tvář není horečnatá, nemocný je dobře živený a nekašle, nemůže jít o nic jiného.“

A s úsměvem dodal: „A za třetí, vyšetřoval jsem ho včera ve své soukromé praxi.“

Tak vypadaly proslulé „Blitzdiagnosy“ (bleskové diagnózy), kterými ohromoval kolegy. Ale cesta k nim začala daleko od pražských klinik…

Josef Thomayer se narodil 23. března 1853 v trhanovském zámku na Domažlicku. Otec byl vrchnostenský zahradník. Velký vliv na něj měla matka, energická žena, která dokázala z velmi skromných prostředků uživit a vzdělat pět dětí. „Nepoznal jsem v životě pilnější, moudřejší a skromnější ženy, nežli byla naše matka,“ říkal o ní později s hlubokou úctou. Díky matčiným hospodářským schopnostem – starala se o panské krávy a chovala drůbež, se rodině dařilo finančně zajistit synům vzdělání.

Mladý Thomayer měl v Trhanově spokojené dětství, okouzlovala ho chodská příroda i panská zahrada, kde roku 1861 vznikl skleník na ananasy, v němž o Vánocích přečetl kompletního Shakespeara a toto prostředí vytvořilo pevný základ pro jeho další rozvoj.

I když se později stal světoznámým lékařem, nikdy se za svůj prostý původ nestyděl. Když matka přijížděla do Prahy, vozil ji městem v najatém fiakru, ačkoliv měla na hlavě tradiční chodský šátek.

Později odešel na gymnázium do Klatov. Na gymnáziu učila řada svérázných profesorů. Češtinář „páter Vencl“ jednou vychválil Boccacciův Dekameron jako klasiku, ale když zjistil, že ho student má doma, označil ho za „svinstvo“. Matematik Hromádko, přezdívaný „kos“, rozdával nedostatečné i nepřítomným žákům.

Osudový moment přišel roku 1869, kdy na gymnázium nastoupil Emil Frída. Potřeboval doučit matematiku, ale s Thomayerem místo počtů probírali literaturu. Frída o Thomayerovi psal: „Mluví hbitě francouzsky, rusky, polsky, vlašsky, vysmívá se všemu, co vidí a čte.“

Oba přátele brzy zaměstnala myšlenka, jak uveřejnit své verše v časopisech. Protože jako gymnazisté nemohli publikovat pod vlastním jménem, vymyslel Thomayer pro oba pseudonymy. Sám se podepisoval jako R. E. Jamot – anagram svého příjmení. Druhý pseudonym pro Frídu vznikl podle kutnohorské řeky Vrchlice, a tak se ve Světozoru v roce 1871 objevila báseň prvně podepsaná jménem Jaroslav Vrchlický.

Po maturitě mířil nadaný a zvídavý Thomayer do Prahy s jasným cílem – vybrat si povolání, které ho uživí a zároveň bude stát za to. Přítel Emil Frída se mýlil, když si myslel, že chce být novinářem a otcovy představy o bohaté právnické kariéře mu také byly cizí. Matematika, v níž na gymnáziu vynikal, ho sice lákala, ale nakonec zvítězila medicína. Drahé studium, které spojovalo jeho rostoucí zájem o přírodní vědy s touhou být lidem užitečný.

Rychle se také dostal do uměleckých kruhů kolem Nerudy, Jiráska, Alše a Sládka. Scházeli se v kavárně Union. Jeho literární texty z této doby byly tak kvalitní, že ho v redakci Lumíru podezřívali z plagiátorství. Nakonec ale zvítězila medicína. V roce 1883 promoval a specializoval se na vnitřní lékařství.

Thomayer si vybudoval pověst geniálního diagnostika. Ovládal na svou dobu všechny obory vnitřního lékařství a vynikal v technikách poklepu a poslechu. Dokázal rychle stanovit přesnou diagnózu tam, kde jiní tápali.

V roce 1886 se stal docentem na české lékařské fakultě, o deset let později profesorem a konečně roku 1902 převzal vedení II. interní kliniky. Společně s Jaroslavem Hlavou založil roku 1885 prestižní Sborník lékařský.

Jeho výuka byla proslulá svou přísností. Dr. Karel Steinbach vzpomínal, jak profesor sedával „v křesle, potaženém vikslajvantem a proháněl doktory a mediky“. Studenti se ho báli. Měl rituál, že při zkouškách se vždy zeptal: „Odkud jste?“ Když student odpověděl „z Prahy“, obvykle následovalo: „To jsem si hned myslel, máte nedostatečnou.“

Jednou se pokusil jeden student z této pasti vymanit. Kolega mu poradil, ať neříká, že je z Prahy. Ačkoliv skoro nic neuměl, na tradiční otázku odpověděl: „Z Trhanova.“ Thomayer se vzepřímil a rozkřikl se: „Máte nedostatečnou a zažádejte si o domovské právo v Praze!“

V Thomayerově soukromé ordinaci na rohu Mezibranské ulice a Václavského náměstí vítala pacienty kolorovaná perokresba Jana Sladkého Koziny od Mikoláše Alše. Kozinu, chodského rebela, Thomayer obdivoval jako symbol odvahy a připomínku rodného kraje. Místnost, zároveň jeho mládenecký byt, byla knihovnou i galerií plnou děl přátel Alše, Schikanedera, Sládka, Nerudy či Vrchlického, kteří mu je věnovali na oplátku za lékařskou péči.

Peníze od nich nebral, stejně jako od chudých pacientů, kterým pomáhal zadarmo. Poplatky měl nízké, což mu někteří kolegové vyčítali, ale on raději žertoval s trhovkyněmi, které mu říkaly „pane doktor“, zatímco on jim s úsměvem odpovídal „matko“.

Thomayerův den měl pevný řád. Vstával už v pět ráno, někdy ještě dřív a první hodiny věnoval psaní. Kolem sedmé byl na klinice, kde provedl rychlou vizitu a poté ordinoval v ambulanci. Tam rád prokládal vyšetření historkami z cest či příběhy o známých osobnostech. Kolem jedenácté vyrážel na návštěvy pacientů a ve tři odpoledne začínal přijímat ve své soukromé ordinaci. Po práci zamířil do kavárny Louvre na Ferdinandově (dnešní Národní) třídě a den zakončil večeří v sedm hodin. Pak šel spát. S oblibou říkával: „Je mi milejší dobře prospaná noc než sláva vědecká.“

Zdá se, že pro Thomayera byl intimní život spíše vedlejší kolejí. Po celý život zůstal svobodný a nevíme o něm, že by měl dlouhodobý vztah. Jediná historka, kterou sám zaznamenal, pochází z jeho vzpomínek z Trhanova: matka mu prý našla bohatou a hezkou nevěstu, ale on se nenechal „lapit do sítí manželských“. V archivech po něm nezůstala žádná milostná korespondence, jen pár dopisů od žen. Ani není jisté, zda na ně vůbec odpověděl. Už během studií cítil, že je jiný: „Započal jsem dráhu státi se podivínem… připravuji se na život starého mládence,“ psal Aloisi Jiráskovi. S nadsázkou komentoval i ženitby kolegů. Když se oženil profesor Hlava, posteskl si s přítelem Deylem: „Život může být tak krásný a nešinec se musí až do smrti protloukat s tou zatracenou polygamií.“ Rodinu nepostrádal, nahrazovaly mu ji sestry s dětmi a kruh blízkých přátel. Bydlení a ordinaci mu udržovala hospodyně a obklopen mediky, kteří ho respektovali a obdivovali, vedl spokojený život plný práce i literárních zájmů.

Thomayer byl vášnivým cestovatelem, který při svých četných výpravách po Čechách i do zahraničí vždy hledal něco zajímavého z každodenního, společenského, kulturního života, zvyků či mravů. Procestoval celou Evropu, zavítal i do severní Afriky. Nejraději však putoval rodným Chodskem a po celé vlasti a rád připomínal: „Buďme jen se svou domácí přírodou spokojeni.“

V roce 1921, ve věku 68 let, odešel do penze: „Nejsem žádná primadona, odcházím, dokud jsem neztratil hlas.“ Posledních šest let věnoval psaní. Vydal jedenáct svazků sebraných spisů, vzpomínky, cestopisy i populárněnaučné texty.

Zemřel 18. října 1927 na rakovinu konečníku.

Zanechal 600 000 korun, což byl značný majetek na tehdejší dobu a hlavně lékařský odkaz, který přežil generace.

Jeho jméno nese Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze Krči. Původně se jmenovala Masarykovy domovy, ale v roce 1953 se politicky nehodilo mít nemocnici spojenou se jménem, které zní po první republice. Thomayer byl bezpečná volba.

Kuriózně, Thomayerovy sady nejsou pojmenovány po něm, ale po jeho bratru Františkovi, významném zahradním architektovi.

Josef Thomayer dokázal spojit roli lékaře, spisovatele a pedagoga. Zachránil tisíce životů a vychoval generace lékařů. Jeho metody i jméno žijí dodnes.

Zdroje:

John, C. (ed.): Alarich a ti druzí, Medicína v županu a jiné historky. Mladá fronta, Praha 1969

Janečková, Olga: Život a dílo Josefa Thomayera. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českých dějin, Praha, 2010

Lesný, I.: Slavní lékaři. Fragment, Praha 1994

https://www.novinky.cz/

https://dvojka.rozhlas.cz