Článek
Čtyřicetiletý bývalý reprezentant, který se zapsal do dějin senzačním poražením Rafaela Nadala v druhém kole Wimbledonu 2012, dnes bojuje u soudu o snížení alimentů z třiceti pěti tisíc korun měsíčně. Pro exmanželku Michaelu Ochotskou je to nezbytná částka pro desetiletého syna. Pro Rosola neúnosné břemeno. Kdo má pravdu?
Výhra v loterii?
Na první pohled se číslo 35 000 Kč může zdát závratné. Průměrná hrubá mzda v Česku se pohybuje kolem 45 tisíc, čistá tedy právě okolo 35 tisíc korun. Představa, že někdo dostává na výživném stejně jako si mnozí lidé vydělají za měsíc práce, může vyvolat rozpaky. Ale pozor na zkreslený úhel pohledu.
Lukáš Rosol během své kariéry vydělal na turnajích přibližně 4,7 milionu dolarů, v přepočtu kolem sta milionů korun. To je suma, kterou většina Čechů nevydělá ani za několik životů. Jeho syn André se nenarodil do rodiny průměrného úředníka či dělníka, ale do rodiny úspěšného sportovce, který se pohyboval ve světové špičce. Zákon je v tomto ohledu nekompromisní: dítě má právo na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče.
Co říká zákon a tabulky?
Ministerstvo spravedlnosti vydalo doporučující tabulky, podle nichž by rodič desetiletého dítěte měl přispívat zhruba 13 až 20 procenty svého čistého příjmu. Kdyby Rosolovy současné příjmy byly nulové, jak tvrdí, částka 35 000 Kč by skutečně neměla odkud vycházet. Otázka ale zní: jsou skutečně nulové?
Rosol vyhrál během kariéry desítky milionů korun. I po zdanění a odečtení nákladů by mu měla zbýt slušná úspora. Podle jeho současné manželky Petry poslal za 21 měsíců na alimenty přes dva miliony korun, což odpovídá měsíční částce 95 tisíc – tedy více než současných 35 tisíc.
Otázka není jen o současném příjmu, ale i o majetku. Soud při stanovování výživného zohledňuje nejen aktuální výdělek, ale také majetkové poměry, úspory a schopnost získat příjem. Bývalý profesionální sportovec, který nashromáždil značný majetek, nemůže tvrdit, že je v porovnatelné situaci jako nezaměstnaný absolvent z malého města.
Český právní řád je v tomto ohledu poměrně přísný. Vyživovací povinnost trvá, dokud se dítě připravuje na budoucí povolání, zpravidla do 26 let. Soud může výživné snížit, pokud se prokazatelně změní poměry. Ale musí jít o skutečnou změnu – ne o to, že se někdo prostě rozhodne, že už nechce tolik platit, nebo že založí novou rodinu.
Nová rodina, staré povinnosti
Rosol argumentuje právě tím, že má novou rodinu – manželku Petru a dvouletého syna Luku. Má operovanou kyčel, je bez zaměstnání a situace je pro ně „neúnosná“. To je lidsky pochopitelné. Každý si přeje zajistit důstojný život své současné rodině.
Jenže právo má jasno: povinnost k starším dětem nezaniká tím, že člověk založí novou rodinu. Navíc Rosolova současná domácnost není závislá jen na jeho příjmech. Jeho manželka Petra uvádí na svém instagramovém profilu, že je finanční specialistka s titulem Ing. a pracuje v oboru financí. Rodina tedy má dva zdroje příjmů – Petřin plat a Rosolovy úspory z úspěšné kariéry, během níž vydělal desítky milionů korun. Tvrzení o „neúnosné situaci“ tak působí přinejmenším diskutabilně.
Je také zajímavé, že Rosol už žádá o snížení alimentů potřetí. Z původních 65 tisíc přes 50 tisíc na současných 35 tisíc a teď chce platit ještě méně. Zdá se, že jeho strategie je postupné vyjednávání směrem dolů.
Koníčky, nebo životní standard?
Rosol tvrdí, že chce platit „normální výživné, které odpovídá tomu, co syn za své koníčky utratí“. Jenže výživné není jen o koníčcích. Je to podíl na celkových nákladech na dítě – bydlení, oblečení, stravu, školní potřeby, zdravotní péči, letní tábory, kulturní vyžití.
André má právo na srovnatelnou životní úroveň s tou, jakou má jeho mladší bratr Luka v nové Rosolově rodině. Michaela Ochotská pracuje na bruntálské radnici, což není nijak lukrativní pozice. Pokud má syn André žít na úrovni, kterou by měl při společném životě obou rodičů, musí rozdíl doplnit právě otec. A to nejen symbolickými částkami.
Etika versus ekonomika
Morální rozměr případu je složitý. Na jedné straně stojí otec, který má zdravotní problémy, novou rodinu a tvrdí, že není schopen platit vysoké alimenty. Na druhé straně syn, který nemůže za rozvod svých rodičů a má právo na život bez finanční nejistoty.
Pokud by Rosol skutečně neměl žádné příjmy ani úspory, situace by byla jiná. Ale člověk, který za kariéru vydělal sto milionů korun, se nemůže odvolávat na chudobu jen proto, že momentálně není aktivně zaměstnán. Ostatně – mohl by trénovat, komentovat tenis, využít svého jména v reklamě nebo v byznysu. Jeho značka má stále hodnotu, zejména v českém tenisovém prostředí.
Ponaučení pro všechny
Případ Lukáše Rosola a Michaely Ochotské není jen o konkrétních číslech. Je to příběh o odpovědnosti, privilegiích a o tom, že rozhodnutí založit rodinu znamená závazek na celý život – bez ohledu na to, jak se naše osobní situace změní.
Třicet pět tisíc korun měsíčně není málo. Pro většinu českých rodin by to byla astronomická částka. Ale pro bývalého profesionálního sportovce, který vydělal stovky milionů, není neúměrná. Je to prostě cena za to, že jeho syn má právo žít na úrovni, kterou by měl, kdyby rodiče zůstali spolu.
Rosol může argumentovat, že život není férový. Že má nové povinnosti, zdravotní problémy a omezené možnosti. Ale André nemůže za nic z toho. Nevybral si své rodiče ani jejich následný rozvod. Má jen jedno dětství, a to by nemělo být poznamenáno roky soudních sporů.
Zdroje:
