Macecha z Popelky s hlasem jako nůž: Jaroslava Adamová pálila rány osudu jednou cigaretou za druhou

Ten hlas zná každý. „Do oběda to přebereš a pak přijdeš odprosit!“ Zlá macecha z pohádky Tři oříšky pro Popelku. Ostrý, sytý, bez milosti. Hlas, který děsil generace dětí u televize a zároveň jim připomínal, že pohádky nejsou jen o dobru a lásce. Že jsou v nich i ženy, které chtějí svou vůli prosadit za každou cenu.

Patřil Jaroslavě Adamové. A stejně ostrý, stejně bez servítků, byl i její vlastní život. Za mikrofonem, za reflektory, za tím noblesním zjevem a pronikavým pohledem se skrýval příběh, o kterém veřejně téměř nemluvila. Příběh tří mužů, kteří ji formovali, milovali a pokaždé zmizeli jinak. Příběh ženy, která si celý život barvila vlasy na rezavo, kouřila od osmnácti a tvrdila, že rozum vždy musí zvítězit nad srdcem. I když to bolelo.

Jaroslava Adamová se narodila 15. března 1925 v Praze. Od dětství recitovala básničky a nacvičovala herecké etudy před zrcadlem. Přijímací zkoušky na pražskou konzervatoř pro ni byly pouhou formalitou. Vystudovala ji v roce 1946 a ještě za studií stačila vystoupit na scéně Divadla Větrník a jako statistka v Národním divadle. Stihla si zahrát na jednom jevišti s Vlastou Burianem. Pak se začala psát jiná kapitola.

Měla vzácnou kombinaci vlastností. Na jevišti dokázala plně otevřít emoce, hrát hysterii, křehkost i aristokratický odstup. V životě se ale vždy řídila chladným rozumem. „Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky,“ říkala. Soukromí si chránila sveřepě. Dokázala být velmi nepříjemná, když vycítila neupřímnost. Sama na ni prý nikdy neměla čas.

Přesně věděla, kdo je, co může a co chce. A to ji v době, kdy se od žen čekala jiná výbava, dělalo nepohodlnou. Režimu nevyhovovala. Filmové nabídky se jí víceméně vyhýbaly. O to víc času trávila v divadle.

Její první velká láska byla předem prohraná. Jiří Frejka byl spoluzakladatel Osvobozeného divadla, jeden z nejvýznamnějších divadelních režisérů meziválečné avantgardy, první děkan divadelní fakulty AMU a hlavně ženatý muž. Když Adamová nastoupila do Divadla na Vinohradech v roce 1946, bylo jí jednadvacet a jemu dvaačtyřicet. Věkový rozdíl byl propastný, situace komplikovaná. A přesto.

Frejka ji obsazoval do důležitých rolí. Říkali jí Frejkova zrzka. Pak spolu přešli do Divadla v Karlíně. Ona byla jeho múza, on její průvodce na cestě k velkým postavám. Získala cenu na festivalu Divadelní žatva za výkon ve veršované satiře Hoře z rozumu. Kariéra šla nahoru. Jenže politická situace šla dolů a Frejka s ní.

Levicový intelektuál, který se nedokázal smířit se stalinistickými metodami, byl označen anonymním dopisem za buržoazního neschopného komunistu. Atmosféra zatýkání a politických procesů ho dusila ze všech stran. K tomu osobní problémy. Dne 17. října 1952 se Jiří Frejka v divadle postřelil. Zemřel o deset dní později, 27. října 1952. Bylo mu osmačtyřicet let.

Adamové bylo sedmadvacet. Co přesně cítila, si nechala pro sebe. To bylo ostatně typické. Věci, které bolely nejvíc, schovávala nejhlouběji.

Frejkova smrt ostatně nebyla jen tragédií jeho samotného. Za několik měsíců po ní zemřelo jeho malé dítě. Následně Frejkova žena, choreografka Dagmar Vondrová-Frejková, spáchala spolu se svou matkou sebevraždu. Otrávily se plynem. Jedna smrt za sebou táhla další. Adamová žila dál. Sama, s tím vším za sebou.

Druhý muž nezanechal kulku, ale prázdné místo jiného druhu. Mojmír Drvota byl spisovatel, scénárista a režisér, autor několika divadelních her a rozhlasových textů, člověk z jejího světa. S Adamovou měli syna, ale nebyli manželé. V padesátých letech to nebyla maličkost. Nemanželské dítě herečky bylo téma, o kterém se šuškalo v zákulisí a šeptalo v šatnách. Drvota krátce po narození syna emigroval do Ameriky. Odešel a jejich vztah tím skončil. Adamová zůstala sama s dítětem, bez prstýnku a bez vysvětlení pro okolí.

O tomhle období svého života nemluvila nikdy. Žádný rozhovor, žádná vzpomínka, žádný komentář. Jen ticho, které o mnohém vypovídá.

Přitom na jevišti hrála dramatické ženské osudy s takovou přesností, že diváci zapomínali dýchat. Svým hrdinkám propůjčovala autenticitu, která nebyla jen herecká. „Jsem pro ně ochotna udělat všechno. Zbláznit se, mít hysterické záchvaty, ale stejně nakonec musím zahrát to, co autor napsal,“ říkala. A dodávala: „Pro mne znamená hrát něco tak nezbytného, že se to blíží určité posedlosti.“

Postavy moudrých babiček s batolátky v náručí nikdy nehrála. Tím byla pověstná. Přesně věděla, co chce hrát a co ne.

Toho pravého potkala v horách, v okamžiku, kdy tam vůbec být neměla. Jela do Pece pod Sněžkou za odpočinkem, ale kolegyně Alena Vránová si zlomila nohu a provozní ředitel divadla Adamovou pověřil, aby ji zastoupila. Julius Albert, správce horské chaty, ji vezl na saních tažených koňmi na autobus. Podruhé se setkali v divadelním klubu. Nabídl, že ji sveze domů. Tehdy se dali dohromady.

Julius Albert pocházel z významné pražské nakladatelské rodiny. Byl vzdělaný, kultivovaný, vystudovaný filosof. Syn buržoazního nakladatele v novém režimu místo neměl.

„Po roce 1948 ho vyhodili z filozofické fakulty a pak dělal rukama. Šoféroval, byl správcem na horské chatě, zkrátka už se nechytil. Museli jsme se oba ohánět. Já to měla jednodušší, protože jsem dělala svoji profesi, pro něho to bylo horší,“ prozradila jednou Adamová. Manželství vydrželo desetiletí, vydrželo politické tlaky, vydrželo její slávu i jeho anonymitu.

Na veřejnosti jeho příjmení nepoužívala. Vystupovala jako Adamová celý profesní život. Ale doma na poštovní schránce stálo jiné jméno a v soukromí se nechávala oslovovat paní Albertová. Spolu měli syna Julia a Marka z předchozího vztahu Albert adoptoval. „Měli jsme báječné manželství. Nemohla jsem si vzít lepšího člověka, než byl on. Měli jsme naprosto otevřený vztah, po všech stránkách. Asi proto jsme to spolu tak dlouho vydrželi,“ řekla jednou. Rozdělila je až jeho smrt v roce 1995. Ona ho přežila o sedmnáct let.

Neúnavně pracovala pro rozhlas, točila pro televizi a hlavně dabovala. Měla nezaměnitelný cigaretový hlas, který dabingoví režiséři dokázali mistrně využít. „Kouřím od osmnácti,“ svěřila se Jaroslava Adamová. Cigareta k ní patřila stejně jako velké tmavé brýle. Přirozeně zrzavá přitom nebyla. Celý život se tak barvila. „Radši nebudu jíst, než bych chodila se šedivou hlavou,“ říkávala ještě po osmdesátce. Na tomhle se nikdy nic nezměnilo. Kouření hlas kupodivu nikdy nepoškodilo.

Svým sytým, zbarveným hlasem propůjčila tvář desítkám světových hvězd. Dabovala Sophii Lorenovou, Jeanne Moreau, Katharine Hepburnovou, Simone Signoretovou i Meryl Streepovou. V postsynchronech namluvila i některé české herečky. A pak tu byl ten hlas macechy. Ostrý, přísný, bez špetky lítosti. „Do oběda to přebereš!“ Generace dětí se ho bály. Dospělí ho poznají dodnes.

Na jevišti za šedesát let kariéry prošla rolemi, o kterých jiné herečky snily celý život. V Divadle na Vinohradech, Divadle ABC i Městských divadlech pražských hrála Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu. Nejčastěji dělala partnerku Václavu Voskovi. „Hrát s ním něco, co třeba napsal Oscar Wilde, to byly ťukesy,“ vzpomínala.

V roce 1968 jí Sartre osobně poděkoval za ztvárnění jeho hry. Svůj talent předávala dál jako pedagožka na konzervatoři a DAMU. Velké filmové nabídky se jí ale vyhýbaly. Režim ji neměl rád a ona režim také ne.

V závěru kariéry si to vynahradila. Hrála v televizním filmu Společnice po boku Tatiany Vilhelmové. Ve snímku Želary Ondřeje Trojana běhala v mrazivých závějích v roli bylinkářky Lucky Vojničové a dostala za ni nominaci na Českého lva. Režisér Trojan na ni vzpomínal s obdivem: „Obdivoval jsem ji. Byla to úžasná filmová role.“ V jedné z posledních rolí ztvárnila babičku Alžbětu ve filmu Líbáš jako Bůh. Úplně naposledy stanula před kamerou v thrilleru Davida Ondříčka Ve stínu. Premiéra proběhla až po její smrti.

Ceny přišly pozdě, jak to u skutečně velkých herců bývá. V roce 1996 Cena Thálie za celoživotní dílo. O rok později Cena Františka Filipovského za dabing. V roce 2001 Medaile za zásluhy od prezidenta Václava Havla. Divadlo jí dlužilo víc. Ale aspoň tohle přišlo, než bylo pozdě.

Jan Werich ji poprvé uviděl jako tu „ošklivou, zrzavou, od Frejky zkaženou“ herečku. A přesně proto ji chtěl ve svém divadle. Byl jmenován ředitelem Divadla satiry a zavolal si ji k sobě. Spolu natočili televizní film Kočár nejsvětější svátosti, jeden z největších hereckých koncertů televizní historie. Diváci viděli, jak moc si tihle dva profesionálně rozuměli. Jak každý pohled, každé gesto bylo přesné.

Přátelství vydrželo desetiletí. Werich ji nazýval „katastrofickou přítelkyní“ a bylo v tom víc pravdy než nadsázky. Nacházela ho vždy v nejhorší chvíli, nikdy v té dobré. Nevnucovala se, nic po něm nechtěla. Ke konci života Werich skoro neslyšel a nemohl mluvit. Ona mu dokázala vyčíst přání z očí. „Znali jsme se tak dobře, že stačilo, když se na mě podíval, a věděla jsem, na co zrovna myslí a co potřebuje,“ popsala později.

Navštěvovala ho na chatě ve Velharticích. Byla mu oporou v době, kdy bojoval s rakovinou a kdy nemohl mluvit. Chvíle, kterou špatně nesla, přišla když doprovodila nemocného Wericha do Národního divadla na shromáždění umělců. On, těžce nemocný, v domnění, že podepisuje prezenční listinu, podepsal antichartu. Adamová tam byla, a přesto tomu nedokázala zabránit. Do konce života litovala, že ho tenkrát lépe neochránila.

Na začátku roku 2010 si zlomila nohu v krčku. Podstoupila operaci totální endoprotézy a dlouhou rehabilitaci, která nepomohla. Chůze jí dělala stále větší problémy. Přesto, když ji David Ondříček obsadil do thrilleru Ve stínu, byť jen do malé role, přijala nabídku bez váhání. Odehrála ji se zaťatými zuby. Se ctí. Jak jinak.

Dřív samostatná, přísná, někdy až drsně působící žena nakonec svým pracovně vytíženým synům sama navrhla, ať ji odvezou do léčebny dlouhodobě nemocných. Bydlela pár metrů od ní. Zemřela tam 16. června 2012 ve věku 87 let.

„Jaký jsem měla život? No byl můj. Vždy jsem dávala přednost hlavě před srdcem.“

Zdroje: krajskelisty.cz | kvety.cz | lifee.cz | cnn.iprima.cz | fdb.cz | cs.wikipedia.org