Článek
10. července 1942. V lesích nedaleko Bělehradu se v partyzánském táboře ozývá křik novorozence. Matka, komunistická bojovnice Vera Miletićová, objímá dceru pojmenovanou Mirjana. Nikdo netuší, že se právě narodila žena, kterou budou jednou nazývat Lady Macbeth Balkánu a že na jejím svědomí bude ležet krveprolití desetitisíců nevinných.
Narozena jako dcera zrádkyně
Příběh Mirjany Marković začíná tragédií, která poznamenala celý její život. Její matka Vera bojovala v partyzánském hnutí Josipa Broze Tita, ale v roce 1943 byla zatčena gestapem. Při mučení údajně vyzradila jména klíčových komunistických funkcionářů svým nacistům. Partyzáni ji následně v září 1944 zastřelili jako zrádkyni.
Malá Mirjana vyrostla u prarodičů v Požarevci, psychicky poznamenána matčiným osudem a hanbou, kterou nad rodinou visela. Podle svědků si začala říkat „Mira“ – ne jako zdrobnělina vlastního jména, ale podle krycího jména matky „Ve-RA MI-leticová“.
Příběh vypráví, že když Veru odváželi na popravu, stála na rodinném stole mísa s květinami. Proto později Mira často nosila květinu ve svých černých vlasech – jako věčnou připomínku matčiny smrti.
Romeo a Julie z Balkánu
V patnácti letech se na gymnáziu v Požarevci seznámila s neméně traumatizovaným chlapcem Slobodanem Miloševićem. Oba jeho rodiče spáchali sebevraždu, když byl ještě teenager. Spolužáci jim říkali „Romeo a Julie“, protože od svých šestnácti let byli nerozlučná dvojice.
Dr. Svetozar Stojanović z Ústavu pro filozofii a sociální teorii o jejich vztahu říká: „Pokud jde o Miloševiće, musíte pochopit jedno. Na rozdíl od většiny mužů na Balkáně spal za celý svůj život pouze s jednou ženou. Jeho poměr s Mirou je klíčem k pochopení Jugoslávie v uplynulých letech.“
Jejich láska však nebyla romantická, ale toxická symbióza dvou zlomených duší. Podle chorvatské autorky Slavenky Drakulić „sami a nemilovaní si vytvořili svůj vlastní svět, svět, který měl málo společného s realitou - patologický svět“. Milošević byl na Mirjaně natolik závislý, že „nemohl fungovat bez své milované Miry“.
„Ona ho vynalezla,“ řekl v roce 1998 Miloševićův životopisec Slavoljub Đukić kanadskému listu Ottawa Citizen. „V historii Srbska nebyla nikdy tak mocná žena jako Mirjana Marković. A byla pro Srbsko fatální.“
Rudá čarodějnice buduje své impérium
Po svatbě v roce 1965 a dokončení vysokoškolských studií začala Mirjana systematicky budovat manželovu politickou kariéru. Zatímco on byl plachý a neprůrazný, ona měla vizi. Od začátku jejich vztahu byla Mira dominantnějším partnerem.
Když se Milošević v 80. letech prodíral komunistickou hierarchií, Mirjana stála vždy v pozadí, ale kontrolovala každý jeho krok. Pečlivě střežila manželovo soukromí, často měnila jejich domácí telefonní číslo a správné číslo dávala jen úzké skupině nejvyšších úředníků.
Její metodičnost byla legendární. „Můžete říct Slobovi všechno a on to podpoří a pochválí, ale už ráno je všechno jinak,“ vzpomínal jeden z politických spojenců, který se později stal obětí její pomsty.
V roce 1994 založila vlastní stranu – Jugoslávskou levici (JUL), která spojila 19 levicových stran. Tato organizace se rychle stala něčím jako politickou mafií, rozdělující výhodné pozice vysokým podnikatelům a loajálním stoupencům režimu. Na vrcholu měla JUL 20 křesel v srbském parlamentu a pět ministerských postů.
Nebojša Čović, bývalý starosta v letech 1994 až 1997, prohlásil: „Myslím, že si Mira namlouvá, že je Titovou následnicí a my všichni jsme její dědictví, se kterým si může dělat, co chce.“ A dodal: „Milošević slepě poslouchá svou ženu. Telefonuje jí třeba devětkrát denně. Mluví s ní jako s dítětem, používá výrazy jako: moje malá kočičko, můj králíčku.“
Jak by se asi vyvíjela kariéra plachého Slobodana bez jeho manželky? Zřejmě by zůstal obyčejným bankéřem nebo ředitelem státního podniku, jak naznačují jeho počátky v 70. letech.
Mirjana však nebyla jen politička, byla také mediální magnátka. Její týdeník „Duga“ četli pozorně politici, novináři i diplomaté, protože v něm hledali zakódované zprávy o budoucím směřování režimu.
Krvavý účet: 130 000 mrtvých
Nejtemněji se proslavila v 90. letech, kdy Jugoslávie krvácela v etnických válkách. Poskytovala svému manželi neustálou politickou podporu, když vedl zemi do katastrofálních válek v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.
Čísla jsou děsivá: podle Humanitárně-právního centra zahynulo v konfliktech na území bývalé Jugoslávie nejméně 130 000 lidí. Z toho bylo 52-56% civilistů. Bosenská válka si vyžádala mezi 97 000 až 103 000 obětí, Kosovo dalších 13 535 mrtvých. Válka v Chorvatsku zabila odhadem 22 000 lidí.
Mirjana nebyla jen pasivní pozorovatelkou genocidy. Byla široce podezírána, ačkoli nikdy formálně obviněna, z účasti na vraždách manželových politických rivalů včetně srbského politika Ivana Stamboliće, Miloševićova bývalého mentora a novináře Slavka Ćuruviji.
„Milošević nikdy neměl žádné vlastní politické myšlenky,“ řekl v roce 2000 jeho bývalý mentor Ivan Stambolić. „Všechny byly její.“ Ivan Stambolić byl bývalým rodinným přítelem Slobodana a Mirjany. V srpnu 2000 si šel zaběhat, byl unesen a od té doby ho nikdo neviděl.
Vražda novináře: její osobní pomsta?
Případ Ćuruviji odhaluje Mirjaninu skutečnou tvář. Podle zpráv státní bezpečnosti citovaných v obžalobě se Ćuruvija setkal s Mirjanou Marković v bělehradském ústředí její strany JUL poté, co byly jeho noviny zakázány.
Podle obžaloby se Marković zeptala Ćuruviji, zda chce, aby Jugoslávii „bombardovali Američané“, na což odpověděl, že bombardování se stane „kvůli takovým jako je ona“. Řekl, že bude „pověšena na náměstí Terazije (v centru Bělehradu)“ a odešel, přičemž Marković nechal v slzách.
Několik dní poté noviny Politika Ekspres, jejichž ředitel byl Mirjaniným blízkým přítelem, otiskly titulek tvrdící, že „Ćuruvija vítá bomby“, což naznačovalo, že podporoval útoky NATO. Ćuruvija před tím v otevřeném dopise vyzval prezidenta k odstoupení. Tím si zřejmě podepsal rozsudek smrti.
Ćuruvija byl zastřelen 11. dubna 1999, když se vracel s manželkou z procházky. Útočníci manželku omráčili železnou tyčí a manžela zastřelili 11 ranami z pistole. Číslo jedenáct bylo v Bělehradu přijato jako poselství – představuje nenávist a rozhodnost zadavatelů vraždy. V roce 2019 byli čtyři bývalí pracovníci státní bezpečnosti odsouzeni za jeho vraždu, ale soud nikdy neodhalil, kdo vraždu objednal.
Slobodan Milošević a Ivan Stambolić - další z odpůrců, který nevysvětlitelně zmizel v roce 2000
Císařovna luxusu ve válce
Paradoxně, zatímco Srbsko skomíralo pod mezinárodními sankcemi a tisíce lidí umíraly ve válkách, Mirjana si užívala luxusní život. Měla zálibu v kožešinových kabátech, kaviáru a drahých čokoládách. Její syn Marko, kterého nazývala „můj divoký mustang“, si během otcovy vlády vybudoval impérium v hodnotě stovek milionů dolarů.
„Marko vyhrožoval pilou, že někoho rozřeže na kusy?“ řekla v rozhovoru pro New York Times v roce 2002. „To je humor! To je humor!“
Její dcera Marija provozovala rozhlasové stanice a noční kluby, byla známá svou zálibou v luxusní módě, nočním životě, mnoha milostných aférách a zájmu o střelné zbraně. Když v roce 2001 odváželi jejího otce do vězení, Marija údajně vypálila nejméně pět ran na zatýkající policisty.
Konec diktatury začíná protestem proti ní
Pád Miloševićova režimu začal symbolicky 14. dubna 2000 demonstrací v Bělehradu pod heslem „Stop teroru – za demokratické volby“. Účastnilo se jí 300 000 lidí.
Jeden z transparentů přímo mířil na Mirjanu: „Jsem pro změny taky, ale žena mi to nedovolí!“ Tento nápis se stal symbolem jejího vlivu na politická rozhodnutí v zemi.
Po Miloševićově svržení v říjnu 2000 a následném zatčení v roce 2001 čelila Mirjana vlastním obviněním. Byla obviněna z podvodu a korupce, konkrétně z toho, že zneužila svou pozici první dámy k zajištění státních bytů pro členy rodiny.
V únoru 2003 uprchla do Moskvy, kde dostala politický azyl, až do své smrti v roce 2019. Ruské úřady odmítly její zatčení, navzdory mezinárodnímu zatykači vydanému přes Interpol.
Smrt bez trestu a pohřeb bez rodiny
Mirjana Marković zemřela 14. dubna 2019 v moskevské nemocnici ve věku 76 let na komplikace způsobené zápalem plic. Ironicky zemřela přesně v den 19. výročí začátku protestů, které vedly k pádu jejího manžela.
„Byla nedílnou součástí jeho vražedného režimu a jako mnoho dalších uprchla před spravedlností a dožívala ve vyhnanství v Rusku,“ napsal na Twitter politolog Jasmin Mujanović.
Urna s jejím popelem byla pohřbena vedle jejího manžela na ceremonii v Požarevci, které se zúčastnili političtí spojenci a dva odsouzení váleční zločinci. Žádný z členů nejbližší rodiny, včetně syna Marka a dcery Marije, se pohřbu nezúčastnil.
Slobodan Milosevic zemřel ve své cele v Haagu 11. března 2006 na srdeční infarkt.
Hrob manželů Miloševičových
Dědictví, které Srbsko stále tíží
Současné Srbsko se s odkazem Mirjany Marković vypořádává rozporuplně. Zatímco někteří ji stále vidí jako „obhájkyni chudých“, jak se sama prezentovala, většina ji považuje za spoluzodpovědnou za největší tragédii v moderních dějinách Balkánu.
Balkánští politologové stále debatují o tom, zda by bez Mirjany Marković došlo k jugoslávským válkám. Odpověď možná nikdy nebudeme znát. Jisté je jen to, že Lady Macbeth Balkánu odešla nepotrestána.
„Možná jsme ne vždy sdíleli stejné názory, ale respektoval jsem ji jako manželku Slobodana Miloševiće a jako vědkyni,“ řekl při její smrti předseda Socialistické strany Srbska Ivica Dačić. Žádné oficiální vyjádření vlády se však nekonalo.
Mirjana Marković nikdy nečelila mezinárodnímu soudu za válečné zločiny, na rozdíl od svého manžela, který zemřel v haagské věznici před dokončením procesu. Unikla spravedlnosti na celé čáře.
Zdroje:
