Článek
A mně, unavené matce, začíná stoupat tlak.
Pár měsíců předtím jsem totiž ve stejné porodnici porodila předčasně dceru. Když nečekaně porod začal ve 28. týdnu, manžel mě musel v našem autě přivézt z pohotovosti na Bulovce s kapačkou v ruce, protože to bylo rychlejší než tam čekat na sanitku. Týdny na neonatologii, strach, nejistota. Když jsem se pak při druhém těhotenství chtěla hlásit v Podolí do rizikové poradny, řekli mi, že s jedním předčasným porodem ještě nejsem rizikový případ.
A pak jsem si přečetla o Ornelle a její sanitce den předem.
Email, za který se stydím dodnes
Sedla jsem k počítači a napsala řediteli porodnice email. Dnes, když ho čtu, vidím před sebou tu scénu: unavená matka v teplákách, rozčílená, mlátící do klávesnice.
Do emailu jsme vše vypočítala jako účetní:
Sanitka den předem? Check.
Podezření, že Ornella určitě nečekala ve frontě při registraci k porodu? Check.
Speciální péče od začátku? Check check check.
Pak jsem tam vysypala všechny ty drobné křivdy z těch hektických týdnů – sestřičku, která nás nepustila k inkubátoru půl hodiny, než si dojde pro nanuk a zkrátila nám tak čas s dcerou. Doktorku, která si objednávala letenky, na což jsme koukali přes sklo opět při čekání, než nám mimochodem sdělila, že dceři budou operovat srdce. Skutečnost, že jsem po porodu ležela na pokoji s pacientkou s rakovinou prsu a odstříkávala před ní mateřské mléko.
V závěru emailu přišel můj literární vrchol:
„Je možné si za peníze koupit opravdu všechno?“
(Dnes to čtu a chci se schovat pod stůl. Tehdy jsem si připadala jako investigativní novinářka, která odhaluje skandál století.)
Odpověď, která mě dostala
Za pár dní přišla odpověď od doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc., ředitele ÚPMD. Nebyla zlá. Nebyla ani omluvná. Byla… zdvořilá.
Začal tím, že mi poděkoval za „víceméně pochvalné hodnocení naší péče, během Vašeho těhotenství a porodu.“ Pak se vyjádřil k mým připomínkám:
“ - k plánovanému přijetí před operačním porodem žádnou žádanku na převoz sanitním vozem neposkytujeme,
- registrace k porodu vždy probíhá dle daných pravidel, uvedených na internetu,
- i v případě čekání na vyšetření neděláme žádné rozdíly, což by Vám určitě pacientky, které v čekárně byly, potvrdily
A pak dodal něco, co mě trochu zasáhlo:
„Rád bych Vás požádal o určitou vnitřní cenzuru takovýchto bulvárních článků, kde si autoři pro svoji popularitu jsou schopni vymyslet opravdu cokoliv.
Dovolil jsem si odpovědět na Vaše dotazy a pevně věřím, že jsem dostatečně jasně potvrdil, že v našem ústavu se snažíme především o odbornou péči na nejvyšší možné úrovni, a to i v případě, že je to často na hranici únosnosti ve smyslu obtížné spolupráce s některými deníky, nebo jinými bulvárními médii.“
Na závěr mi popřál hodně štěstí a zdraví.
Dvanáct let poté
Dnes mám obě děti zdravé. Dcera, která se narodila předčasně, je úžasná mladá dáma. A já se dívám na ten email jako na archeologický nález z doby, kdy jsem byla úplně jiný člověk. Stejně unavený, ale trošku hloupější.
Protože pravda je, že Ornella Koktová pravděpodobně procházela stejným systémem jako já. Možná měla skutečně medicínské důvody pro císařský řez. Možná čekala ve frontách stejně jako ostatní. A určitě to neměla jednodušší jen proto, že je známá – spíš naopak, celá země jí koukala do dělohy a řešila její vztah s Pepou a jméno dítěte Quentin.
Dnes ji na sociálních sítích sleduji a mám ji docela ráda. Je upřímná, vtipná, normální. Matka jako každá jiná, která dělá chyby, snaží se a někdy to prostě nevychází podle plánu.
A ten email? Ten mi dnes připadá jako dokonalá ukázka toho, jak se dokážeme v těžkých chvílích chovat jako naprostí blázni. Jak potřebujeme někoho obvinit, něco si vysvětlit, najít viníka.
Co jsem se naučila (a co ne)
Podolská porodnice mi zachránila dceru. Personál odvedl skvělou práci. Ano, někdy byla sestřička nevrlá a někdy doktorka vypadala, že má hlavu jinde. Kdo z nás má vždycky dobrou náladu v práci? Kdo z nás nikdy neměl den, kdy byl unavený, rozmrzelý, nebo prostě jen lidsky nedokonalý?
Doc. Feyereisl mi tehdy odpověděl s grácií a pochopením. Nemusel. Mohl napsat něco v tom smyslu „milá paní, máme tu tisíce pacientek, nemůžeme řešit každou frustrovanou matku, co čte bulvár.“ Místo toho mi trpělivě vysvětlil, jak to v nemocnici chodí, a popřál mi hodně štěstí.
Takže Ornello: omlouvám se. Těm z Podolí: díky. A sobě z roku 2013: holka, dýchej.
Pořád nejsem dokonalá, pořád se dokážu naštvat kvůli blbosti. Ale aspoň už to neposílám ředitelům nemocnic.
To je pokrok, ne?
