Článek
Karel Gott sedí v ordinaci Výzkumného ústavu psychiatrického v Bohnicích. Dostane LSD, legální látku podanou při řízeném sezení pod dohledem lékaře, profesora Grofa. Lékař chvíli sleduje první reakce, pak vstává a jde si pro kávu.
Ve chvíli, kdy odchází, se Gott rozpláče a prosí, ať neodchází. Vrací se mu vzpomínky až do hlubokých dětských let, o kterých vědělo jen jeho podvědomí, včetně rozhovoru rodičů, který jako malý kluk poslouchal za dveřmi. Na doktorovu žádost pak maluje obrázek, který s odstupem let označí za velmi moderní kresbu.
Látka, kterou Gott dostal, vznikla náhodou. V roce 1943 si švýcarský chemik Albert Hofmann ve firmě Sandoz omylem potřísnil prsty diethylamidem kyseliny lysergové a všiml si zvláštního, neklidně snového stavu, který mu to způsobilo. O pár dní později si vzal záměrně vyšší dávku, aby si účinek ověřil pořádně. Musel domů na kole, cesta se zapsala do historie jako první popsaný LSD trip na světě.
Firma Sandoz pak látku roky rozesílala zdarma výzkumníkům po celém světě, protože v ní viděla nástroj k pochopení duševních chorob, LSD dokázalo na pár hodin vyvolat stavy podobné psychóze, a zároveň slibovalo nový způsob psychoterapie. Zásilky mířily i do socialistického Československa, kde se z látky na konci šedesátých let stal dokonce domácí produkt s názvem Lysergamid Spofa.
Jen v bohnickém ústavu do roku 1965 proběhlo přes jedenáct set sezení s touto látkou. Mezi těmi, kdo drogu zkusili, byli např. výtvarník Jan Švankmajer, socioložka Jiřina Šiklová, pozdější ústavní soudce Pavel Rychetský i tehdejší student, budoucí prezident Miloš Zeman, i když ten to později popřel.
V roce 1967 odjel profesor Grof na stipendium do USA, s vidinou půlročního pobytu. Později přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, z domova ho urgentně volali zpátky, Grof neposlechl a v Americe zůstal. LSD tam mezitím zakázali, tak spolu s manželkou Christinou vymyslel jinou cestu do lidského podvědomí, řízené zrychlené dýchání při hudbě, dnes známé jako holotropní dýchání. Praktikuje se po celém světě dodnes a Grof je považovaný za jednoho ze zakladatelů celého oboru transpersonální psychologie.
Psychiatr Stanislav Grof (uprostřed) s Dagmar a Václavem Havlovými v pražském kostele sv. Anny, kde v roce 2007 převzal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97
A co si z tohoto experimentu odnesl Karel Gott? Na otázku, co pro něj z celého experimentu bylo nejpodstatnější, odpověděl:
Uvědomil jsem si, kromě toho, o čem bych tady nerad mluvil, že se musím zbavit pocitu pronásledování, sevřenosti a nesvobody. To je osud, ale já si nestěžuji. Je hezké, že si lidé o mě myslí, jak jsem pilný, rád to poslouchám, ale fakt je, že věřím ve svého anděla nebo v Boha nad sebou a jestli je to ten, o kterém se dočítáme v bibli, tak je to bezvadný. Má mě rád.
Kromě LSD měl Gott zkušenost i s marihuanou, a ta se váže k dalšímu nečekanému setkání s Milošem Formanem.
Během šedesátých let byla kariéra Karla Gotta jedna velká jízda vzhůru. Byla to doba, kterou sám později označoval za období největší invence, nadšení a velkých hitů. Od roku 1965 vedl s bratry Štaidlovými divadlo Apollo, v roce 1967 odehrál angažmá v Las Vegas, o dva roky později měl už čerstvou smlouvu s německým Polydorem. Jeho album Die goldene Stimme aus Prag se v Německu stalo druhým nejprodávanějším a vyneslo mu první zlatou desku Polydoru. V Německu mu začali říkat Zlatý hlas z Prahy.
Přesto mu to nestačilo. „Má duše nebude spokojená, dokud nebudu mít hit v angličtině. Bez něho nebudu nikdy světová hvězda,“ vyprávěl přátelům. Toužil po skutečné světové kariéře, ne jen po úspěchu v německy mluvících zemích.
S touhle ambicí v hlavě odletěl v roce 1969 s Ladislavem a Jiřím Štaidlovými přes Čedok do New Yorku, za kamarádem ze Semaforu Milošem Formanem. Jiří Štaidl mu prý tehdy řekl, ať jede, že se sem možná už nikdy nepodívá. U Formana v bytě ho požádal o laskavost. Ať americkým producentům řekne, že v Praze zná zpěváka, který rozumí duši amerického posluchače a rád by nazpíval titulní píseň do některého z jejich filmů.
O rok později se u Gotta doma v Praze sešli Štaidlovi, Karel Svoboda a přítel z Ameriky, který přivezl marihuanu s tím, že tráva není návyková a ve státě Nevada leží běžně na stole jako cigareta. Vykouřili ji s vidinou geniálních nápadů. Svoboda usedl k pianu, stačil se dotknout kláves a všichni propukli v nezvladatelný smích.
V tu chvíli zazvonil zvonek. Ve dveřích stál rozlítaný Miloš Forman s aktovkou: „Karle, pusť mě dovnitř, hned ti to ukážu.“ Posadil se, důležitě otevřel aktovku, vytáhl dokumenty a vizitky: „Karle, tak já to pro tebe mám.“ Parta se neudržela smíchy. Forman se na ně podíval, tašku zavřel a utrousil: „Aha, já vám rozumím.“ Odešel a Gott ho pak neviděl skoro dvacet let, až do náhodného setkání v Moskvě, kde mu připomněl, že tehdy propásl možnost stát se světovým zpěvákem. Forman už si na okolnosti nevzpomínal, jen na to, že ho tehdy trošku naštvali. Gott to sám shrnul stroze: „Tak takhle dopadla má kariéra světového zpěváka.“
Gott byl skvělý vypravěč a vlastní vzpomínky uměl přibarvit. Vyprávěl třeba, že LSD bylo původně zbraní Pentagonu, určenou do vodovodů obsazeného města, aby obyvatelé místo obrany vítali okupanty smíchem a květinami. Jak přitom LSD doopravdy vzniklo a k čemu ho Sandoz i bohnický ústav skutečně používaly, je uvedeno na začátku tohoto článku.
Podobně si vylepšil i vlastní angažmá v Las Vegas z roku 1967, o kterém celý život mluvil jako o velkém mezinárodním úspěchu. Podle dostupných amerických recenzí patřilo tehdejší představení mezi nejbizarnější propadáky, jaké tamní hudební scéna pamatovala, hosté kasin chodili raději na jánošíkovské tance než na jeho půlhodinku a program stáhli po půl roce kvůli slabé návštěvnosti. Kontrabasista Antonín Gondolán, který tam s ním tehdy hrál, o legendě o dobytí Vegas později řekl: „Není to pravda.“
Kniha Jak to vidí Gott z roku 1992 přitom zůstala jeho jedinou opravdu otevřenou zpovědí. Kromě LSD a marihuany v ní stejně otevřeně mluvil i o svém sexuálním životě. Takhle otevřeně už ale Gott nikdy znovu nepromluvil. O desetiletí později se k některým pasážím vraceli novináři a manželku Ivanu tehdy štvalo, že se o nich znovu píše.
Ivana a Karel Gottovi
Sám Gott se k vlastnímu příběhu vrátil až na konci života, po roce 2015, kdy prodělal první vážnou nemoc. Vytáhl si z knihovny staré Jak to vidí Gott i další svazky, pročítal je a chystal definitivní verzi svého života. Kniha, která z toho nakonec vznikla už posmrtně, Má cesta za štěstím, byla uhlazenější a opatrnější. V jejím úvodu Gott sám přiznal, jak se svými vzpomínkami zachází: „Já si to pamatuji takto. Po svém.“
Zdroje: reflex.cz | karelgott.com | radio.cz | kafe.cz | aktualne.cz | lidovky.cz | kniha Jak to vidí Gott, rozhovor na lodi (Rostislav Sarvaš a Karel Gott)
