Článek
Svlékla se bez ostychu
Když v roce 1944 přišla sedmnáctiletá Irena na přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř, herec Ladislav Pešek zasedající v komisi si vymyslel, že kandidátky musí předvést promenádu v plavkách.
Ostatní dívky zrudly. Irena Kačírková ne. Bez zaváhání odhodila župánek a kráčela před komisí s naprostou samozřejmostí. Členové komise zůstali s otevřenou pusou.
„Ani mě to nijak zvlášť nepřekvapilo,“ vzpomínala později se smíchem. „Vždyť na plovárnu se tehdy chodilo běžně.“
Právě tahle sebejistota ji provázela celým životem. Nedala se zlomit. Ani komunisty, ani osudem, ani těžkou nemocí.
Když čtete z Rudého práva místo Shakespeara
Po absolutoriu nastoupila do Realistického divadla. Byl rok 1949 a rudé vlajky vlály na každém nároží. Každé ráno v šest začínalo povinnými rituály: zpěv budovatelských písní a hlasitá četba z Rudého práva. Teprve pak následovaly zkoušky.
Mladým hercům kladli otázky ve stylu: „Co bys dělala, kdybys zkoušela Hamleta a na ulici vypukla kontrarevoluce?“
Irena to vydržela rok. Pak utekla do Městských divadel pražských, kde zůstala až do konce života. Ale stigma ji provázelo. Byla „buržoazní děvče“. Příliš elegantní, příliš vzdělaná, příliš krásná pro nové časy.
Otec Josef začal jako čtrnáctiletý praktikant u Singera a vlastním úsilím se vypracoval na majitele úspěšného kožešnického salonu v Ostravě. Irena tak vyrůstala v přepychu a dostalo se jí prvotřídního vzdělání včetně znalosti několika cizích jazyků.
Po únoru 1948 komunisté rodičům firmu zabavili a Irena se automaticky stala „dítětem z buržoazní rodiny“, tedy politicky nespolehlivým prvkem. Její aristokratický vzhled, noblesa, kultivovaný projev a elegance navíc naprosto odporovaly tehdejšímu ideálu „nové ženy“, prosté dělnice nebo traktoristky budující socialismus.
Jednou ji zkusmo posadili za volant traktoru. Celý štáb se při tom pohledu smíchy svalil na zem. Z princezny prý nikdy nebude údernice.
Přitom jednou byla tak blízko velkému průlomu. Když Werich s režisérem Jiřím Krejčíkem připravovali pohádku Císařův pekař a pekařův císař, Irena byla první volbou pro tajemnou dívku Sirael.
Jenže pedantský Krejčík a improvizátor Werich si nesedli. Nekonečné opakování scén Wericha přivádělo k šílenství. Herec si nakonec došel stěžovat na vedení Státního filmu a byl vyslyšen. Krejčíka nahradil Martin Frič. A Frič měl svou favoritku – Natašu Gollovou. Irena byla z projektu vyhozena. Pravděpodobně největší herecká příležitost jejího života byla fuč.
„Prostě mě vykopli,“ vyprávěla později bez hořkosti. „Ale já stejně věděla, že si jednou s Werichem před kamerou zahraju.“
Příležitost od Wericha
A měla pravdu. Přelomový okamžik přišel v roce 1954. Jan Werich ji obsadil do pohádky Byl jednou jeden král. Měla hrát marnivou princeznu Drahomíru, roli šitou jí přímo na tělo.
„Ta holka to má v sobě, vždyť se na ni podívejte,“ říkal o ní Werich s úsměvem. „Ta by mohla hrát z fleku královnu.“
Jenže to byla jedna z mála velkých filmových příležitostí. Režiséři ji obsazovali podle vzhledu, ne podle schopností. Sama si v jednom rozhovoru povzdechla: „Dostávám role spíš podle vzhledu než podle toho, co umím.“
Z těch nemnoha filmových příležitostí, které dostala, si diváci zapamatovali především tři. V roce 1964 si zahrála paní profesorku v prvním českém muzikálu Starci na chmelu a konečně poprvé ve své filmové kariéře oblékla montérky.
O rok později ztvárnila éterickou Perchtu z Borštejna v satirické komedii Bílá paní, kde její aristokratická elegance našla dokonalé uplatnění.
A v roce 1957 vstoupila do historie showbyznysu úplně jinak. S Josefem Bekem nazpívala píseň Dáme si do bytu, k níž natočili vůbec první videoklip v československé televizi. Tahle lehká, veselá skladba je dodnes jednou z nejvysílanějších písní historických sestřihů.
Estébáci před domem
V roce 1958 přišla další šance, která mohla změnit její kariéru. Nabídli jí moderování bruselské výstavy EXPO. Mluvila dokonale francouzsky, byla okouzlující, inteligentní. Přesně to, jak se země potřebovala reprezentovat v zahraničí.
Jenže cena byla jasná: podepsat spolupráci se Státní bezpečností.
Irena řekla ne a v Bruselu ji nahradila Zdenka Procházková.
Začalo peklo. Podivná auta parkující před domem. Nečekané návštěvy tajných policistů. Vyhrožování. Dokonce i strašení, že jí odeberou dceru. Vydržela to všechno. Nepodepsala.
„Ničeho se nezalekla a nesnášela kompromisy,“ vzpomínal na ni později Eduard Cupák. „Byla statečná. Hlásila se ke svým přátelům i tehdy, když byli v nemilosti režimu.“
Lidé, kteří v té době měli podobné potíže, později vyprávěli, že na rozdíl od mnoha jiných umělců se k nim vždy chovala hezky. Nepřešla na druhý chodník, když potkala někoho v maléru.
V seriálu Třicet případů majora Zemana dostala roli záporné postavy – buržoazní potvory. Kolegům prý potají říkala, že je za ni ráda. Konečně mohla veřejně říct, co si o komunistech opravdu myslí.
Princ, který nikdy nepřišel
„I když šla vyhodit odpadky, nalíčila se,“ vzpomínala její dcera Kristina. „Říkala, že nikdy nemůže vědět, na koho narazí. Co kdyby šel kolem zmatený princ?“
Ale princ nikdy nepřišel.
Po rozvodu s prvním manželem, scenáristou J. A. Novotným (který se během života oženil celkem sedmkrát), už Irena nikdy svatbu nezažila. Měla lásky – hudebníka Jiřího Šlitra, režiséra Ladislava Rychmana. Ale žádný vztah nevydržel.
Nejblíže k ní měl Eduard Cupák. S ním by se bývala okamžitě vdala. Jenže Eduard byl homosexuál, žil se svým partnerem Václavem Květem ve zrekonstruovaném mlýně u Velkých Popovic. Irena tam ráda jezdila. Milovala přírodu, turistiku, houbaření. Překvapilo by vás, že tahle elegantní dáma měla nejraději „vše teplákové“.
„Maminka čekala nějakou velkou lásku vlastně celý život,“ říkala dcera Kristina. „Chtěla hluboký vztah, ale vybírala si většinou muže, kteří žili nestálým životem.“
V roce 1982 napsala Irena dojemný dopis kolegyni Vlastě Fabianové:
Ne že bych se chtěla s tebou srovnávat, na to nemám, ale při tom, jaký jsme fajn holky, si říkám: Za co, živote, za co? Asi za to, že čím kdo zachází s životem svobodněji, tím víc si říká o svěrací kazajku…
Věděla, jak zemře
Ve svých čtyřiceti letech prohlásila: „Umřu na rakovinu a ještě budu mít infarkty.“
Všichni se jen nervózně zasmáli. Ale ona to myslela vážně.
V roce 1981, když jí bylo 56, diagnostikovali rakovinu. Čeští lékaři jí to neřekli přímo, tehdy se to tak nedělalo. Ale ona se neptala jich. Zavolala známému lékaři v Německu a zeptala se na rovinu. Uslyšela pravdu.
Mohla se stáhnout, vzdát se. Místo toho dál hrála. Ještě rok před smrtí nastudovala několik rolí. Na zájezdech už nemohla sedět v autobuse, bolestmi musela stát. Ale hrála.
Jana Šulcová, jedna z jejích nejbližších přítelkyň, zavzpomínala: „Přišla jsem za ní do nemocnice po prvním infarktu. Ležela na pokoji a kouřila!“
Silná kuřačka se nevzdala ani své poslední cigarety. Ani když bolesti byly nesnesitelné. Měla velký smysl pro humor a podle Šulcové se „nebála na jevišti i shodit“.
Dne 26. října 1985 Irena Kačírková zemřela. Bylo jí šedesát let.
Zemřela přesně tak, jak předpověděla – po infartech, na rakovinu. A zemřela sama. Jak kdysi řekla jedna z jejích kamarádek: „Jejím prokletím byla krása. Nejkrásnější ženy umírají samy. Chlapi si na ně netroufají.“
Byla to žena, která neznala kompromisy. Za to zaplatila osamělostí a zapomenutím. Ale nikdy nešla na kolena. Svůj kříž nesla sama hrdě, vzpřímeně, s hlavou vzhůru.
Zdroje:
kniha Luboš Nečas: Irena Kačírková krásná, ale nešťastná
