Marie Rosůlková: Žila s knězem 50 let a nebyl to skandál, byl to příběh plný lásky

„Ježišmarja, nechte tam alespoň kousíček!“ křičel zoufale tlustý pán ze sálu v klatovském divadle. Na jevišti právě Marie Rosůlková pálila nad svíčkou recept na nesmrtelnost v Čapkově hře Věc Makropulos.

Bylo mu líto, že už nikdo nebude moci ten kouzelný lék užít. V hledišti i na jevišti se strhl hotový uragán smíchu a Marie si uvědomila, že tohle je přesně ten důvod, proč miluje divadlo.

Bylo to jeden z těch okamžiků, kdy se ukázalo, že život dokáže být zábavnější než jakákoli hra. Marie Rosůlková podobných momentů zažila víc než dost.

Vraťme se ale na začátek její kariéry. Je rok 1921, na jevišti plzeňského divadla se hraje Vrchlického Noc na Karlštejně a mladičká Marie běží přes prkna ve své první profesionální roli Aleny. Najednou – prásk! – a jedna bota jí zůstává někde vzadu.

Většina začínajících herečkých by se zastavila, omluvila, možná i rozbrečela. Marie ale pokračovala dál, elegantně se promenádovala po jevišti jen v jedné botě a dokončila scénu, jako by se nechumelilo. V zákulisí k ní přišla zkušená kolegyně Otýlie Beníšková a prorokovala: „Nechala jste botu na jevišti, tak už na tom jevišti určitě zůstanete.“

Měla pravdu. Marie byla hned po představení angažována. A bota? Ta se našla až později mezi kulisami, ale osud byl už zpečetěný.

Že by se Marie měla stát herečkou, bylo vlastně předurčené už před jejím narozením. Její rodiče se totiž poznali během představení Prodané nevěsty v plzeňském divadle – otec, místní švec s duší umělce, zpíval ve sboru, maminka Rozárka seděla v hledišti. Láska na první pohled uprostřed Smetanových melodií.

„Pokud budeme mít děti, dceru a syna, pojmenujeme je po hlavních postavách,“ řekli si novomanželé. A tak se 17. prosince 1901 narodila Mařenka Rosůlková, o rok později pak její bratr Jeník. Jako by jim osud už tehdy připravoval role na celý život.

Dětství na předměstí Plzně bylo idylické, plné zpěvu národních písniček, které se linuly z oken jejich bytu v ulici V šípce. Ale jedna zimní epizoda na městském kluzišti předznamenala Mariinu životní filosofii: spolehni se sama na sebe.

Bratr Jeník už byl zkušený bruslař, zatímco Mařenka se teprve učila na takzvaných „halifaxkách“. Když ji nechtěl učit a odešel s kamarády, poznamenal: „Víš co, Mařenko? Nejlepší bude, když se chytíš zábradlí a budeš se učit sama. Já tě to snad nikdy nenaučím.“

Od té chvíly ho neviděla – až večer doma. Ale místo pláče se pustila do učení a nakonec bruslila nádherně. První životní lekce: když tě někdo opustí, nenech se zlomit. Nauč se to sama.

Po studiích na obchodní akademii nastoupila Marie jako úřednice do plzeňské banky. Měla slušný plat, jistotu, všichni kolem byli spokojeni. Jenže ona ne. Každý večer seděla za přepážkou a snila o jevišti.

Pak se rozhodla pro odvážný krok: našla si učitelku herectví v Praze – slavnou Marii Laudovou-Hořicovou z Národního divadla. Dva roky kombinovala práci bankéřky s herectvím. Každé pondělí si vzala dovolenou, jela vlakem do Prahy na hodiny, večer se podívala v Národním nebo Vinohradském divadle na představení a nočním spojem se vracela zpátky.

„Možná, že z ní něco bude. Talent tady je. Ovšem jak se rozvine, to nemohu vědět,“ řekla jí paní Laudová po první hodině.

Kariéra se rozjížděla, ale srdce? To měla Marie smůlu. V roce 1924 si vzala kolegu, herce Jarmila Škrdlanta, o čtyři roky staršího. Manželství vydrželo pět let, pak se rozpadlo kvůli jejímu dalšímu angažmá – nabídku dostala jen ona.

„Kdybych to měla shrnout, můj milostný život nestál dohromady za nic,“ svěřila se později v rozhovoru pro Český rozhlas.

Skutečnou lásku potkala těsně před válkou. Byl to pilot – pohledný, okouzlující, problém byl jen v tom, že byl ženatý. Marie věřila, že se kvůli ní rozvede. Sliboval jí to. Pak ale vypukla válka a on odletěl bojovat do Anglie.

„Když válka skončila, jeho žena udělala nejgeniálnější tah. Sedla na autobus a jela si pro svého muže do Anglie a bylo vymalováno,“ vyprávěla později herečka Jaroslava Adamová, která to od Marie slyšela.

Srdce jí to zlomilo definitivně. Od té doby říkávala, že na vztahy prostě nemá talent.

Jediný muž, který jí zůstal věrný celý život, byl její bratr Jan. Stal se katolickým knězem a zároveň uznávaným architektem. Ve třicátých letech se k němu Marie nastěhovala i s maminkou Rózičkou do přízemního bytu pod Vyšehradem, na rohu Neklanovy a Přemyslovy ulice – do domu, který patří ke skvostům české kubistické architektury.

Měli dokonale rozdělené role: on byl moudrý, uhlazený pán, který ji neustále vychovával. Ona nenapravitelná rebelka. „Jednou jsme slavili něco do noci, když přišel Jan: ‚Mařenko, pojď už spát.‘ ‚Jasně, Jeníčku, už jdu‘, řekla mu na to, ale stejně nešla. Za chvíli se ozval znovu: ‚Kdo tě pak ponese do postele?‘ ‚No přece ty, Jeníčku, vždyť jsi můj bratr!'“ vzpomínala jejich přítelkyně Michaela Doležalová.

Byla velmi společenská, takže se u nich doma za den vystřídaly klidně i čtyři návštěvy. V noci pak, když se vracela z divadla, se ještě učila role a Jan jí trpělivě nahrával repliky.

Marie byla dáma každým coulem. „Nikdy nezapomenu, jak zvláštně paní Rosůlková chodila. Když šla po nábřeží, vypadalo to, jako když tancuje. Vždycky působila elegantně, kultivovaně a mladistvě. Nosila krásné klobouky a lodičky na vysokých podpatcích,“ vzpomínala sousedka Petra Kohoutová.

Doma nejraději sedávala u bílého kuchyňského stolu hned pod oknem, z něhož měla výhled přímo na Vyšehrad. „U stolu měla takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života měla totiž naordinovanou přísnou dietu, ale vždycky, když to nikdo neviděl, jídlo si stejně ochutila. A dala si i toho panáčka,“ prozradila Michaela Doležalová.

Na otázku, kolik jí je let, Marie s oblibou odpovídala „devětatřicet“. Říkávala, že v devětatřiceti slavila narozeniny naposledy, později už to nestálo za to. A její oblíbená věta byla: „Těm, kteří nevěří, že Horymír skákal z vyšehradské skály na svém Šemíkovi, můžu jen vzkázat – já to viděla na vlastní oči!“ Přitom koketně ukázala z okna směrem k Vyšehradu.

Filmová sláva na sebe nechala dlouho čekat. V konkurenci mladších hvězd třicátých let  Lídy Baarové, Adiny Mandlové a Hany Vítové neměla šanci. Byla příliš uzavřená, neuměla si o role říct.

Štěstí se na ni usmálo až v šedesátých letech, když ji objevila Československá televize. Našli v ní ideální představitelku moudrých, ale rozverných starších dam. Nesmrtelnou se stala v roce 1970 jako bytná Harringtonová v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku a později jako babička v seriálu Taková normální rodinka nebo jako babička v pohádce Malá mořská víla.

Kolegové jí říkali Merinka nebo Meryčka. „Nikdy ji nic nevyvedlo z míry, klouzala po laškovných vlnách života s úsměvem na rtech,“ řekl o ní herec Svatopluk Beneš.

Když v roce 1990 zemřel bratr Jan, Marie se zhroutila. Nedokázala se s tím smířit. Bez svého Jeníčka už to nebyla ona. Přežila ho jen o necelé tři roky.

Ani v nemocnici neztrácela důstojnost. „Ještě i tam, na nemocničním lůžku, se chovala jako pravá dáma, na nic si nestěžovala,“ vzpomínal soused Jaroslav Kohout. Na otázky, jak se jí daří, odpovídala: „Špatně, ale dobře to snáším.“

Zemřela 15. května 1993 a odpočívá po bratrově boku na milovaném Vyšehradě. Mařenka z Prodané nevěsty si skutečně našla svůj domov v divadle a bota, která jí kdysi spadla na jevišti, ji tam skutečně navždy zadržela. Někdy prostě stačí jedna spadlá bota, aby se změnil celý život.

Zdroje:

https://www.vlasta.cz, https://www.krajskelisty.cz, https://www.blesk.cz, https://dvojka.rozhlas.cz, https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Rosůlková, kniha Herecké ohlédnutí, autor Petr Hořec