Článek
„Když jsem slyšel osla hýkat poprvé, zalehl jsem okamžitě k zemi. Byl jsem teprve krátce z vojny a domníval jsem se, že slyším velitele,“ vzpomínal Miloslav Šimek v knize Putování s oslem.
Bylo to v Bulharsku, kam jel s manželkou Magdalénou na dovolenou. Zatímco ostatní turisté se opalovali, Šimek obdivoval osly. Fascinovalo ho, že se dokážou napást i na písku. O dva roky později už do Bulharska nejel kvůli moři, ale kvůli nim.
O pár let později měl vlastního osla Honzu a pravidelně s ním putoval po Šumavě. Pro diváky byl komik před kamerou. Ve skutečnosti byl samotář, který celý život snil o útěku z Prahy.
Veřejný bavič, soukromý samotář
Pro miliony diváků byl synonymem inteligentního humoru. Partner legendárního Jiřího Grossmanna v Návštěvních dnech. Později kolega Luďka Soboty, Petra Nárožného, Jiřího Krampola a nakonec Zuzany Bubílkové.
Ale měl i druhou tvář. Vyznavač Jaroslava Foglara, skaut, nekuřák, který téměř nepil. Sportovec nesnášející prohry – obzvlášť v tenise.
Jeho rodiče pocházeli ze Strakonic a právě jižní Čechy se staly jeho druhým domovem. V hlavním městě musel být kvůli divadlu. Jeho vysněný život? Šumava, chalupa u lomu a osel Honza zapřažený za vozík.
Cesta od učitele ke komikovi
Narodil se 7. března 1940 v Praze do umělecké rodiny. Otec Rudolf Šimek byl básník pronásledovaný komunisty. Miloslav chtěl studovat právo, nepřijali ho kvůli špatnému kádrovému profilu.
Skončil tedy na Pedagogickém institutu s aprobací dějepis, čeština a výtvarná výchova. Než se dostal na vysokou školu, pracoval jako účetní ve Stavoinvestu a později jako skladník ve skladu sanitární keramiky. Po absolvování se stal učitelem na základní škole v Praze Střešovicích, ale u tabule vydržel jen tři roky. Táhlo ho to jinam.
Zajímavý detailem je, že jeho otec se na žádné představení nikdy nepřišel podívat. Matka jen jednou. Šimkův humor nebyl jejich „šálek kávy“. Naopak manželka Magdaléna viděla všechna představení.
Setkání ve Spálené ulici
Rok 1960. Šimek s publicistou Vladimírem Bystrovem připravují kabaret Polotrapno pro Klub Olympik. Hledají orchestr.
„Vstoupili do místnosti dva chlapci. První lehce nazrzlý s tváří Fernandela. To byl Jiří Grossmann,“ vzpomínal Šimek. Přišli nabídnout svou dixielandovou skupinu. Za třicet korun za vystoupení.
Z náhodného setkání vznikla jedna z nejslavnějších českých komických dvojic.
„My jsme si začali rozumět velice záhy,“ řekl Šimek. Scházeli se v kavárně Slavia, kde psali povídky. Během vojny Šimek založil soubor VOJ a když Grossmann zjistil, že je u spojařů v Ruzyni, nechal se tam také přeložit, aby mohli tvořit i na vojně.
Návštěvní dny v Semaforu
V roce 1967 přišla nabídka, která změnila všechno. Jiří Suchý pozval dvojici Šimek Grossmann do divadla Semafor. Angažmá na legendární scéně znamenalo víc než jen novou adresu. Byl to vstup do centra dění, do prostoru, kde se rodil moderní český humor. A začala legenda.
Vznikl pořad Návštěvní dny. Večery postavené na absurdním, inteligentním humoru, krátkých povídkách, přesných pointách a písničkách. Na jevišti se střídaly hlasy Nadi Urbánkové, Milušky Voborníkové nebo Pavla Bobka. Šimek s Grossmannem psali texty ne na počet slov, ale - jak sami s nadsázkou říkali - na počet potlesků. Každá věta musela mít smysl, každá pointa přijít v pravý čas.
Úspěch byl okamžitý a masivní. O Návštěvní dny byl takový zájem, že se na lístky stály dlouhé fronty. Lidé přespávali před divadlem, aby se na představení vůbec dostali. Spacáky, termosky, deky. Atmosféra připomínala spíš koncert světové kapely než divadelní večer.
Zpočátku se Šimek s Grossmannem nebáli ani otevřené politické satiry. Jejich humor byl drzý, aktuální a přesný. Pak ale přišel rok 1968 a s ním normalizace. Přímá kritika zmizela, ale humor neztichl. Naučili se psát mezi řádky, pracovat s narážkami, dvojsmysly a absurditou. Publikum chápalo a smálo se o to víc.
Pavel Bobek na tu dobu později vzpomínal:
Oni psali povídky zásadně u kulatého stolku ve Slavii a já tam měl často přístup. Dokonce mě někdy výslovně zvali, abych přišel a rozsoudil, co je dobré a co ne.
Kavárna Slavia se tak stala neoficiální dílnou jednoho z nejvlivnějších humoristických fenoménů své doby.
Když Grossmann zemřel
5. prosince 1971 Jiří Grossmann umírá na Hodgkinův lymfom. Je mu pouhých třicet let. Pro Miloslava Šimka to byla rána, ze které se dlouho nemohl vzpamatovat. Najednou tu byl bez parťáka, bez druhé poloviny dialogu, bez člověka, s nímž si rozuměl beze slov.
Uvažoval o tom, že skončí s vystupováním, opustí divadlo a vrátí se ke kantořině. Humor bez Jirky si nedokázal představit. Přesvědčil ho až režisér Ján Roháč, aby to nevzdával. Aby pokračoval za oba.
K Grossmannově smrti se Šimek později často vracel. S výčitkami, bolestí a pocitem, že osudu mohli uniknout: „Kdyby ten Jirka nekouřil, kdyby občas vyšel do lesa. Vždyť on ani nevěděl, jak ten les vypadá. Kdyby sportoval, mohl tady ještě být a jeli bychom dál.“
Osud si ale připravil krutou ironii. Šimek sportoval, nekouřil a alkohol pil jen výjimečně. Přesto o třicet tři let později končí na stejném nemocničním oddělení, kde se kdysi léčil Grossmann. Jiná diagnóza, jiný čas, ale podobně neúprosný konec.
Hledání nového parťáka
Po Grossmannově smrti stál Šimek na jevišti nejprve sám. Pak přišel Luděk Sobota. Spolupracovali spolu sedmnáct let a vytvořili mimořádně úspěšnou dvojici, která bavila celé Československo. Později se k nim přidal Petr Nárožný a vznikla populární trojice, vyprodávající sály po celé republice.
Právě tady se ale začaly rozevírat nůžky. Pro Jiřího Suchého už byl tento typ humoru příliš estrádní a vzdálený původní poetice Semaforu. Neshody postupně sílily, atmosféra houstla a po sametové revoluci vyústily v definitivní rozchod. V roce 1990 dostal Miloslav Šimek v Semaforu od Jiřího Suchého výpověď.
Byla to bolestná kapitola. Nejen profesně, ale i lidsky. Dva muži, kteří spolu kdysi stáli u zrodu legendy, se rozešli v tichu a hořkosti. Čas ale nakonec sehrál svou roli. Později si dokázali sednout, všechno si vyříkat a staré křivdy pustit. Symbolickým gestem smíření bylo i to, že si po letech začali Šimek se Suchým tykat.
Šimka rozchod nezlomil. Naopak. Založil Divadlo Jiřího Grossmanna, poctu svému zesnulému příteli a tvůrčímu alter egu. Krátce zde spolupracoval s Jiřím Krampolem a Uršulou Klukovou. Zásadní obrat ale přišel v roce 1995, kdy do jeho života vstoupila Zuzana Bubílková.
Společně vytvořili televizní pořad S politiky netančím, později Politické harašení. Šimek se tak po letech mohl vrátit k politické satiře, tentokrát už bez cenzury. Pořad patřil mezi nejsledovanější televizní formáty své doby a znovu potvrdil, že Šimkův humor nestárne. Jen se proměňuje spolu s dobou.
Ráj v bývalém kamenolomu
V šedesátých letech začal jezdit s rodinou do pronajatého mlýna u Soběsuk. Manželka Magdaléna a tři dcery – Eva, Magdaléna a Hana. Jezdili na kole, objevovali kraj.
Po letech pronájem skončil. Šimek ale krajinu kolem Soběsuk už miloval natolik, že neustával v hledání. Jezdil autem i na kole po okolí, dokud jednoho dne neobjevil lom u Maňovic. „Chatu v jezerní kotlině“ – přesně jak popisoval Jaroslav Foglar ve svých knížkách, které Šimek jako skaut zbožňoval.
V roce 1972 koupil starou kovárnu u lomu a začal ji přestavovat. Čistil okolí od pneumatik, plechovek, lahví. Vybudoval si tam pískový tenisový kurt. V zimě tam hrál hokej. Byl to jeho ráj. Místo, kam utíkal z Prahy, kdykoli to šlo.
Po revoluci si v roce 1992 na Klatovsku koupil i hospůdku U svatého Antonína, kterou pronajímal. Jeho sen byl přestěhovat se tam na důchod natrvalo. K tomu už ale nedošlo.
Osel Honza
V letech, kdy budoval chalupu, si Šimek s kamarádem Milanem Wágnerem koupili osla za čtyři tisíce korun. Pojmenovali ho Honza. Zapřáhli ho za vozík a devět let pravidelně vyráželi s přáteli na výlety po Šumavě.
Vznikla z toho kniha Putování s oslem, kterou napsal s Josefem Fouskem. Pro Šimka to bylo víc než turistika. Návrat do světa skautských táborů, do svobody. V přírodě se uklidňoval a načerpával energii.
Tajemství až do konce
Málokdo věděl, že Miloslav Šimek je těžce nemocný. Dlouhé měsíce se jen spekulovalo, ale on sám mlčel. Nikdy si nestěžoval, nikdy o svém stavu nemluvil nahlas. Soukromí si po celý život pečlivě střežil.
Šimka paradoxně o více než třicet let později dostihla nemoc, která měla k osudu Jiřího Grossmanna až znepokojivě blízko. „Slávek měl mnohočetný myelom, který v závěru zmutoval do akutní leukemie. A Jirka měl Hodgkinovu nemoc, ale v podstatě byli oba ve stejné nemocnici a oba se léčili u stejných lidí,“ vzpomínala Šimkova manželka v magazínu Top Star.
Právě tento fakt Šimka psychicky nesmírně deptal. Léčil se na stejném oddělení, ve stejné ordinaci nemocnice na pražském Karlově náměstí. U lékařů, kteří kdysi pečovali i o Grossmanna. „Řekli mu, že stejně tak léčili i Grossmanna, což nebylo povzbuzující. Slávek věděl, jak Jirka dopadl a že mu nepomohli. Vždy, když vyšel z ordinace, byl úplně psychicky zničený,“ dodávala Šimková.
Ačkoliv diagnózy nebyly totožné, jejich podstata se dotýkala stejného místa - krve a kostní dřeně. Mnohočetný myelom je zhoubné onemocnění krvetvorby, nádorové onemocnění krve příbuzné lymfomům a leukemiím. Hodgkinova choroba, na kterou zemřel Jiří Grossmann, zase postihuje část bílých krvinek, tzv. lymfocyty. Jiná jména, jiný průběh a přesto osudově podobná cesta.
Miloslav Šimek zemřel v únoru 2004 v Praze. Bylo mu třiašedesát let. Pohřben je v Roztokách u Prahy.
Zdroje:
