Článek
Byla středa 8. prosince 1980. Čtyřicetiletý Lennon se vracel domů s Yoko Ono do manhattanského apartmá v domě zvaném The Dakota. Bylo kolem jedenácté večer. Chapman na něj čekal od rána, ve skutečnosti toho dne Lennona stihl i osobně potkat, nechal si podepsat album a potichu si řekl: „Teď bych mohl odejít.“ Neodešel.
Když Lennon procházel temnou branou v průjezdu, Chapman vystřelil pětkrát z revolveru ráže 38. Čtyři kulky zasáhly Lennona zezadu. Odvezli ho do nemocnice Roosevelt a o pár minut později prohlásili za mrtvého. Chapman z místa neutekl. Odhodil kabát, aby bylo vidět, že nemá žádnou zbraň, sedl si na obrubník a začal číst Kdo chytá v žitě,dokud ho nezatkla policie. Uvnitř knihy, kterou si ten den ráno koupil v knihkupectví, bylo napsáno: „Holdenu Caulfieldovi od Holdena Caulfielda - To je moje rozhodnutí.“
Holden Caulfield a jeho nenávist ke světu dospělých
Kdo chytá v žitě vyšlo v roce 1951 a okamžitě se stalo biblí americké mládeže. Šestnáctiletý Holden Caulfield zažívá pár chaotických dnů v New Yorku poté, co byl počtvrté vyloučen ze školy. Nadává všem kolem sebe, brečí, pije, kouří, nedokáže nic dokončit. Celý svět se mu jeví jako přehlídka pokrytců a podvodníků. Lidí, kteří se tváří jinak, než jací jsou. Jediné, čeho se skutečně bojí, je ztráta dětské nevinnosti. Odtud ta metafora s chytáním v žitě, kdy si představuje sám sebe jako záchránce stojícího na okraji útesu, aby malé děti nepřepadly přes kraj.
Román je nesmírně americký. Internátní školy, taxíky na Manhattanu, jazzové kluby, ztracená šermířská výstroj. Česky čtenář, zvlášť ten středoevropský, tyhle reálie zná jen zpovzdálí. Přesto, nebo možná právě proto, kniha zabodovala i za oceánem. V komunistickém Československu vyšla v překladu manželů Pellarových s ilustracemi Adolfa Borna, a aby to prošlo cenzurou, byla tiše prezentována jako kritika zhýralého amerického způsobu života. Kritika tam sice je, ale ideologové si vybrali jen tu část pravdy, která se jim hodila. Holden kritizuje svět dospělých, boháče i pokrytce, to se komunistickým vydavatelům líbilo. Že kritizuje vlastně úplně všechno a nikomu nevěří, to už bylo méně pohodlné.
Dnes je román doporučenou četbou k maturitě.
Salinger: válka, ženy a zeď kolem domu
J. D. Salingerovi trvalo deset let, než román dokončil. Byl to muž zlomený válkou. Jako výslechový důstojník americké kontrarozvědky prošel v druhé světové válce pěti bitvami, vyslýchal zajatce v němčině a francouzštině a v dubnu 1945 se podílel na osvobozování jednoho z lágrů přidružených k Dachau. Co tam viděl, ho provázelo celý život.
Právě v Paříži se tehdy potkal s Hemingwayem, který tam pracoval jako válečný korespondent. Ti dva si sedli. Propagátor stručného, tvrdého stylu a autor filozofujících psychologických próz. Hemingway byl Salingerovým talentem okouzlen. Začali si psát.
Po válce Salinger vydal román, proslavil se, a pak se rozhodl zmizet. Z Manhattanu se odstěhoval do malého města v New Hampshiru, dal kolem domu postavit vysokou zeď a přestal mluvit s novináři. Soudil se s narušiteli soukromí, odmítl desítky filmových adaptací, včetně nabídek od Billyho Wildera, Stevena Spielberga i Brigitte Bardotové, která chtěla zfilmovat jeho povídku o banánových rybičkách, podle které Halina Pawlovská pojmenovala svůj pořad.
Vlastní soukromý život neměl také příliš radostný. Jeho první velká láska, tehdy šestnáctiletá Oona, dcera dramatika Eugena O'Neilla, ho opustila kvůli Charliemu Chaplinovi. O šestatřicet let starší komik se s Oonou oženil a Salingerovi zlomili srdce na celý život. Po válce si vzal Sylvii Welterovou, údajnou německou špiónku, ale manželství vydrželo osm měsíců. Druhá žena Claire mu porodila dvě děti, jenže ani ji neopustil příliš elegantně. Ke konci života ji podváděl s Connie, mladou zdravotní sestřičkou o čtyřicet let mladší, která pak o starého a téměř hluchého Salingera pečovala až do smrti.
Dcera Margaret ve vlastní knize vylíčila otce jako chladného a tyranského, zatímco syn Matthew to popírá. Pravda asi leží někde uprostřed mlčení, za tou zdí v New Hampshiru.
Salinger zemřel 27. ledna 2010 ve věku jedenadevadesáti let. Téměř sám, skoro hluchý, obklopený rukopisy, které nikdy nikomu neukázal.
Reagan přežil. V pokoji byl i ten román
Ale zpátky ke knize a koho dalšího inspirovala ke zločinu. Čtyři měsíce po Lennonově vraždě, 30. března 1981, vyšel Ronald Reagan z hotelu Hilton ve Washingtonu a pětadvacetiletý John Hinckley Jr. na něj šestkrát vystřelil. Reagan přežil, jeho tiskový mluvčí James Brady byl postřelen do hlavy a zůstal trvale ochrnutý.
Hinckley byl zamilovaný do herečky Jodie Fosterové a prezidenta chtěl zastřelit jako důkaz své lásky k ní. Inspiroval ho film Taxikář. Ale když policisté prohledali jeho hotelový pokoj, našli tam vedle pistole a osobních věcí také hromádku knih. Jednou z nich bylo Kdo chytá v žitě.
„Přečtěte si tu knihu, tam to všechno je,“ řekl Hinckley. Slova skoro k nerozeznání od toho, co říkal Chapman. Byl zproštěn viny z důvodu nepříčetnosti, strávil přes třicet let v psychiatrické léčebně a v roce 2022 byl propuštěn na svobodu.
Smrt herečky
Rebecca Schaefferová byla jednadvacetiletá hvězda televizního seriálu My Sister Sam. Robert John Bardo ji sledoval roky, posílal jí dopisy, pokoušel se dostat na natáčení, najal si detektiva, aby zjistil její adresu. 18. července 1989 zazvonil u jejích dveří v Los Angeles. Rebecca mu otevřela.
Bardo ji zastřelil přímo na prahu. Pak uprchl a cestou zahodil na střechu sousedního domu červený paperback Kdo chytá v žitě. Policie ho zatkla druhý den na dálnici v Arizoně. Jeho případ přiměl Kalifornii přijmout první protistalkerský zákon v historii USA.
Rebecca Schaeffer
A ten muž, který zabil prezidenta?
Když vyšetřovatelé po atentátu na Kennedyho v roce 1963 prohledali dallasský byt Lee Harveyho Oswalda, našli tam Orwellovu Farmu zvířat, Hitlerův Mein Kampf a Kdo chytá v žitě. Zda ho román nějak ovlivnil, se nikdy neprokázalo. Ale číslo případů začínalo být příliš vysoké na náhodu.
Záleží na tom, kolik vám je let
Hlavní věc u téhle knihy je, že ji musíte přečíst ve správném věku. Čtete-li ji v šestnácti, Holden je váš člověk. Rozumíte každé jeho větě, jeho vztek na pokrytecký svět dospělých se zdá spravedlivý, jeho bezmoc vám přijde jako důkaz citlivosti. Připadá vám výborný.
Čtete-li ji ve čtyřiceti pěti, Holden vás začne dráždit. Vzpomenete si na každého puberťáka, kterého jste v životě znali, a uvědomíte si, že tohle je přesně on. Sebestředný, neschopný dokončit jedinou větu bez stížnosti, fascinovaný vlastním utrpením. Knížka vám přijde zbytečná a hlavní hrdina jako člověk, který pokazí vše, čeho se dotkne.
Přitom máte oba pravdu a to je na románu geniální. Tohle ztotožnění je klíč k pochopení toho, co se stalo s Chapmanem, Hinckleym i Bardem.
Všichni tři se do románu doslova ponořili v době, kdy jejich psychika byla těžce narušená. Nepřečetli knihu, žili v ní. Chapman chtěl být Holden. Přijal jeho jazyk, jeho logiku, jeho pohled na slavné jako na pokrytce. Pak si mezi slavnými vybral svého „podvodníka“ a rozhodl se jednat. Psychologové mluví o narcistní identifikaci s fiktivní postavou. Stavu, kdy hranice mezi čtenářem a textem zmizí a fikce začne fungovat jako návod k životu.
Holdenův bývalý učitel, pan Antolini v knize říká:
Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít.
Holden skutečně pokazí co může. Vyletí počtvrté ze školy, ztrapní se u dívky, kterou má rád, promrhá peníze, onemocní. Ale v samém závěru se něco zlomí. Stojí v dešti, dívá se na svou malou sestru Phoebulku, jak se točí na kolotoči, a poprvé v knize nekomentuje, nekritizuje, nenaříká. Jen se dívá a brečí. Je to záblesk přerodu, ne triumf, ne katarze, ale první okamžik, kdy Holden přestane být uvězněn jen sám v sobě.
Tahle nuance se ale snadno ztratí, čtete-li knihu jako návod na rebelství.
Salinger o tomhle vlivu nikdy veřejně nemluvil. Jak nesl prokletí své nejslavnější knihy, zůstalo za tou zdí v New Hampshiru. Sám prošel válkou a celý život stál na vlastním okraji útesu.
Ilustrace Salingera v časopisu Time
