Článek
Hukvaldy, srpen 1928. Čtyřiasedmdesátiletý Leoš Janáček tráví léto s rodinou ženy, které posledních jedenáct let píše téměř bez ustání. Kamila Stösslová není jeho manželka, je vdaná za obchodníka Davida Stössela, má dva syny a je o 37 let mladší než slavný skladatel. Během pobytu Janáček onemocní, přidá se horečka a dýchací potíže, lékaři se obávají zápalu plic a následuje převoz do Kleinova sanatoria v Ostravě. Kamila jede s ním, jeho manželka Zdenka Janáčková zatím zůstává v Brně a o vážnosti stavu zprvu netuší nic.
Manželé Janáčkovi
Janáčkův stav se rychle horší. V sanatoriu ještě sepíše poslední vůli a Kamile v ní odkáže úroky ze dvou set tisíc korun. Když se ho zdravotní sestra podle pozdějšího líčení zeptá, zda se chce smířit s Bohem, odpoví po svém: „Proč? Však mi nic nězrobil.“ Kamila nakonec posílá do Brna telegram, „Mistr vážně nemocen. Přijeďte ihned. Kamila,“ ale Zdenka přijíždí pozdě. Přitom právě s ní strávil Janáček 47 let manželství, a jejich společný příběh začal v době, kdy byla ještě téměř dítě.
Zdenka Schulzová byla dcerou ředitele brněnského učitelského ústavu Emiliana Schulze. Rodiče jí zajistili hodiny klavíru a jedním z jejích učitelů se stal mladý Leoš Janáček, který ji požádal o ruku, když jí bylo čtrnáct. Svatba se konala 13. července 1881, Janáčkovi bylo sedmadvacet, Zdence chyběl zhruba měsíc do šestnáctých narozenin, a podle pozdějších vzpomínek se problémy objevily prakticky od začátku. O rok později se narodila dcera Olga, jenže velmi mladé Zdence se stýskalo po rodičích a s dítětem se na čas vrátila k matce. V roce 1888 přišel na svět syn Vladimír, ten ale o dva roky později zemřel na spálu. Pro manžele to byla první obrovská rána, druhá přišla v roce 1903, kdy po těžké nemoci zemřela i jednadvacetiletá Olga, jejich jediné zbývající dítě. Další děti už neměli.
Společně ale zůstali, jen to nebylo běžné manželství. Postupně si vytvořili způsob soužití, při kterém každý žil do značné míry vlastním životem, ve společném domě měli oddělené prostory, Janáček pracoval a pobýval nahoře, Zdenka dole. A do jeho života začaly vstupovat jiné ženy. V lázních v Luhačovicích se Janáček roku 1903 seznámil s Kamilou Urválkovou, o dvě desetiletí mladší ženou, která mu vyprávěla vlastní milostný příběh a zaujala ho natolik, že se stala jedním z podnětů k opeře Osud.
Kamila Urválková
Mnohem větší otřes pro manželství ale přinesla sopranistka Gabriela Horvátová, která Janáčka okouzlila v době pražského uvedení Její pastorkyně v roce 1916. Vztah zašel natolik daleko, že si Zdenka kvůli němu zajistila mimosoudní rozluku, a Horvátová pak zůstávala v Janáčkově životě ještě dlouho poté, co už hlavní roli hrála úplně jiná žena. Kamile o ní psal s odporem, jednou ji označil jednoduše jako „tu babu Horvátovou“, jindy jí tvrdil, že právě ona ho od Horvátové zachránila.
Ještě bizarnější je historka, kterou později popsala Zdenka, jak si Kamila jednou v Janáčkově pracovně všimla fotografie Horvátové, řekla Zdence, že obrázek už pro skladatele není důležitý, a obě ženy jej pak společně odnesly. Kamila tak nebyla první ženou, které Janáček věnoval city mimo své manželství, byla ale poslední a jediná, která ho zaměstnávala celých jedenáct let.
Potkali se v létě 1917 v Luhačovicích. Kamile Stösslové bylo pětadvacet let, Janáček právě oslavil třiašedesátiny, byla provdaná za píseckého obchodníka Davida Stössela a měla dva malé syny. První oslovení nebylo právě romantické, Janáček si všiml jejího vzhledu a bez dlouhých úvodů prohlásil: „Jistě jste izraelitka!“ „Jak to víte?“ měla mu odpovědět. Později ji popsal jako „uštvaného ptáčka, který neumí ještě létat“, a brzy po seznámení jí začal psát. Kamila přitom nebyla osamělá žena čekající na novou lásku, měla manžela, děti a vlastní život v Písku. David Stössel o Janáčkovi věděl a jejich rodiny se postupně začaly navštěvovat, a jedna z takových návštěv poskytla Zdence možnost prohlédnout si novou manželovu známou pěkně zblízka. Ve vzpomínkách si všímala jejích tmavých vlasů, velkých černých očí, silného obočí i smyslných úst, podobnost s Horvátovou jí neunikla, přesto ji Kamila hned první den zaujala. Ženy spolu poseděly na zahradě, Kamila pomáhala česat meruňky a Janáček kolem mladé návštěvy nadšeně pobíhal a obsluhoval ji, až to sledovali i sousedé z protějších oken. Večer si všichni dlouho povídali, a jak si Zdenka sama poznamenala, tou dobou už ji „měla dost ráda“.
Kamila Stösslová
Janáček se do Kamily zamiloval mnohem rychleji a intenzivněji než ona do něj. Za jedenáct let jí poslal kolem sedmi set dopisů, Kamila odpovídala podstatně méně a její tón byl mnohem zdrženlivější. Psal jí o touze, o společném životě, o tom, že bez ní nechce být, v jednom z dopisů jí vyznal: „Kdyby Vás nebylo, Kamilo, nechtěl bych žít.“ Realita jejich setkávání přitom vypadala podstatně střízlivěji, Kamila se společným pobytům často vyhýbala a mezi Janáčkem a svou rodinou si držela hranici, jednou dokonce úplně doslovnou, když spolu seděli na lavičce a ona mezi sebe a zamilovaného skladatele položila obyčejnou větvičku. Janáček na ni nezapomněl, ještě o čtyři roky později jí připomínal „lavečku, kam jsi kladla větev mezi sebe a mne“, a na první polibek si i tak počkal celé roky. Ani potom není přesvědčivě doloženo, že by se jejich vztah někdy změnil v běžný milenecký poměr, Fritz Spiegl v knize Životy, manželky a lásky velkých skladatelů dokonce upozorňuje, že přes všechny erotické podtóny korespondence není jasný důkaz o jeho tělesném naplnění. O to intenzivnější byl vztah v Janáčkových dopisech a představách.
Kamila se hodně opalovala, Janáček jí proto začal říkat „má černoška“, a postupně si vytvářel vlastní verzi ženy, kterou ve skutečnosti vídal jen omezeně. Představoval si ji jako svou partnerku, spojoval s ní erotické fantazie a jednou dokonce rozvíjel představu, že je těhotná, ačkoli Kamila pouze přibrala. Jeho manželka mezitím dostávala v dopisech ke Kamile úplně jinou roli, Janáček ji označoval jako „vychladlou“ nebo „ledovatou“, a když pracoval na opeře Věc Makropulos, jejíž hrdinka žije už tři sta let, přirovnával vlastní ženu k „třistaleté“. Kamila naopak pronikala do jeho hudby, při práci na Kátě Kabanové jí napsal: „A víte, ta Káťa, to jste byla u mne Vy.“ Její obraz se podle jeho dopisů a pozdějších interpretací promítal i do dalších děl jeho mimořádně plodného stáří, spojoval ji s Příhodami lišky Bystroušky, Věcí Makropulos, Glagolskou mší i pozdějšími Listy důvěrnými. Skutečná Kamila ho přitom dál dokázala vracet na zem, když jí napsal, že Zdenka kvůli jejich vztahu trpí, odpověděla nečekaně ve prospěch své sokyně: „Já si žádné nároky nedělám. Ale ona je Vaše žena a nároky má na vše.“ Janáček to ale viděl jinak a o svém vztahu ke Kamile dokázal Zdence říct otevřeně, v jednom z dopisů jí popisoval, že manželce vysvětlil, kde všude ji ve své hudbě vidí, a přidal, že kdyby se přetrhla nit, která ho ke Kamile váže, „přetrhla by se nitka životní“.
Kamila společným pobytům dlouho uhýbala, v létě 1928 se ale situace změnila a Janáčkovi se podařilo přesvědčit ji, aby za ním přijela do Hukvald. Dorazila se synem Ottou, sama navíc prožívala těžké období, protože jí krátce předtím zemřela matka. Janáček byl přesto nadšený a do společného památníku zapisoval své pocity tak intenzivně, že v těch posledních dnech vznikla i drobná skladba s příznačným názvem Čekám Tě. Ještě krátce před nemocí si do památníku poznamenal vzpomínku na polibek a zakončil ji představou, že podobně „ubíhají dny asi andělům“. Společný pobyt ale netrval dlouho, na začátku srpna Janáček onemocněl, stav se prudce horšil a následoval převoz do Ostravy. Byla u něj Kamila, Zdenka zatím netušila, jak vážně to se skladatelem je.
V Kleinově sanatoriu už bylo jasné, že situace je vážná, Janáček ale stále mluvil, rozhodoval o sobě a ještě upravoval poslední vůli, protože částí svého majetku chtěl zabezpečit i Kamilu. Když se jeho stav 12. srpna zhoršil, poslala právě ona telegram jeho manželce do Brna, „Mistr vážně nemocen. Přijeďte ihned. Kamila.“ Krátce před smrtí chytil Kamilu za ruku a dlouze se na ni díval, zemřel 12. srpna 1928 kolem desáté hodiny dopoledne, jedenáct let po jejich prvním setkání v Luhačovicích. Zdenka dorazila z Brna pozdě, svého muže naživu už nezastihla. Kamila Stösslová svého obdivovatele přežila jen o několik let. Zemřela ve svých 44 letech v Písku.
Janáček po sobě zanechal stovky dopisů, díky nimž dnes víme téměř do detailu, co cítil ke Kamile on, část korespondence později Kamila zničila, na jiných listech nechala odstranit pasáže, které považovala za příliš osobní. Zdenka po manželově smrti udělala něco jiného, sepsala vlastní vzpomínky, a v Mém životě se vrátila k zásnubám ve čtrnácti, svatbě v patnácti, smrti dětí, Horvátové i Kamile. Popsala manžela, jehož milostná vzplanutí sledovala desítky let z bezprostřední blízkosti a se kterým přesto zůstala až do konce jeho života.
Leoš Janáček je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně, v čestném kruhu. Jeho hrob je překvapivě střídmý. Tvoří ho nízká kamenná deska a úzký vztyčený hranol se jménem Leoš Janáček 1854–1928. Součástí náhrobku, který navrhl brněnský výtvarník Eduard Milén, je také Janáčkův vlastní notový rukopis a verš z mužského sboru Potulný šílenec: „Se silou uhaslou a zřícen v prachu jest strom, jenž byl vyvrácen.“ Vedle něj však neleží jeho žena Zdenka. Ta je spolu s jejich dětmi Olgou a Vladimírem pohřbena v jiném rodinném hrobě na stejném hřbitově.
Zdroje: Fritz Spiegl: Životy, manželky a lásky velkých skladatelů | leosjanacek.eu | leosjanacek.eu | dvojka.rozhlas.cz | dvojka.rozhlas.cz | budejovice.rozhlas.cz | classicpraha.cz
