Článek
Nechtěné dítě válečné doby
„Nechcete ještě jedno dítě?“ zeptal se tři dny před Štědrým dnem roku 1941 porodník maminky po narození jejího syna Svatopluka. Doma už měla starší dceru. „Kdepak, vždyť je válka, dvě nám úplně stačí,“ odpověděla v domnění, že si lékař dělá legraci. „Přesto ho mít budete. A hned teď,“ pronesl vážně. Vzápětí se na svět prodírala malá Libuše.
Narodila se 21. prosince 1941 v Kolíně jako druhé z dvojčat. Pro matku to byl šok. Počítala s jedním dítětem, ne s dvěma. Reakce na dvojnásobné štěstí byla překvapivá. Místo radosti dávala najevo zklamání. Neplánovanou dceru celý život odstrkovala.
„Byla jsem taková nedohraná, nedomazlená,“ vzpomínala později herečka. Cítila se být nadbytečná. Dítě, které nikdo nečekal.
Vztah s matkou nikdy nebyl ideální. Chlad, distance, výčitky. Emotivitu maminka považovala za slabost, city na veřejnosti prakticky neexistovaly. Lásku poznala hlavně od tatínka. Právě s ním měla spojenou něhu a blízkost. Když ale předčasně zemřel na rakovinu, nesla to Libuše velmi těžce.
Rodina žila v Kutné Hoře, oba rodiče byli učitelé. Otec učil na průmyslové škole, maminka na pedagogické. Výchova byla přísná, řád a povinnost stály nad emocemi.
Od učitelky k herečce
V Kutné Hoře také vystudovala učitelský ústav a několik let skutečně učila na základních školách. Nejprve ve Zlonicích u Slaného, později v Hořicích. O herectví zpočátku vážně neuvažovala. Šla cestou, která byla daná.
Všechno změnilo až působení ve školním divadelním souboru. Díky ocenění v soutěži Lidové umělecké tvořivosti si jí všimli profesionálové. Bez jakéhokoli hereckého vzdělání se rozhodla riskovat.
Postupně prošla několika oblastními scénami – Divadlem V. Nezvala v Karlových Varech, Těšínským divadlem i jihlavskou scénou. Už ve dvaceti letech dostala první filmové role – ve špionážním dramatu Kohout plaší smrt a v detektivce Kde alibi nestačí s Karlem Högerem.
V roce 1965 zakotvila ve Státním divadle v Brně, kde strávila sedm let. Bydlela na herecké ubytovně, která byla neustále plná lidí. Kolegové věděli, že u ní vždy dostanou talíř polévky a vlídné slovo. Jenže Libuši postupně začal chybět klid. Vzpomínala, že kolikrát večer ani nerozsvěcela, aby nikdo nepoznal, že je doma.
Životní role Viktorky
Rok 1971 se stal zlomovým. Režisér Antonín Moskalyk připravoval nové televizní zpracování Babičky Boženy Němcové a hledal představitelku bláznivé Viktorky. Tehdy třicetileté Libuši Geprtové svěřil roli, která se zapíše do dějin.
Její civilní, temná a hluboce prožitá interpretace roztříštěné dívky vzbudila obrovskou pozornost. Uhrančivá krása, bolest v očích a ticho mezi slovy.
„Za to, že jsem ji mohla hrát, mohly asi mé dramatické oči, které k bláznivé ženě naprosto sedí,“ řekla herečka Zlínským novinám v jednom ze svých posledních rozhovorů.
Role jí přinesla obdiv, ale zároveň ji zaškatulkovala jako „přírodní ženu“. Možná právě to později ztížilo cestu k dalším velkým filmovým příležitostem. Přesto jí otevřela dveře do pražského Divadla Na zábradlí.
Třicet let v Divadle Na zábradlí
V roce 1972 přijala angažmá v jedné z nejvýraznějších pražských scén. Pod vedením Evalda Schorma a Jana Grossmana zde strávila více než třicet let, až do roku 1999.
Nikdy se nestala hvězdou první velikosti. Byla však výraznou charakterní herečkou, jejíž výkony měly hloubku. Objevila se v desítkách divadelních inscenací, filmech i seriálech – například v Bakalářích, Četnických humoreskách, Hordubalovi či Pasáčkovi z doliny.
V roce 1993 se novým šéfem stal Petr Lébl a Libuše zůstala, údajně přesvědčena slovy Petra, „že mláďata se neopouštějí“. Jenže role nepřicházely, a nakonec dostala výpověď. Pět let téměř nehrála.
Pro ženu zvyklou tvrdě pracovat to bylo bolestivé. Volný čas vyplnila péčí o dva vnuky, cestováním po republice, učením se angličtiny, cvičením. Byla aktivní a činorodá. Přesto se na ni pomalu zapomínalo.
Láska s Vítězslavem Jandákem
Ve stejném roce, kdy natáčela Babičku, se jí narodil syn Svatopluk. Jeho otcem byl herec Vítězslav Jandák. Vztah mezi nimi však nevydržel. Libuše zůstala svobodnou matkou. Syna vychovávala sama a dala mu své příjmení. Podle přátel byla příliš hrdá. Nechtěla nic. Ani alimenty, které jí Jandák nabízel.
Když tehdy zjistila, že je těhotná, vztah sama ukončila. Možná se bála zklamání. Možná byla zvyklá spoléhat jen sama na sebe. Byla krásná a spontánní, co na srdci, to na jazyku. „V partnerských vztazích jsem neměla štěstí,“ přiznávala později.
Přesto se s Jandákem zůstali přáteli až do její smrti. Jandák o synovi veřejně mlčel – pravda vyšla najevo až v roce 2005, kdy se stal ministrem kultury. Dodnes se se Svatoplukem nevídají.
„Slabší partneři, které převyšovala, ji nezajímali, jenže silnější zase nesnášela,“ vzpomínal jeden z jejích blízkých. „Je to taková vztahová ambivalence, která vede k tomu, že podobné ženy zůstávají samy.“
Rodinné prokletí
Strach z nemoci ji provázel celý život. V rodině se rakovina opakovala s děsivou pravidelností. Onkologickému onemocnění podlehl otec, později i starší sestra Mirka, o kterou Libuše obětavě pečovala až do konce. Bratr-dvojče Svatopluk nakonec emigroval, což Libuše nesla velmi těžce.
Ve dvaašedesáti letech přišla diagnóza i u ní – nádor na mozku. Podstoupila náročnou operaci ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Zpočátku to vypadalo nadějně. Nemoc však před světem dlouho tajila. Po několika měsících se ukázalo, že má metastázy po celém těle.
Poslední role a tichý odchod
Divadla se přesto nevzdala. V roce 2004 ji Karel Heřmánek obsadil do muzikálu Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí. Roli cikánky Izergil hrála až do roku 2005, navzdory těžké nemoci.
„Chtěli jsme se za Líbou podívat. Sváťa Geprt nám to už ale nedoporučoval. Bylo už zle. A tak jsme Líbu nechtěli rušit. Ona tu svoji nemoc totiž úpěnlivě po celou tu dobu tajila.“ vzpomínal po její smrti Heřmánek.
Zemřela 18. listopadu 2005 v pražském hospici. Bylo jí 63 let. U jejího lůžka stál syn Svatopluk a dva blízcí přátelé. Její poslední dny citlivě popsala publicistka Zuzana Maléřová, který se podílela na rozhlasovém dokumentu o Libuši v cyklu Osudové ženy.
Když se dozvěděla o diagnóze, ležela v nemocnici, na bílém polštáři rozpuštěné vlasy, které nosila jinak vždy stažené do gumičky. Byla neskutečně krásná. Tehdy jsem si řekla, že ať bude následovat cokoliv, takhle si ji chci zapamatovat.
Jak si ji pamatujeme my ostatní
Její odchod mnohé překvapil. Možná je to dobře. Aspoň si ji pamatujeme jako tajemnou, nedostupnou krásku. Jako Viktorku, která stála u splavu a nesla v sobě celý svět bolesti.
Měla ráda citát od Gogola: „Člověk žije, žije a najednou je z toho taková hovadina, až oči přecházejí.“ Byla vtipná, moudrá a svá. Ne každý jejímu humoru rozuměl. Ale její herectví mluvilo za ni.
Česká televize jí v roce 2007 věnovala dokument Tiché kroky v cyklu Příběhy slavných.
A po letech si stále připomínáme, že některé role se nehrají. Ty se prostě žijí.
