Článek
Dvacátého ledna 1998 seděl ve vazební cele na pražské Pankráci muž, který chtěl být prezidentem. Na malé televizi sledoval, jak se na Pražském hradě volí hlava státu. Bez něj. Václav Havel obhájil úřad tím nejtěsnějším možným poměrem, devětadevadesáti hlasy ze sto sedmadevadesáti přítomných poslanců. Kdyby v sále stál i poslanec Miroslav Sládek, který právě dřepěl v cele, potřebné kvórum by se zvedlo na sto. Chyběl jediný hlas. Ten jeho.
Muž, kterého se v devadesátých letech musela učit brát vážně celá politická scéna, dnes sedí na lavičce v parku a natáčí videa na mobil. Mezi těmi dvěma obrázky leží příběh o tom, jak se z hrozby stane internetový dědeček, který pořád věří, že se historie dá ještě jednou vrátit.
Z cenzora řečníkem svobody
Ještě před revolucí pracoval Sládek v komunistickém cenzurním aparátu, v Českém úřadu pro tisk a informace. Muž, jehož prací bylo hlídat cizí slova, se po roce 1989 stal jedním z nejhlasitějších řečníků nového režimu. Postavil se do role člověka, kterému establishment bere svobodu projevu, ačkoli ji sám předtím pomáhal dusit.
Šanci dostal okamžitě. Už v prosinci 1989 kolem sebe shromáždil skupinku stejně naladěných lidí a na jaře 1990 z ní vzniklo Sdružení pro republiku, Republikánská strana Československa. Sládek se postavil do jejího čela a držel se tam jedenáct let. Strana podle programu slibovala silný a prosperující stát. Veřejnost si ji ale spojovala především s nacionalistickou rétorikou, protiromskými výroky a konfrontačními demonstracemi.
Mrtvých Němců bylo prý málo
V polovině devadesátých let byl Sládek fenomén. Na jeho mítinky chodily tisíce lidí, ve volbách roku 1992 byl zvolen do Federálního shromáždění a v roce 1996 dovedl Republikány poprvé do Poslanecké sněmovny s podporou kolem osmi procent voličů, bezmála s půl milionem hlasů. Jeho preference rostly a velké strany začaly řešit, jak reagovat na témata, která do té doby zůstávala na okraji veřejné debaty.
Slovník měl jediný. Útočil na Romy, na cizince, na novináře i na Evropu. O uprchlících tvrdil, že „se potloukají po Evropě a nikdo o nich nic neví“. Choval se podle toho i mimo řečnický pultík. V červnu 1991 dovedl dav republikánů k budově televize, kde padaly vulgární urážky Václava Havla. V roce 1993 napadl ženu přímo v kadeřnictví. Jednou vztyčil československou vlajku na hradě v ukrajinském Mukačevu, protože chtěl Zakarpatí vrátit zpátky pod Prahu.
Politicky ho ale nakonec srazily výroky o Němcích. Při podpisu česko-německé deklarace v roce 1997 uspořádal svou obvyklou show a prohlásil, že „dějiny ukázaly, že mrtvých Němců bylo málo, Němce je nutné podrobit převýchově“. Za to ho obžalovali z podněcování k národnostní a rasové nesnášenlivosti. Soud pak dlouho nemohl vůbec začít, protože Sládek se svým advokátem pětkrát zmařil jednání.
Sedmnáct dní na Pankráci
Na začátku roku 1998 si pro něj policie přišla přímo před budovu sněmovny. Podle svědků kladl odpor a nechtěl nastoupit do vozu. Ve vazbě nakonec strávil sedmnáct dní a padly přesně do týdne, kdy se volil prezident a kdy na ten úřad sám kandidoval. Soudkyně se obávala, že bude líčení dál protahovat, a tak ho nechala pod zámkem.
Zatímco Sládek seděl, Havel vyhrál o ten jediný chybějící hlas. Sám Sládek je dodnes přesvědčen, že šlo o spiknutí mocných. Tvrdí, že ho nechali zavřít Havel se Zemanem, aby nemohl hlasovat. „Nikdy předtím ani nikdy potom mi nevolal Miloš Zeman,“ vyprávěl později pro DVTV o tom, jak mu zrovna v osudný den údajně volal a naléhal, ať přijede do Prahy. Skutečnost byla prozaičtější. Za svou nepřítomnost u volby si mohl hlavně sám, protože ignoroval soudní obsílky. Ústavní soud později jeho stížnost na neplatnost volby zamítl. Z protiněmecké obžaloby ho mimochodem nakonec také zprostili.
Křivda se stala jádrem příběhu, který si o sobě vypráví dodnes. Vždycky je ten, koho se režim bál tak moc, že ho radši zavřel.
Z půl milionu hlasů jich zbylo 773
Vrchol se nikdy nevrátil. V předčasných volbách roku v roce 1998 získali republikáni pouhých 3,9 procenta hlasů a do sněmovny se nedostali. Pro stranu to byl definitivní konec ve velké politice. Začaly ji táhnout ke dnu dluhy a v roce 2001 skončila v konkurzu. Sládek se odmítl smířit s tím, že dohrál. Hned založil novou stranu, pojmenoval ji rovnou po sobě, Republikáni Miroslava Sládka, a vyrazil do voleb do Evropského parlamentu. Neuspěl. V roce 2006 dostal pokutu za dluhy zaniklé strany a tři roky nesměl vést žádnou politickou stranu.
Čísla od té doby vyprávějí strmý pád. Z bezmála půl milionu hlasů v roce 1996 zbylo ve sněmovních volbách 2017 jeho obnovené straně 9 857 hlasů, tedy 0,19 procenta. Když chtěl v roce 2016 alespoň do Senátu, dostal na Bruntálsku 773 hlasů a skončil osmý z jedenácti kandidátů.
Prostor, který kdysi otevřel, mezitím obsadili jiní. Protimigrační scéna se přesunula k novějším tvářím, třeba k Okamurově SPD a Sládek je dnes vzpomínán jako jejich předchůdce.
Pak přišli exekutoři. V roce 2014 proti němu běžely tři exekuce najednou, dohromady zhruba za čtvrt milionu korun. Padla jim do oka i zahrada ve Vonoklasech u Prahy. Pozemek šel do dražby za 47 tisíc korun, zhruba za cenu telefonu, na který dnes natáčí svá videa. Z movitého politika, který si postavil vilu v brněnském Útěchově a po pádu se podle dobových článků staral doma o tři malé děti, byl rázem dlužník. Po boku mu celou dobu stála manželka Laura, rozená Rajsiglová, která sama dělala ve vedení republikánů. Když se novináři ptali na dluhy, jeho žena prý odpověděla, že na něj nemá kontakt a že je v zahraničí.
Mezitím Sládek stihl vydat pět knih. Poslední nesla název Nikdy jsem Vám nelhal. Ten titul působí skoro jako shrnutí politika, který i po všech porážkách dál věří, že problém nebyl v něm, ale v ostatních.
Megafon, který už nikdo neslyší
Politiku Sládek nikdy nevzdal. Na prezidenta kandidoval v letech 1992, 1993, 1998 i 2018, pokaždé marně. Zkusil Senát, kraje, znovu Brusel. Výsledek byl vždycky stejný. Naposledy se vynořil v roce 2025, kdy se spojil s aktivistou Ladislavem Vrabelem. Na demonstracích zaznělo po třiceti letech znovu „Sládek na Hrad“ a lidé mohli podepsat petici, aby kandidoval. Ve sněmovních volbách v říjnu 2025 šel jako lídr v Moravskoslezském kraji za Vrabelovo hnutí Česká republika na 1. místě. Do sněmovny se ani tentokrát nedostal.
Na jaře 2026 přišel na zasedání brněnských zastupitelů s megafonem protestovat proti sjezdu sudetských Němců. Stejný nepřítel jako před třiceti lety, stejný megafon, stejná slova. Když na demonstraci v Brně mluvil Miloš Zeman, Sládek mu skákal do řeči přes hlásnou troubu. Davu to ale spíš vadilo.
Dnes je Sládkovi pětasedmdesát a jeho hřiště se smrsklo na obrazovku telefonu. Na fanouškovském instagramovém profilu, který sleduje necelých dvacet tisíc lidí, natáčí selfie videa z laviček v parku a trpělivě odpovídá na dotazy v Q&A. V popisku stojí odhodlané heslo: Sládek do sněmovny 2027, Sládek prezidentem 2028. Jako profilová fotka u toho svítí černobílý portrét mladého, sebevědomého muže z devadesátek. Vypadá úplně jinak než ten, který teď mluví do kamery na lavičce.
Působí to skoro jako ozvěna devadesátých let. Tehdy za ním stály statisíce voličů. Dnes mu zbyl mobil, několik tisíc sledujících a víra, že se to dá ještě jednou vrátit. Sládek sám kdysi poznamenal, že prohrál on osobně, zatímco celá politická scéna mezitím posládkovatěla.
Témata, kvůli kterým ho kdysi soudili a kvůli kterým ho ostatní politici nemohli ignorovat, dnes hlásají jiní lidé. Sládek zůstal na lavičce v parku.
Zdroje: plus.rozhlas.cz | usd.cas.cz | respekt.cz | aktualne.cz | forum24.cz | brnensky.denik.cz | dotyk.cz | volby.cz | wikipedia.org
