Článek
Je rok 1774 a do komnaty ruské carevny Kateřiny Veliké vstupuje muž, který rozhodně nevypadá jako ideální milenec. Grigorij Potěmkin je o deset let mladší než čtyřiačtyřicetiletá carevna. Přesto se tento nepříliš pohledný voják stal láskou života nejmocnější ženy Evropy a podle některých zdrojů i jejím tajným manželem.
Německá princezna na cestě k moci
Kateřina Veliká se narodila 2. května 1729 jako Sofie Frederika Augusta v bezvýznamném německém knížectví Anhalt-Zerbst. Už jako dítě Sofie projevovala vysokou inteligenci ale také svéhlavost. Často plakala, za což ji matka pravidelně bila. Naučila se tak už v mládí skrývat své emoce a přizpůsobovat se okolnostem. Schopnost, která jí později zachránila život.
V roce 1744 ji jako patnáctiletou přivezli do ruského impéria jako nevěstu pro budoucího cara Petra III. Tehdy v zemi vládla dcera Petra Velikého, bezdětná carevna Alžběta, která určila svého synovce Petra III. jako svého následovníka.
Sofie okamžitě pochopila, co pro ni takový sňatek znamená. Přestoupila na pravoslavnou víru, naučila se plynule rusky a nechala si změnit jméno na Jekatěrina Alexejevna – budoucí Kateřina Veliká.
Katastrofální manželství
Její manžel Petr byl o rok starší bratranec, ale mentálně se zdál být mnohem mladší. Měl zúženou předkožku, což mu znemožňovalo pohlavní styk, holdoval alkoholu a po prodělaných neštovicích měl obličej pokrytý jizvami.
Svatební noc symbolicky předznamenala celé manželství – manžel, zpitý pod obraz, přišel do ložnice a místo plnění manželských povinností si chtěl hrát s dřevěnými vojáčky.
Prvních osm let manželství bylo bezdětných. Petr sice později podstoupil jednoduchou operaci, která mu umožnila sexuální život, ale jejich první potomek zemřel krátce po narození. Když se Kateřině později narodily další děti, car Petr pochyboval o tom, zda je jejich skutečným otcem.
mladí manželé Kateřina a Petr III
Život u despotického dvora
Kateřina Veliká musela překousnout nejen nešťastné manželství, ale také život u dvora carevny Alžběty. Vládkyně byla vrtošivá a nepředvídatelná. Své příkazy měnila z hodiny na hodinu a měla spadeno především na ženy.
Když carevna Alžběta v roce 1762 zemřela a na trůn usedl konečně Petr III., jeho vláda se ukázala jako pohroma. Udělal zásadní politickou chybu a stáhl Rusko ze sedmileté války, když uzavřel spojenectví s úhlavním nepřítelem Pruskem. Navíc pobouřil šlechtu svými liberálními reformami.
Kateřina Veliká vyčkávala na správný okamžik. Když zjistila, že se ji manžel chystá zapudit a poslat do kláštera, rozhodla se jednat. V červnu 1762 zorganizovala převrat: v gardové uniformě vjela na koni do Petrohradu, obklopená tisícovkou vojáků. Petr se ani nepokusil klást odpor. Pruský král Fridrich II. poznamenal, že se nechal sesadit „jako dítě, které je posláno do postele“.
O pouhých osm dní později byl bývalý car mrtev. Oficiálně zemřel na koliku a mrtvici, avšak většina historiků se shoduje, že jeho smrt nebyla náhodná. Podle všeho ji zprostředkovala samotná carevna prostřednictvím svého tehdejšího milence, Grigorije Orlova.
Před Potěmkinem: Galerie milenců ruské carevny
Grigorij Orlov – muž převratu
Prvním významným milencem Kateřiny Veliké byl zmiňovaný Grigorij Orlov, urostlý gardový důstojník. Právě on organizoval převrat, který ji dosadil na trůn ruského impéria a pravděpodobně zařídil i smrt cara Petra III.
Kateřina s Orlovem udržovala vztah dlouhých čtrnáct let. Společně měli nemanželského syna Alexeje Bobrinského a Orlov patřil k nejvlivnějším mužům říše. Postupně však jejich vztah ochladl. Orlovova nevěra a neschopnost držet krok s císařovninými politickými a intelektuálními ambicemi jej odsunuly do pozadí. Přestože ho Kateřina nakonec nahradila jinými milenci, zejména Potěmkinem, nikdy na něj zcela nezanevřela a až do jeho smrti mu zajišťovala péči a zázemí.
Stanisław Poniatowski – loutkový král
Dalším významným milencem byl polský šlechtic Stanisław August Poniatowski. S ním se ruská carevna seznámila v Petrohradě jako s mladým diplomatem.
Pokud byl Orlov klíčem k ruskému trůnu, Poniatowski se stal cestou ke kontrole nad Polskem. S pomocí ruské armády ho Kateřina Veliká učinila polským králem a de facto svou prodlouženou rukou na území polsko-litevské unie.
Další milenci v řadě
Celkem podle historických dokumentů měla Kateřina Veliká přes dvacítku milenců. Většina milenců se v přízni ruské carevny příliš dlouho neohřála. Dostávali sice hodnosti, domy, někdy i celá města a tituly, ale málokdo vydržel déle než rok nebo dva.
Jednooký génius vstupuje do hry
Grigorij Alexandrovič Potěmkin se narodil 13. září 1739 v Čižovu poblíž Smolenska do rodiny chudšího šlechtice. Z církevní školy se dostal do jízdní gardy a roku 1756 na gymnázium moskevské univerzity, kde patřil mezi dvanáct nejlepších studentů.
Krátce po palácovém převratu, který Kateřině Veliké přinesl trůn, se s ní poprvé setkal jako mladý důstojník. Přímým organizátorem převratu nebyl, ale jeho účast nezůstala bez povšimnutí. Následovala krátká diplomatická mise ve Švédsku a v roce 1768 dobrovolný vstup do války proti Turecku, kde ukázal vojenský talent a získal hodnost generálmajora.
Potěmkin se od ostatních carevniných milenců lišil. Nebyl krásný. Údajně měl křivé nohy, jedno oko ztratil a na druhé šilhal, ale oplýval charismatem, inteligencí, vtipem a nevyčerpatelnou zásobou plánů.
Tyto vlastnosti Kateřinu fascinovaly víc než pohledná tvář. Jejich vztah se rozvíjel skrze intenzivní korespondenci, plnou něžných oslovení i přísah věrnosti. Psali si téměř denně a někteří historici dokonce spekulují, že se tajně vzali, což by byl skandál, který navenek nikdy nemohl zveřejnit. Jejich povahy se výborně doplňovaly. Kateřina hýřila velkolepými plány, Potěmkin jim dával konkrétní podobu a uměl je administrativně i vojensky uskutečnit.
I když jejich vášnivý poměr po několika letech vyprchal, zůstali blízkými přáteli a politickými partnery. Potěmkin se stal prakticky spoluvládcem. Z vojáka se proměnil v knížete a jednoho z nejmocnějších mužů říše.
Zajímavá byla jeho role v soukromí Kateřiny. Podle pramenů jí vybíral nové milence, protože věděla, že nikdy nedoporučí nikoho, kdo by ohrozil její moc. Mezi jeho „chráněnce“ patřil i poslední carevnin favorit Platon Zubov.
K Potěmkinovi se váže také slavná legenda o „Potěmkinových vesnicích“. Když roku 1787 doprovázel Kateřinu na Krym spolu s Josefem II., chtěl ohromit carevnu i evropské panovníky bohatstvím nově připojených území. Podle vyprávění nechal stavět kulisy prosperujících vesnic a inscenovat obrazy hojnosti, které se po průjezdu opět rozebraly a přemístily. Historici se dodnes přou, zda šlo o skutečnost, nebo spíše propagandu jeho nepřátel. Jisté je, že Potěmkinovy vesnice se staly symbolem schopnosti proměnit sny ve skutečnost – alespoň na pohled.
Osobnost a charakter Grigorije Potěmkina
Grigorij Potěmkin byl muž plný kontrastů. Na jedné straně brilantně vzdělaný stratég, schopný plánovat velkolepé vojenské kampaně, na straně druhé impulzivní a často ovládaný náladami. Dokázal se obklopit přepychem a rozhazoval peníze, jakoby pro něj neměly cenu. Žádný z Kateřininých favoritů nestál státní pokladnu tolik jako on. Přesto v něm dřímala i asketická stránka: uměl se zavřít do pokoje a celé dny se postit.
Byl hluboce věřící pravoslavný křesťan a nejednou uvažoval, že složí funkci a vstoupí do kláštera. Náboženské záchvěvy jej přepadaly hlavně v obdobích, kdy se cítil vyčerpán politikou a dvorským životem.
Paradoxem však zůstává, že vedl i život plný hostin, tanců a milostných dobrodružství. Kateřina jeho zálety tolerovala, protože věděla, že jejich svazek byl víc než jen intimní. Potěmkin se navíc zajímal o mystiku a teologii a s oblibou o nich hovořil.
Udržoval kontakty s židovskými učenci a podle některých zpráv chtěl dokonce zřídit zvláštní „židovský pluk“. Jeho duchovní zaujetí se tak zvláštním způsobem proplétalo s mocenskou praxí.
V roce 1791 dostal pověření vést mírová jednání s Turky, ale dorazil tam již vážně nemocný. Trpěl horečkami a silnými bolestmi břicha, které lékaři nedokázali léčit. Na cestě do Nikolajeva, vyčerpán nemocí, 5. října 1791 zemřel – patrně na prasklý žlučník. Bylo mu pouhých 52 let. Zpráva Kateřinu zlomila: „Můj nejlepší přítel zemřel. Už nikdy nebudu tak šťastná,“ napsala si do deníku.
Pochovali ho v chrámu svaté Kateřiny v Chersonu, ale ani po smrti neměl klid. Jeho ostatky byly v průběhu staletí přemisťovány už devětkrát, naposledy po ruské invazi na Ukrajinu.
Kateřina bez Potěmkina
Smrt Grigorije Potěmkina roku 1791 byla pro Kateřinu Velikou obrovskou ranou. Ztratila nejen milence a důvěrníka, ale i politického partnera, který dokázal dávat tvar jejím snům. Jeho místo po jejím boku zaujal dvacetiletý Platon Zubov, nejmladší z carevniných favoritů. Byl půvabný, obratný v lichotkách, ale nikdy nedokázal získat takový vliv jako Potěmkin. Spíše se stal symbolem stárnoucí vládkyně, která si udržovala mladou společnost, aby sama nezestárla příliš rychle.
V posledních letech vlády se Kateřina stávala konzervativnější. Francouzská revoluce, která otřásla Evropou, ji vyděsila. Myšlenky svobody a rovnosti, které kdysi sama obdivovala u osvícenských filosofů, se jí nyní zdály nebezpečné. Obávala se, že by mohly zakořenit i v ruské půdě, a proto zpřísnila cenzuru, omezila reformní projekty a více než kdy jindy spoléhala na sílu armády a policie.
17. listopadu 1796 zasáhla Kateřinu mrtvice. Stalo se to přímo v Zimním paláci, když byla na toaletě – okolnost, kterou pamětníci neváhali barvitě popisovat. Podle jedněch „připomínala funící stroj, který se chystá vypovědět službu“, jiní tvrdili, že bušení jejího srdce bylo slyšet až na chodbách paláce. Upadla do kómatu a o den později zemřela ve věku 67 let.
Byla carevnou, která vládla téměř půl století, rozšířila říši o obrovská území a přetvořila ji v evropskou velmoc. Ale v hodině smrti zůstala sama, bez Potěmkina, muže, jenž jí rozuměl nejvíc.
Zdroje:
