Japonec, který bombardoval USA, se po letech vrátil se samurajským mečem pro odpuštění: Nobuo Fujita

Nobuo Fujita svíral v ruce rukojeť rodinného meče a díval se z okna hotelu na ulice Brookings v Oregonu. Byl říjen roku 1962. Přesně před dvaceti lety letěl nad tímto městem ve svém hydroplánu a shazoval zápalné bomby. Teď čekal, co se stane, až vyjde ven. Japonská vláda požádala USA o ujištění, že bývalý pilot nebude stíhán jako válečný zločinec. Fujita sám čekal něco horšího - rozhněvaný dav, letící vejce, možná i lynč.

Připravil se na to jediným způsobem, který znal. Meč jeho rodiny, starý čtyři sta let, byl jeho pojistkou. Kdyby to dopadlo nejhůř, spáchá seppuku - rituální sebevraždu samurajů. Meč měl u sebe i tehdy před dvaceti lety, když seděl v kokpitu svého malého letadla a mířil k americkému pobřeží jako první a poslední nepřátelský pilot, který kdy bombardoval kontinentální Spojené státy.

Devátého září 1942, krátce po šesté hodině ranní, se japonská ponorka I-25 vynořila u pobřeží mezi Oregonem a Kalifornií. Byla to neobvyklá ponorka - na její palubě se nacházel vodotěsný hangár s malým hydroplánem Yokosuka E14Y, který Spojenci přezdívali „Glen“. Posádka měla pouhých pár minut na sestavení letounu a jeho vypuštění pneumatickým katapultem, než je mohly objevit americké hlídkové lodě.

Nobuo Fujita, tehdy jednatřicetiletý pilot, nastoupil do kokpitu spolu s navigátorem Shoji Okudou. U pasu měl přivázaný rodinný meč. Brával si ho na každý let. Katapult vystřelil lehký hydroplán do vzduchu a Fujita zamířil k pobřeží.

Když začala válka v Pacifiku, byl už zkušeným průzkumným pilotem přiděleným k ponorce I-25. Před útokem na Pearl Harbor se jeho stroj pokazil a nemohl vykonat průzkumnou misi. Zatímco stovky jeho kamarádů pilotů zahynuly v bitvách u Korálového moře a u Midway, Fujita létal relativně bezpečné mise z ponorky. V únoru 1942 provedl sérii průzkumných letů nad australskými přístavy Sydney, Melbourne a Hobart, pak nad novozélandskými Wellingtonem a Aucklandem. V květnu pak letěl nad Kodiakem na Aljašce.

Ale to mu nestačilo. Chtěl odplatit Američanům Doolittleův nálet. V dubnu 1942 americké bombardéry B-25 vzlétly z letadlové lodě a zaútočily na Tokio, Jokouhamu, Jokosuku, Nagoyu a Kobe. Materiální škody byly minimální, padesát lidí zahynulo, ale psychologický dopad byl obrovský. Ukázalo se, že japonské hlavní ostrovy nejsou nedotknutelné. Fujita chtěl bombardovat San Francisco nebo Los Angeles. Jeho nadřízení měli ale jiný plán. Cílem se stal les.

Strategie byla geniálně jednoduchá. Tichomořský severozápad Spojených států byl plný hustých lesů poskytujících dřevo pro americký válečný průmysl. Kdyby se podařilo vyvolat masivní lesní požáry, Amerika by musela přesunout tisíce vojáků a hasičů z Pacifiku, aby jim čelili. Dřeva by najednou byl nedostatek.

Fujita neměl na výběr. Dostal rozkaz a vyrazil s dvěma zápalnými bombami, každá vážila sedmdesát dva kilogramů. Byly to speciální bomby naplněné hořlavou směsí navržené k podpálení vegetace – v ideálních podmínkách mohly vyvolat nekontrolovatelný lesní požár. Přeletěl nad malým městečkem Brookings, které mělo tehdy asi pět set obyvatel a zamířil k lesům východně od něj. Na místě zvaném Wheeler Ridge na úbočí hory Mount Emily shodil první bombu. Pak druhou. Vrátil se k ponorce s pocitem, že splnil svůj úkol. V Japonsku ho vyhlásili za hrdinu. Věřili, že vyvolal obrovské požáry, které ničí americké lesy.

Realita byla jiná. Oregon právě postihly deště. Půda v lesích byla vlhká. Jedna z bomb způsobila malý požár, který okamžitě uhasil ostražitý lesní strážce Howard Gardner. Druhá bomba ničeho nedosáhla. V Americe zavládlo zmatené ticho. FBI zahájila vyšetřování, ale incident byl pokládán za izolovanou událost. Americká armáda nerozuměla, jak se nepřátelský pilot mohl dostat tak daleko do vnitrozemí. Fakt, že letěl z ponorky, byl považován za nepravděpodobný. Média o útoku téměř nepsala, aby nevyvolala paniku. Brookings zůstal klidný. Válka byla daleko, toto byla jen podivná epizoda.

Nikdo netušil, že právě prožili něco zcela výjimečného. Jediné bombardování americké pevniny nepřátelským pilotem v celé druhé světové válce. O dvacet dní později, 29. září, to Fujita zkusil znovu. Výsledek byl stejný. Prakticky žádné škody. Ani jedné z bomb se nepodařilo udělat, co měla. Fujita o skutečném výsledku své mise nevěděl. Japonská propaganda mluvila o velkém vítězství. I-25 se vydala zpátky do Japonska. Po cestě potopila americké obchodní lodě SS Camden a SS Larry Doheny a omylem i sovětskou ponorku L-16. Japonsko a Sovětský svaz spolu tehdy ještě neválčili.

Fujita byl přeřazen na pevninu jako instruktor nových pilotů. I-25 se vrátila do války s novým pilotem pro hydroplán. V září 1943, přesně rok po Fujitových útocích, americký torpédoborec USS Patterson ponorku potopil u Nových Hebrid. Všech sto členů posádky zahynulo.

Válka se Fujitovi vyhýbala, ale nakonec si pro něj přišla jiným způsobem. Dostal nový úkol. Japonsko ztratilo většinu svých zkušených pilotů a zoufale potřebovalo nahradit ztráty. Fujita se stal instruktorem pro kamikaze piloty. Trénoval mladíky, často téměř děti, jak letět naposledy. Jak řídit svá letadla přímo do amerických lodí. Dobrovolně se k nim přidal. Těsně před koncem války se sám přihlásil do jednotky zvláštních útoků. Připravoval se vzlétnout na hydroplánu a už se nikdy nevrátit. Válka ale skončila dřív. Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, kapitulace Japonska. Fujita přežil. Vrátil se do zdevastované země. Otevřel si železářství a snažil se žít normální život. Dvacet let téměř nemluvil o válce. Ani s vlastní rodinou. Snažil se zapomenout.

Brookings ale nezapomněl.

Začátkem šedesátých let vyrostla nová generace, která válku zažila jako děti. V Brookings působila místní obchodní komora mladých mužů, která hledala projekt, jak propagovat město. Jejich krédo znělo: „Bratrství lidí překračuje suverenitu národů.“ Někdo si vzpomněl na japonského pilota, který před dvaceti lety bombardoval lesy u města. Co kdyby ho pozvali? Bylo to období, kdy se vztahy mezi USA a Japonskem zlepšovaly. Mohlo by to být gesto usmíření. Dokonalý projekt.

Když se zpráva o plánovaném pozvání roznesla, Brookings se rozdělil. Část obyvatel nápad podporovala. Jiní byli zásadně proti. Někteří válku pamatovali. Někteří ztratili blízké v Pacifiku. Kontroverze byla tak vyhrocená, že přitáhla celonárodní pozornost. Fujita o pozvání věděl. Japonská vláda jednala s americkým ministerstvem zahraničí. Potřebovali ujištění, že nebude zatčen. Fujita sám se obával horšího. Představoval si rozhněvaný dav. Vejce. Možná horší věci. Proto si vzal meč.

Když Fujita s manželkou Akayo a synem dorazili do Brookings v říjnu 1962, čekal na ně opak toho, čeho se obávali. Lidé byli vstřícní. Přátelští. Den po příjezdu, na setkání s místními obyvateli, Fujita vstal a udělal něco nečekaného. Vytáhl svůj rodinný meč. Čtyři sta let starý. Předávaný z generace na generaci. Meč, který s ním byl v kokpitu hydroplánů nad Oregonem. Meč, který měl připravený použít k sebevraždě. A daroval ho městu.

„Toto je nejlepší způsob, jak ukončit tento příběh,“ řekl při předávání starostovi C. Fellu Campbellovi. „Je to samurajská tradice - slíbit mír a přátelství darováním meče bývalému nepříteli.“ Pro Fujitu to byl předěl. Město mu dalo klíče od Brookings. Dostal možnost přeletět nad místem bombardování, tentokrát v míru. Něco se v něm zlomilo. Už nebyl válečným pilotem. Stal se něčím jiným.

Návštěva v roce 1962 nebyla poslední. Byla první. Fujita se do Brookings vracel znovu a znovu. Začal vytvářet vztah, který trval až do konce jeho života. V roce 1985 jeho firma zbankrotovala, ale Fujita slíbil, že zaplatí cestu studentům z Brookings do Japonska. Dodržel to. Přestože neměl peníze, spolufinancoval návštěvu tří studentek z Brookings Harbor High School. Během jejich pobytu dostal americkou vlajku, která vlála nad Kapitolem a děkovný dopis od prezidenta Ronalda Reagana „s obdivem k vaší laskavosti a velkodušnosti.“ Obojí je dnes vystaveno v muzeu japonské pozemní sebeobrany u Tsuchiury.

Fujita se vrátil v letech 1990, 1992 a 1995. V roce 1992, přesně padesát let po bombardování na místě, kde tehdy shodil bomby, zasadil pobřežní sekvoj - symbol, jak sám řekl, přátelství a míru. Strom tam stojí dodnes, roste na místě, kde měl zažehnout oheň. Brookings pro něj přestal být cílem. Stal se jeho „druhým domovem,“ jak sám říkal.

V polovině září 1997 město Brookings jmenovalo Nobuo Fujitu čestným občanem. Měl tehdy osmdesát šest let a ležel v nemocnici v Tsuchiuře v prefektuře Ibaraki. Byl vážně nemocný. O dva týdny později, 30. září 1997, Nobuo Fujita zemřel. Ještě před smrtí vyslovil poslední přání. Chtěl, aby část jeho popela byla pohřbena v Oregonu. Chtěl být v Brookings, v místě, které před pětapadesáti lety chtěl zničit. V říjnu 1998, rok po jeho smrti, přijela do Brookings jeho dcera Yoriko Asakura. Šla na místo bombardování, tam, kde roste sekvojový strom míru a splnila jeho přání. Rozptýlila tam část jeho popela.

Dnes visí Fujitův meč ve veřejné knihovně v Brookings. Není za sklem v nějakém muzeu. Je součástí každodenního života městečka. Lidé kolem něj procházejí, když si půjčují knihy. Děti si u něj dělají selfies. Strom, který Fujita zasadil v roce 1992, pořád roste. Je dnes přes třicet let starý a několik metrů vysoký.

Brookings měl asi pět set obyvatel, když Fujita přiletěl s bombami. Dnes jich má něco přes šest tisíc. Pro většinu z nich je Fujita legendou. Příběhem o tom, jak bratrství lidí opravdu může překročit hranice národů. Jediný pilot, který kdy bombardoval kontinentální Spojené státy během druhé světové války, se nakonec nestal symbolem války. Stal se symbolem míru.

Zdroje:Wikipedia, The National Interest, Stripes.com, World War II Database, City of Brookings, Samurai in the Oregon Sky, Upworthy, U.S. Naval Institute