Článek
Ludvík Vaculík patřil k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Autor slavného manifestu „Dva tisíce slov“, disident a fejetonista, který svými texty formoval veřejné mínění celé generace. Jeho literární odkaz je nepopiratelný, ale za veřejnou fasádou se skrývala temná stránka. Chronická neschopnost věrnosti, která poznamenala životy mnoha žen a jeho vlastní rodiny.
Chronologie nevěry: od Zdeny k studentkám
Marie Vaculíková, zvaná Madla, se za Ludvíka provdala v roce 1949. Měli spolu tři syny a prožili společně více než šedesát let manželství. Jenže Vaculíkovi to nikdy nestačilo. Jeho nevěry měly jasný vzorec, jak později s trpkou přesností popsala jeho manželka:
„Já nikdy nepochopím, jak někdo může z jednoho vztahu ihned navázat druhý. Ale tak to dělal Vaculík. Nikdy nic neprotrpěl. Skončil se Zdenou a začal si s Helenou. Když ta emigrovala, nastoupila zas Lenka. Když Lenka odešla, přišla studentka.“
Lenka Procházková, s níž má Vaculík dvě děti
Zdena Erteltová
Zdena Erteltová-Philipsová (1934-2007), vystudovaná knihovnice, se stala jednou z nejvýkonnějších opisovaček samizdatu. Pro Vaculíkovu Edici Petlice přepsala na psacím stroji přes 120 titulů zakázaných knih. Jejich vztah však nebyl jen pracovní – Vaculík si s ní pořídil intimní fotografie, „stylizované akty“.
V roce 1977 se tyto snímky staly zbraní režimní propagandy. Časopis Ahoj na sobotu je publikoval jako součást diskreditační kampaně proti chartistům s komentářem, že Vaculík je „vášnivým vyznavačem morální zvrácenosti, exhibicionismu a perverze“.
Zdena za vztah s Vaculíkem draze zaplatila. Kvůli své činnosti a vztahu s Ludvíkem Vaculíkem čelila dlouholeté nechutné šikaně ze strany StB. Následkem bylo nervové zhroucení a přiznání invalidního důchodu, který jí byl později dokonce odebrán. Zemřela v roce 2007 prakticky v zapomnění.
Helena a další
Další klíčovou postavou byla žena jménem Helena, která se objevuje v Českém snáři. „Helena, to je hlavní postava té konstrukce, takový milostný příběh s tou ženou,“ vysvětloval později Vaculík. Jejich vztah skončil emigrací – Helena odešla do Vídně.
Ne všechny ženy si však nechaly líbit Vaculíkovu bezohlednost. Daňa Horáková, novinářka a později německá politička, doplatila na jeho pomluvu v Českém snáři, kde se „jen tak mimochodem“ zmínil, že asi spolupracuje s StB.
„To byla rána do zad, která mě na dlouho srazila na kolena,“ vzpomíná Horáková. „Vaculík se mi nikdy neomluvil, to moravští frajeři neumějí.“ Když se později stala německou ministryní kultury, musela čelit obnovené kampani založené na Vaculíkově pomluvě.
Obal knihy Český snář
Dopad na děti: násilí a obsese nahotou
Nejbrutálnějším svědectvím jsou vzpomínky dcery Cecílie Jílkové. V knize „Otec Bůh a matka Láska“ líčí otce jako „cholerika, násilníka, skrblíka, mizogyna a zvrhlíka“.
„Vzpomínám si na násilí, výprasky, facky, zákazy vycházení, probrečené noci. Co nebylo v pokoji na svém místě, vyházel oknem ve třetím patře do keřů za domem,“ vzpomíná na dětství plné strachu.
Zvlášť znepokojující byl jeho vztah k nahotě. „Ještě v mých třinácti letech byl schopen se naštvat, když jsem si v koupelně odmítla svléknout podprsenku. Byla jsem jeho dítě a měl přece právo vidět moje prsa. A ještě v dospělosti dceru žádal, aby se s ním fotila nahá.“
Cecílie Jílková - dcera Ludvíka Vaculíka
Spisovatel jako sebeanalytik i sobec
Vaculíkova zvláštnost spočívala v tom, že se svými nevěrami netajil, ale aktivně je literárně zpracovával. V autobiografickém románu „Český snář“ bezohledně odhalil intimní detaily svého života, aniž by se ohlížel na pocity těch, které tím vystavoval veřejnosti.
„Je to hrozné, tam jsou věci, které by hrdina neudělal, kdyby si autor neuvědomoval, že knížce to prospěje. Autorovi to však doživotně uškodilo,“ přiznal později. Jeden z kritiků si všiml patologického aspektu Vaculíkova psaní: „Udivovalo mne, jak zhruba od třetiny knihy je vidět, že autor vyhledává situace, aby je mohl napsat.“
Vaculík fakticky obětoval soukromí své rodiny na oltář umění. „Všechno, co jsem napsal, bylo způsobeno nějakou životní chybou. Za vším je nějaký omyl,“ přiznal s typickou sebekritičností.
Nevěrník v kontextu doby
Vaculíkovo chování je třeba zasadit do kontextu své doby. V 60.–80. letech měli čeští intelektuálové specifické postavení. Byli obdivováni, ale zároveň pronásledováni režimem. „Prostá pražská žena má ráda spisovatele,“ poznamenala Lenka Procházková. Vaculíkovo charisma, intelekt a status zakázaného autora z něj činily přitažlivou postavu.
Zároveň však využíval typicky mužských výmluv své generace. Vinu sváděl přímo na ženské pokolení, které ho údajně svádělo ke špatnostem.
Fotka z knihy Český snář
Víra a neschopnost změny
Paradoxem Vaculíkova charakteru bylo, že se postupně stával věřícím křesťanem, ale jeho víra mu nepomohla překonat návyk k nevěře. „V poslední době trpěl výčitkami svědomí, že mi ublížil. Často se modlil,“ svěřila se manželka Marie.
Dcera Cecílie to shrnula: „Podlehl pocitu, že páchá hřích, i když my všichni víme, že tam byla obrovská láska. Ale on se nedokázal oprostit od toho, že když už jednu ženu měl, tak že všechno ostatní je hřích. A všem to dával najevo, celé rodině.“
Hlas na obhajobu
Ne všichni Vaculíka odsuzují. Spisovatel Ivan Klíma nabízí jiný pohled: „Ludvík byl muž své doby a svých traumat. Jeho vztah k ženám byl komplikovaný, ale byla v tom i obrovská potřeba lásky a pochopení.“
Jiný literární kritik dodává: „Vaculíkova bezohlednost k blízkým byla součástí jeho spisovatelské metody. Psát znamenalo pro něj žít naplno, bez kompromisů. Bez této intenzity by nevznikly jeho nejlepší knihy.“
Cena umění vs. lidské utrpení
Ludvík Vaculík zůstává jednou z nejkontroverznějších postav české kultury. Literárně nepopiratelně významný, lidsky však reprezentuje typ muže, který obětoval rodinu vlastním potřebám a literaturu využíval jako způsob, jak své selhání proměnit v umění.
„Táta psal především sám pro sebe, aby si sám v sobě něco řešil. Vkládal do psaní svou bolest, hněv, posedlost, šílenství,“ konstatuje dcera Cecílie.
Ludvík Vaculík zemřel v roce 2015. Jeho manželka Marie, která si ho vzala v roce 1949, ho přežila. Na otázku, zda mu odpustila, odpověděla s typickým nadhledem: „Určitě jsem mu už dávno odpustila. A že bylo co.“
Zdroje:
Kniha Český snář, autor Ludvík Vaculík
Kniha Já jsem oves, autorka Madla Vaculíková
