Článek
Evropské vojenské jednotky míří do Grónska. Dánské fregaty hlídkují v ledových vodách, transportní letouny Hercules dopravují posily. Oficiálně jde o rutinní posílení alianční přítomnosti v Arktidě. V praxi však Evropa dává najevo, že Grónsko není na prodej a že jeho obrana je záležitostí celého NATO, ne rozhodnutí z Washingtonu.
Ironií celé situace je, že největším ochráncem grónské nezávislosti možná nebude diplomacie, ale samotná Arktida. „Sever si pamatuje,“ říká se ve Hře o trůny a grónský ledovec to dokazuje doslova. Už jednou pohřbil americké plány na ovládnutí ostrova a udělal to s krutou efektivitou.
Operace Blue Jay
V červenci 1951 vyplula z námořní základny Norfolk ve Virginii armáda. Doslova. Na palubách 120 lodí se plavilo dvanáct tisíc mužů a tři sta tisíc tun nákladu. Cílem bylo severozápadní pobřeží Grónska, místo vzdálené 750 mil (1 200 kilometrů) od polárního kruhu. Mise nesla krycí jméno Operace Blue Jay.
Oficiálně šlo o výstavbu meteorologické a radarové stanice. Ve skutečnosti Spojené státy budovaly Thule Air Base, jeden z nejdůležitějších vojenských komplexů studené války.
Právní základ pro americkou přítomnost tehdy vyjednal dánský ministr zahraničí Gustav Rasmussen v dubnu 1951. Dohoda o obraně Grónska dávala USA právo budovat vojenské základny na dánském území v rámci NATO. Kodaň získala aliančního ochránce, Washington strategickou pozici. Dohoda však mlčela o tom, že výstavba Thule vyžadovala nucenou evakuaci 27 rodin Inuitů z jejich lovišť. Dánský stát se jim omluvil až v roce 2003.
Existence základny zůstala utajena jen týdny. Pro okolní svět ji objevil francouzský polárník Jean Malaurie, když kolem projížděl se psím spřežením. To, co uviděl, ho šokovalo. Na prázdné ledové pláni vyrostlo město s přistávací dráhou dlouhou tři kilometry, desítkami hangárů a skladovací kapacitou na sto milionů galonů paliva.
Dělníci pracovali 24 hodin denně. Prvních šedesát dní spali na lodích, než byly postaveny ubikace. Teploty klesaly pod minus třicet, kov křehl a praskal. Základní infrastruktura byla přesto hotová během jediného arktického léta.
Thule měla strategický význam: bombardéry B-36 a později B-52 mohly z Grónska dosáhnout Leningradu během několika hodin. Pentagon získal přímou hrozbu namířenou do srdce Sovětského svazu.
Thule v roce 1955
Základna funguje dodnes, nyní pod názvem Pituffik Space Base. Během studené války na ní sloužilo až deset tisíc vojáků. Dnes je tam stálých amerických příslušníků zhruba sto padesát, celková populace včetně civilních zaměstnanců, Dánů a Gróňanů činí asi sedm set lidí. Přejmenování v roce 2023 mělo připomenout grónské kulturní dědictví a také lépe odrážet novou roli základny.
Ta už není domovem bombardérů, ale radarového systému včasného varování před balistickými raketami a sledování satelitů. Zůstává kritickou součástí americké obrany i po více než sedmdesáti letech provozu.
Americká vojenská přítomnost je pro místní populaci dvojsečná zbraň: Pituffik (předtím Thule) přináší pracovní místa a investice, ale připomíná historii nuceného přesídlení a ztráty kontroly nad vlastním územím.
Klíčový detailem stavby je, že Thule byla vybudována na pevné skalnaté půdě, ne v ledu. Úspěch Thule byl tak opojný, že Pentagon začal snít větší sen. Pokud dokázali vybudovat základnu na okraji Grónska, proč nevyužít celý ostrov?
Projekt Iceworm - město duchů pod kilometrem ledu
Camp Century vznikl 150 mil od Thule, uprostřed ledovce v nadmořské výšce 2000 metrů. Veřejnosti ho představili jako centrum polárního výzkumu v rámci Projektu Iceworm. Armádní dokumenty však prozrazují pravdu: šlo o testovací polygon pro síť tunelů dlouhou čtyři tisíce kilometrů s šesti sty jadernými střelami.
Plán vypadal na papíře geniálně. Rakety Iceman by se pohybovaly po kolejích mezi startovacími šachtami. Neustále by měnily pozici pod ledovou pokrývkou neprostupnou pro sovětské satelity. „Síla je skrytá a nepolapitelná,“ stojí v plánovací studii z roku 1960. „Rozmístění je nezranitelné.“
Pentagon do Camp Century poslal všechno. Vybudovali dvacet jedna tunelů vyhloubených do ledu, ubikace pro dvě stě lidí, nemocnici, kino, kostel, knihovnu, holičství. Hlavní ulice Main Street měřila přes tři sta metrů. Dále tam byl reaktor PM-2A, což byla první mobilní jaderná elektrárna, která tavila led na pitnou vodu.
Camp Century se stal propagandistickou senzací. Walter Cronkite tam natočil dokumentární film. Dva skauti strávili zimu 1960 pod ledem jako výherci soutěže. Saturday Evening Post napsal obdivný článek o vojácích žijících v podmínkách jako na Měsíci.
Za celou touto fasádou se však skrýval fundamentální problém. Led není pevný.
Glaciologové brzy objevili něco znepokojivého. Grónský ledovec není statická masa. Je to plastický materiál, který se neustále deformuje. Rozpíná se od středu k okrajům. Stěny tunelů se pomalu svíraly, stropy klesaly.
Do roku 1962, tři roky po zahájení, se strop místnosti s reaktorem propadl o půl druhého metru. Testovací trať se zkroutila natolik, že po ní nešlo jezdit. Náklady na údržbu vyletěly do astronomických výšek.
V roce 1963 Pentagon Project Iceworm zrušil. Camp Century fungoval ještě tři roky, pak byl evakuován. Jaderný reaktor odvezli, většinu odpadu nechali. Dnes leží celé „město duchů“ sto metrů pod povrchem a pomalu se vynořuje zpět, jak ledovec taje.
Pentagon plánoval tisíce kilometrů kolejí ve věčném ledu. Výsledkem byly tři kilometry tunelů, které se zhroutily během dvou let. Postavili mobilní jaderný reaktor, který vydržel 33 měsíců místo deseti let. Navrhli město pro jedenáct tisíc, nikdy v něm nebylo víc než dvě stě lidí.
Camp Century nebyl jen neúspěch. Byl varováním.
Grónská realita
V roce 2009 převzal grónský parlament kontrolu nad policií, soudy a těžbou. Poprvé byli Gróňané uznaní jako samostatný národ. Kodaň nadále řídí obranu a zahraniční politiku, ale každoročně posílá 3,2 miliardy korun s příslibem, že dotace skončí, až Grónsko začne těžit vlastní nerosty.
Americká přítomnost v Thule je pro místní dilema: přináší pracovní místa, ale připomíná nucenou evakuaci z roku 1951. Pro 57 tisíc Gróňanů není otázkou, komu ostrov patří. Otázkou je, kdy budou patřit sami sobě.
Letecká základna Pituffik v současnosti
Grónsko má tři asfaltové silnice. Nejdelší měří 36 kilometrů a spojuje hlavní město Nuuk s letištěm. Žádná silnice nespojuje dvě města. Doprava mezi sídly funguje výhradně letecky nebo lodí, v zimě přes zamrzlé fjordy na saních. Teploty pravidelně klesají pod mínus padesát stupňů. Vzdálenosti se měří ve stovkách kilometrů prázdnoty bez jakékoli infrastruktury.
Obranu severovýchodního Grónska zajišťuje dánská jednotka Sirius. Čtrnáct vojáků, kteří se pohybují ve dvojicích na psích spřežení a pokrývají 16 tisíc kilometrů pobřeží. Jejich mise trvají až čtyři měsíce v naprosté izolaci, při teplotách, kdy olej v automobilech mrzne a moderní elektronika přestává fungovat. Používají mimo jiné pušky M1917 Enfield z první světové války, protože moderní zbraně na plyn v arktickém mrazu selhávají. Hlavní účel výzbroje není vojenský, je to ochrana před ledními medvědy. Zatímco Pentagon plánuje hypersonické rakety a družicové systémy, nejspolehlivější stráží Grónska zůstávají psí spřežení a zbraně staré přes sto let.
Když historie šeptá a Trump křičí
Donald Trump opakovaně mluví o „absolutní nutnosti“ získat Grónsko pro národní bezpečnost USA. Na sociální síti Truth Social napsal, že pokud ostrov nezískají Spojené státy, pokusí se o to Rusko nebo Čína. Jeho syn Donald Trump Jr. Grónsko navštívil, místní premiérka Múte Egede však jasně odmítla: „Nejsme na prodej.“
Argumenty z Bílého domu zní povědomě: strategická pozice, blízkost protivníků, kontrola arktických průplavů. Jsou to téměř identické důvody, které Pentagon uváděl v padesátých letech pro Project Iceworm.
Evropa odpověděla nečekaně. Místo diplomatických nót poslala vojáky. Německo, Francie, Švédsko. Všechny zvedly ruku na společnou misi v Arktidě. Dánsko posiluje transportéry C-130 Hercules, fregaty, sledovací drony.
Skutečná obrana Grónska však nespočívá v evropských fregatách. Spočívá v tom samém, co zastavilo Pentagon před šedesáti lety: ledovec pokrývající 1,7 milionu kilometrů čtverečních, tlustý až tři kilometry, s průměrnou zimní teplotou minus 40 stupňů. Arktická noc trvá tři měsíce. Bouře dosahují rychlosti 200 kilometrů v hodině.
Pituffik Space Base funguje, protože stojí na skále. Camp Century selhal, protože Pentagon myslel, že ledovec je pevný. Led teče, deformuje, maže všechno lidské snažení s trpělivostí geologických časových měřítek.
„Historie ukazuje, že mnoho fantastických inženýrských nápadů pro Grónsko selhalo, protože podcenily drsné klima a dynamiku ledovce,“ říká klimatolog William Colgan. „Ta pravidla se nezměnila od Camp Century,“ dodává profesor arktických studií Troy Bouffard. „Změnila se jen naše ochota je přiznat.“
Francouzský prezident Emmanuel Macron varoval, že narušení suverenity evropské země by rozpoutalo „bezprecedentní sled událostí“. Skutečně bezprecedentní by však bylo vidět velmoc, jak se pokouší trvale okupovat území, kde nic neroste, kde je minus 20 průměrně po celý rok, kde nejbližší zásobování je tisíce kilometrů daleko a kde sama příroda aktivně pracuje proti vám.
Arktida nebojuje. Prostě je. A v historii ještě nikdy neprohrála. Protože „Sever si pamatuje.“
Zdroje:
