Článek
Když jsem byla malá, fotky byly jako státní rozpočet. Omezené, pečlivě rozplánované a když se to pokazilo, brečelo se. Z dovolené jsme měli tři fotky. Jednu u stanu, jednu před rybníkem a jednu, kde tátovi někdo uřízl hlavu. A stejně si to pamatuju dodnes.
Z každých vánoc existovala přesně jedna fotka. Občas dvě, když tátovi nezamrzl prst. Vánoce 1988 – já s kasičkou. Vánoce 1989 – já s kašpárkem. Vánoce 1990 – nic, protože se film přetočil při rozdávání dárků a nikdo si toho nevšiml.
Dneska? Děti sotva dožvýknou první cornflake a už mají vlastní složku s názvem „Snídaně 16. června – varianta s borůvkama“. Mám fotky čerstvě probuzeného obličeje, rozespalých očí a lžičky, co míří k puse. A další čtyři snímky, jak ta lžička upadla.
A co je největší ironie? Já si ty fotky ani neprohlížím. Jen ukládám. A zálohuju. A posílám babičce. Která si je taky neprohlíží, protože „je to moc malé na tom telefonu a tohle heslo mi zas nefunguje“.
Podle objemu fotodokumentace bych mohla mít vlastní agenturu. Stačí ráno otevřít galerii: „Sára v outfitu dne – modelka v županu, dramatická nálada, rekvizita: lžička“. Než mi vychladne káva, mám nafoceno víc než módní blogerka za celý týden. Bez filtru, ale s tím správným ranním světlem. Zdravím všechny sledující. Tedy sebe a iCloud.
Retro kouzlo
Rozdíl je i v emocích. Dřív byla fotka vzácnost a poklad. Když se po týdnech čekání ve fotolabu objevil snímek, kde se brácha netváří jako skřítek v kómatu, slavilo se. Dneska, když udělám fotku, kde jedno dítě nemá flek na triku a druhé nemá na puse marmeládu, cítím se jak Annie Leibovitz, co právě zachytila novou kampaň Dioru.
Dřív, když přišla návštěva, upekl se štrůdl a vytáhlo fotoalbum. Tlustý, s igelitovými stránkami, co šustily jak pytlíky z Prioru. A všichni ukazovali prstem: „To je teta Alena, ještě měla vlasy. A tohle je Jirka, jak spadl z houpačky.“ Všichni se smáli. A všichni si to pamatovali.
Jasně, svět se změnil. A my s ním. Ale někdy přemýšlím, jestli by nestačilo méně fotit a víc si pamatovat. Méně archivovat, víc zažít. Možná by moje děti nemusely mít 12 000 fotek z dětství, ale stačilo by 36 a každá by něco znamenala. Stejně jako ta jediná, na které já sedím na hřišti, šťastná a špinavá. A vypadám úplně stejně jako moje dcera dneska. Akorát že já to nevím z fotky. Já si to pamatuju.
Možná jich bude stačit 36
Možná až vyrostou, nebudou chtít album „snídaně červen 2025 – srovnání levé a pravé ruky při držení toustu“. Možná budou chtít jen pár vytištěných fotek. Něco, co můžou vzít do ruky, popsat z druhé strany a strčit mezi stránky knížky.
A tak si dávám závazek. Třeba od příštího týdne. Nebo měsíce. Nebo od září (protože všechno začíná od září). Zpomalím. Nafotím méně, prožiju víc. Vyberu si těch 36 fotek, které něco znamenají. A možná i vytisknu. Až budu stará, nechci prohlížet jen obrazy dětství. Chci si je pamatovat. Jako ty tři fotky z mého dětství. Co jsou sice mázlé, ale moje.
