Článek
Hned jsem psala manželovi, volala kamarádkám, sdílela to na sociálních sítích.
Jenže dva dny před odjezdem si Murphy řekl: „Hmm, moc si užívají tu radost, to musím napravit.“ A syn dostal teplotu přes 39. Samozřejmě. Protože proč ne.
Celou noc jsem přemýšlela, jestli zavolat do resortu, že to musíme zrušit. Naštěstí to byla jen rychlá viroza a v pátek ráno syn vstal bez teploty, s chutí k jídlu a odhodláním jet na hory. „Jedeme!“ rozhodla jsem.
Dceru jsme vyzvedli rovnou po tanečním kroužku. „Mami, můžu se aspoň převlíknout?“ ptala se, když jsem ji nahnala do auta. „Nemáme čas, chceme dorazit, než se setmí!“ odpověděla jsem vesele. Takže tam seděla zpocená, v tom starém vytahaném tričku s vybledlým nápisem „Dance like nobody’s watching“, které nosívá jen na tréninky. Nevadí, stejně se tam převlečeme, myslela jsem si.
Po dvouhodinové cestě jsme přijeli k nádherné budově s obrovskými prosklenými stěnami. Na recepci nás přivítala usměvavá slečna, která mi předala kartu od apartmánu a od garáží. „Zaparkujete v podzemí a výtahem pojedete přímo do vašeho apartmánu. Příjemný pobyt!“
V garážích jsem trochu znejistěla. Naše šedá Škoda Octavia měla parkovací místo mezi Range Roverem a Porsche Cayenne. Vypadalo to, jako kdyby sem omylem zajel služební vůz někoho z údržby. „Aspoň je naše auto čistý,“ pokusil se manžel optimisticky glosovat situaci.
Jakmile jsme otevřeli dveře apartmánu, zapomněli jsme na všechno. Obrovský prostor, větší než náš vlastní byt. Kuchyň jako z časopisu. Obývák s krbem. S krbem! Okno přes celou stěnu s výhledem přímo na sjezdovku. Děti začaly skákat po obrovské pohovce. „Mami, proč takhle nemůžeme bydlet pořád?“ zeptala se dcera vážně.
Manžel si nalil minerálku, která stála na lince. „Je to za 80 korun, viděls tu ceduličku?“ varovala jsem. „Za minerálku?!“ Vrátil ji zpátky.
Po vybalení jsme šli na večeři do hotelové restaurace. A tady to přišlo.
Znáte ten pocit, když vstoupíte do místnosti a najednou máte dojem, že jste si zapomněli obléknout kalhoty? Že na vás všichni zírají a vy máte pocit, že stojíte úplně nazí?
Dcera ve vytahaném tanečním tričku se skvrnou od potu. Syn ve staré teplákovce, protože „v ní bylo nejpohodlněji, když byl nemocný“. Já v džínách a tričku. Manžel v mikině s nápisem nějaké pivní značky, kterou dostal někde zadarmo.
Rozhlédli jsme se po restauraci. U prvního stolu seděla jedna bývalá miss. Na sobě měla luxusní sportovní zimní outfit, který vypadal, jako by právě vystoupila z reklamy na Bogner. Vlasy dokonale upravené, make-up jako z profesionálního studia. Její děti vypadaly jako z katalogu dětské módy.
U dalšího stolu seděla majitelka luxusního butiku z Pařížské ulice, kterou sleduji na Instagramu. Její chlupatý pes měl na sobě svetřík, který vypadal dráž než moje nejlepší plesové šaty.
Všude samé kašmírové svetry, značkové lyžařské bundy odložené přes židle, dokonalé účesy, manikúra, pánové v nápadně nenápadně drahých polokošilích.
No a pak jsme tam byli my. Rodina Obyčejných.
„Mami, proč se na nás všichni dívají?“ zašeptala dcera. „Nedívají se,“ lhala jsem automaticky, zatímco jsem zachytila pohled miss, který sklouzl po dceřině tričku.
Číšník nás posadil ke stolu hned vedle miss. Vzala jsem do ruky jídelní lístek a málem mi vypadl. Hlavní chod v průměru za 850 korun. Osmsetpadesát korun. Dětské menu za 380. Polévka za 220.
„Mami, můžu vyzkoušet humra?“ zeptal se syn nahlas. Polovina restaurace se otočila. „N-ne, miláčku, dnes ne,“ zakoktala jsem.
Objednali jsme si nejlevnější věci z menu. Jídlo bylo skutečně výborné, to musím uznat. Ale když jsem v hlavě sčítala účet, uvědomila jsem si, že za tuhle večeři nakoupím běžně jídlo pro rodinu na celý týden.
„Dáte si dezert?“ zeptal se číšník.
Manžel se na mě podíval. Já jsem se podívala na něj. „Ne, děkujeme, jsme plní,“ odpověděla jsem rychle.
Druhý den jsme šli do wellnessu. „To máte jistě v ceně pobytu?“ zeptala jsem se na recepci. Slečna se usmála tím úsměvem, kterým říkáte lidem, že jsou roztomilí, ale hloupí. „Ne, wellness je za poplatek. Tři hodiny pro rodinu 4 500 korun.“
Manžel sáhl po kreditce. „Tak jsme tady jednou v životě,“ řekl odhodlaně.
Wellness byl nádherný. Ale nedokázala jsem vypnout. Pořád jsem počítala. 1 500 korun za hodinu. To je 25 korun za minutu. Jedna minuta v sauně = skoro litr mléka. Když jsem si dala masáž, uvědomila jsem si, že to je jako kdyby mi někdo mačkal záda za cenu našeho měsíčního nákupu v drogerii.
Víkend jsme si užili. Jako nelyžaři jsme dělali procházky zasněženou krajinou, užívali si klid a čistý horský vzduch (ten byl zadarmo!). Děti stavěly sněhuláky. Apartmán byl skutečně úžasný. Několikrát jsem si říkala: „Tohle je život!“
Pak přišla neděle a čas odjezdu. Večer doma jsem si sedla k počítači a sečetla všechny výdaje. Jídlo v restauraci, wellness, pár věcí z minibaru v apartmá (manžel podlehl a dal si nakonec tu minerálku, plus kávu z kapsle za 55 korun), poplatek za parkování, které jsem myslela, že je v ceně…
Vyšlo nás to možná víc než náš standardní víkendový pobyt na horách v běžném penzionu, kde máme polopenzi v ceně, saunu zdarma a parkování taky.
„Tak co, příště zase?“ zeptal se manžel s úsměvem.
„Příště,“ odpověděla jsem rozhodně, „beru tyhle soutěže s velkou rezervou. Nebo minimálně balím celé rodině večerní róby.“
Ale upřímně? Kdybych vyhrála znovu, asi bych jela. Protože kde jinde můžete večeřet ve zpocené teplákovce mezi milionářkami a ještě si na to za dvacet let vzpomenout a smát se?
Jen bych si příště vzala vlastní minerálku. A možná tousty.
