Článek
Měla v rukou víc moci, než se většině panovníků její doby vůbec zdálo. Zdědila Kastilii i Aragonii, dva její synové se stali císaři, čtyři dcery královnami. Přesto jedno nedokázala: odolat vlastnímu muži. Všechno ostatní jí patřilo, jen sama sobě nevládla, jakmile šlo o Filipa Sličného. Začalo to vášní a skončilo to zdí, kterou kolem ní postavili tři muži.
Vzali se den po seznámení
Psal se konec 15. století a Janě bylo šestnáct, když ji rodiče, kastilská královna Isabela a aragonský král Ferdinand, poslali z politického kalkulu do dalekého Nizozemí. Manžela jí vybrali, aniž ho kdy viděla. Sňatek s Habsburkem Filipem měl jen stvrdit spojenectví dvou mocných rodů. Nic víc se od něj nečekalo.
V matčině dopise budoucímu zeti to znělo vznešeně: „Dávám vám, milý synu, vše, co mám.“ Ve skutečnosti Isabela posílala pryč dceru, o které věděla, že je psychicky křehká, a kupovala si za ni alianci. Jana to netušila a vyjela vstříc osudu jako šťastná nevěsta.
Když v říjnu 1496 dorazila do Mechelenu a poprvé Filipa uviděla, plán se rozsypal. Zamilovala se na první pohled a Filip váhal stejně málo. Na vlastní naléhání se vzali hned druhý den po prvním setkání, dokud byli oba v jednom ohni. Kněz je sotva stačil oddat a novomanželé zmizeli v ložnici. První rok byly jedny dlouhé líbánky a podle dobových zpráv se od sebe skoro nedokázali odtrhnout.
Jana po Filipovi prahla tak, že to dvoru neuniklo. Neustále se dožadovala manželovy přítomnosti a chovala se způsobem, který tehdejší šlechtě připadal až neslušný. Tam, kde měla vidět chladného politika, viděla jen muže, kterého musí mít.
Z vášně se stala past
Po čase vášeň hořela už jen na jedné straně. Filipovo nadšení rychle opadlo. Byl pohledný, charismatický a moc dobře si to uvědomoval. Brzy začal trávit čas na lovech, cestách a v postelích dvorních dam. Měl jich celý zástup, většinou z urozených rodin. Jana to nesla těžce. Čím víc se na něj věšela, tím víc se jí vyhýbal.
Dnešní optikou by se řeklo, že na manželovi byla sexuálně závislá. Tehdejší dvůr pro to měl jiná slova, posedlost, melancholie, nebo rovnou ďábel. Ať to pojmenujeme jakkoli, výsledek byl stejný. Jana bez Filipa nevydržela ani chvíli a nedokázala mu v ničem odporovat. Žena, kterou tak snadno zlomíte, se dá snadno ovládat, a podle kronikářů toho Filip využíval.
Jana a Filip vyobrazeni v bazilice v Brugách
Děti přitom přicházely jedno za druhým. Za necelých deset let manželství jich Jana porodila šest. Nejstarší byla roku 1498 Eleonora, o dva roky později přišel Karel, budoucí císař, pak Isabela, Ferdinand a Marie. Šesté dítě, dceru Kateřinu, porodila až po Filipově smrti. Plná náruč potomků ale na chladném manželovi nezměnila vůbec nic.
Postupně ji odřízl od okolí. Zamykal ji v komnatách, bránil jí ve společenském životě, na veřejnosti se spolu ukazovali jen zřídka. Nejhůř ale zasahoval do její pošty. Všechny dopisy ze Španělska, od rodiny i od dvora, procházely nejprve přes jeho ruce. Co z nich Janě předal a co zatajil, dodnes nikdo neví. Držel ji v nevědomosti dávno předtím, než ji do tmy zavřeli doopravdy.
Žárlivost a zamčené dveře
Jana se bránila jediným způsobem, který znala. Scénami. Žárlila na každou ženu kolem Filipa, na dvorní dámy i na služebné. Sledovala ho, pronásledovala na každém kroku, hlídala, kam jde a s kým. Stačil pohled, úsměv, narážka a Jana vybuchla. Jednu mladou dámu, kterou podezírala z poměru s manželem, prý zbila a nechala jí ostříhat dlouhé blonďaté vlasy, aby přestala být svůdná.
Hádky byly na denním pořádku a Filip si na ně našel jednoduchou odpověď. Když po ní jednou chtěl, aby poslala pryč jednu ze svých společnic a Jana se vzepřela, zamkl ji za trest v pokoji a nechal ji vyplakat.
Nejtvrdší důkaz, jak hluboko ji touha stáhla, přišel po jednom porodu. Filip se vrátil do Flander a Janu nechal ve Španělsku. Propadla panice a chtěla za ním stůj co stůj. Rodiče viděli, co se děje, a snažili se jí v cestě zabránit. Nechali ji dokonce s pomocí biskupa zadržet v pevnosti La Mota, aby odjezd oddálili. Nepomohlo to. Jana se nedala. Trvala na svém tak urputně, že nakonec stejně odjela, a aby mohla, nechala ve Španělsku malého syna Ferdinanda v péči svého otce. Vlastní dítě obětovala touze po muži, který ji v té době dávno podváděl. Žádná prosba ji nezastavila.
Touha se postupně začala lámat do strachu. V roce 1506 se Jana s Filipem vydali do Španělska jako nový král a královna Kastilie. Cestou se odehrála scéna, nad kterou kroutili hlavou i poddaní. Jana odmítla vstoupit do vesnice Gójeces. Vzala si do hlavy, že ji tam manžel chce zavřít do místního hradu a radši přenocovala venku pod širým nebem.
Strach, že ji Filip uvězní, ji pronásledoval roky předtím, než se naplnil. Žena, která se bála, že ji muž zavře za zdi, nakonec strávila za zdmi víc než půl století. Jen to nebyl Filip, kdo otočil klíčem.
Horečka, která spustila konec
V Burgosu se na počest nového páru konaly velkolepé slavnosti. Filip miloval tehdejší formu tenisu a po jednom zápase, zpocený a uřícený, do sebe naráz obrátil sklenici ledové vody. Druhý den ho složila horečka. Za pár dnů byl mrtvý. Bylo mu osmadvacet, nejspíš ho zabil tyfus. Janě bylo teprve šestadvacet a po necelých deseti letech manželství zůstala vdovou. U jeho lůžka proseděla dny i noci, ošetřovala ho, podávala léky a modlila se. Marně.
Smrt muže, na kterém visela celý život, ji srazila k zemi. „Ztratila jsem slunce své duše,“ opakovala prý. Truchlila tak, že to okolí vyděsilo. Filipovo tělo nechala vyzvednout z hrobu a část pouti ho vozila s sebou, jako by se s ním odmítala rozloučit.
Těhotná Jana truchlící u rakve svého manžela
Absurdní na tom je, že i takhle zlomenou ji chtěli muži za ženu. O ovdovělou královnu projevil zájem dokonce anglický král Jindřich VII. Než se ale stačilo cokoli domluvit, sám zemřel. Korunu měla pořád, ženichy taky. Jen svobodu už ne.
Otec a syn dílo dokončili
Když dva roky předtím zemřela Janina matka Isabela, zdědila Jana Kastilii jako královna sama za sebe. Filip vedle ní vládl jen jako její manžel. Po jeho smrti měl trůn patřit jí, ne některému z dětí, kterým bylo pár let. Místo toho se její otec Ferdinand prohlásil správcem království a dokumenty dál podepisoval slovy „Já, král.“
Ferdinand nečekal dlouho. Počkal, až se zemí rozběhnou pomluvy o nepříčetné dceři, a pak nastoupil jako její zachránce. Roku 1509 ji nechal zavřít na zámku v Tordesillas u Valladolidu. Jana tehdy netušila, že odtud už živá nevyjde.
Po Ferdinandově smrti se mohlo všechno změnit. Nezměnilo. Janin nejstarší syn Karel, pozdější císař Karel V., přijel roku 1517 za matkou do vězení. Bylo mu sedmnáct. Nechal si od ní podepsat svolení, aby mohl vládnout jejím jménem a v cele ji nechal dál. Muž, kterého porodila, dokončil to, co začal její otec. Žena, která zdědila dvě království, nesměla rozhodovat ani o tom, kdy vyjde z pokoje.
Zámek v Tordesillas stál nad řekou Duero a zvenku vypadal vznešeně. Uvnitř ale Janě patřilo jen pár komnat. Ferdinand hned na začátku propustil jí věrné služebnictvo a nahradil ho hrstkou lidí, kteří poslouchali jen jeho. Od světa za zdmi ji odřízli záměrně, návštěvy skoro nesměly dovnitř. Palác dnes už nestojí, na jeho místě jsou zahrady.
Jedinou společnost jí dělala nejmladší dcera Kateřina, dokud ji v roce 1525 neprovdali do Portugalska. Pak Jana osaměla úplně. Žila v zatemněném pokoji, oblečená v černém, obklopená dozorkyněmi, které nenáviděla a podezírala. Stěžovala si, že se jí vysmívají, berou jí modlitební knížku a v noci prý vyvolávají duchy.
Konec byl děsivý. Jana přestala dbát o sebe i o základní hygienu, žila ve špíně, odmítala se převlékat. Do nohou se jí dostala sněť, proleženiny jí prý léčili rozžhaveným železem a celé dny křičela bolestí. Umřela na Velký pátek roku 1555, ve věku pětasedmdesáti let, v cele, ve které strávila šestačtyřicet let. Vzpomněl si na ni málokdo.
Nejhorší je, že to nikdy nebyla žádná prostá hlupačka. Jako dívka uměla několik jazyků, vyznala se v právu, ráda četla, krásně tančila a hrála na tři hudební nástroje. Měla světlou pleť a na Španělku vzácné modré oči, dvořané se za ní otáčeli. Z té chytré, vzdělané holky se stala zanedbaná žena, kterou vlastní rodina schovala před světem. Mezi obojím nestálo nic než jeden muž a touha, kterou kvůli němu nedokázala ukočírovat.
Šílená, nebo nepohodlná?
Jestli Jana opravdu trpěla duševní nemocí, se historici přou dodnes. Mluví o melancholii, o psychóze, snad zděděné po babičce, která taky vídala duchy. Důkazy ale chybí, a to ne náhodou. Otec i syn nechali písemnosti o jejím věznění zničit.
Jisté je jen jedno. Nálepka šílené se hodila každému, kdo z její koruny těžil. Manžel ji ovládl, otec ji zavřel, syn ji už nikdy nepustil na svobodu. Každý z nich přitom mohl tvrdit, že jedná v zájmu království, protože královna není při smyslech. Jana Kastilská možná skutečně trpěla duševní nemocí. Stejně jisté ale je, že její stav se stal dokonalou záminkou, jak ji připravit o moc. O korunu nepřišla proto, že byla šílená. Přišla o ni proto, že překážela.
Zdroje: stoplusjednicka.cz | stoplusjednicka.cz | stoplusjednicka.cz | dotyk.cz | cs.wikipedia.org
Knihy: Manuel Fernández Álvarez, Jana Šílená: zajatkyně z Tordesillasu (Paseka) a Thea Leitnerová, Zlaté nevěsty Habsburků (Ikar).
