Článek
Na letišti v pákistánském Láhauru ji 10. ledna 2018 zastavili celníci cestou k letadlu. Otevřeli jí kufr a v jeho tajném dně našli osm a půl kilogramu heroinu. Tereze Hlůškové z Uherského Hradiště bylo jednadvacet. „Byla jsem v šoku. A měla jsem strach. Věděla jsem, že to je něco nelegálního, ale opravdu jsem nevěděla, že to jsou drogy,“ vzpomínala později.
Do Pákistánu se dostala přes práci společnice. Začala krátce v Česku přes inzertní portál a pokračovala v Belgii a ve švýcarském Zugu. Dohromady to trvalo asi dva měsíce, přestože z médií to později vypadalo, jako by to dělala deset let v kuse. „Protože jsem chtěla rychle vydělané peníze. Neříkám lehce, ale rychle,“ vysvětlila.
Společnice doprovází muže na večeře, schůzky nebo na dovolenou. Jestli s klientem skončí v posteli, bylo na ní, za sex ale dostala víc peněz. Anglicky moc neuměla, spát s cizími muži jí vadilo. „Vadilo mi to skoro u každého. A mohl být hezký a sympatický, ale pořád to byl cizí člověk. Jenže vidina peněz a bezstarostného života byla důležitější.“ Pomáhal alkohol, v Belgii se podle ní pilo víno místo snídaně. Rodiče o její práci věděli a rádi nebyli, rozmluvit jí to ale nedokázali. Vždycky si dělala věci po svém.
V zahraničí bydlela u ženy jménem Sára, která jí dohazovala klienty. Když Tereza odmítla její nápad okrádat zákazníky a odstěhovala se, Sára jí vydělané peníze nevydala a nechala si je za nájem a služby. Tereza tak měsíc pracovala zadarmo. Pak přišla nová nabídka. Odletět do Anglie a odtud do Pákistánu, kde bude fotit jako modelka. O zemi, do které se chystala, skoro nic nevěděla. Ubytovali ji v Manchesteru, kde čekala na vízum. Pákistánská média později psala, že do země přijela na tříměsíční rodinné vízum.
Do Pákistánu neletěla sama. Doprovázela ji nejlepší kamarádka Simona, se kterou si pár týdnů předtím nechaly vytetovat stejné tetování. Simona k fotce připsala BFF, nejlepší kamarádky navždy. Po týdnu odletěla domů a Tereza zůstala. Když ji pak zadrželi, měla u sebe Simonin občanský průkaz. Později kamarádku nazvala podlou zmijí a naznačovala, že za jejím zatčením stojí ona. Simona tvrdí, že o pašování nic nevěděla.
Při první cestě do Pákistánu ji fotili údajně pro Chen One, velký pákistánský řetězec s oblečením a nábytkem. Po focení jí nakoupili oblečení, kabelky a boty, jak slíbili, a Tereza byla spokojená. Do kufru jí pak přibalili porcelánové sošky zvířat, které měla odvézt do Anglie. Žádné podezření neměla, nikdy neviděla film, ve kterém by někomu něco nastražili do zavazadla. Dostala zaplaceno.
Druhá cesta vypadala stejně. Tentokrát vezla pákistánské oblečení do Irska, kde ho měla nafotit jiná pákistánská modelka. Zase dostala peníze za úkol, který jí předem popsali.
Napotřetí se focení nekonalo, fotograf prý nemohl. Tereza počítala s tím, že nedostane zaplaceno, a protože byla v Pákistánu jen krátce, moc jí to nevadilo. Poprvé si ale všimla, že se kolem jejího kufru pořád někdo točí. Na letišti na něm uviděla něco přilepeného a zeptala se, co to je. Odpověď zněla, že v kufru opravdu je něco nelegálního, ale ať si nedělá starosti. Kufr převezla a dostala zaplaceno. Co v něm bylo, neví dodnes, jestli kokain, hašiš nebo tráva, kilo nebo deset. „Nevím, kolik by to stálo. Nevím, kolik životů by to zničilo.“
Na čtvrtou cestu už letěla s vědomím, že poveze něco nelegálního. Na nic se neptala. „Opravdu jsem se nezeptala, bylo mi 20, bylo mi to u prdele, chtěla jsem peníze, chtěla jsem si prostě ty peníze přivézt domů a cestovat a o nic jiného se nestarat.“
Že veze osm a půl kila heroinu, který by měl na černém trhu cenu přes dvacet milionů korun, prý netušila. Kufr sama prohledávala a na tajné dno nepřišla. Vyšetřovatelé tvrdili, že heroin měl z Abú Dhabí pokračovat do Irska, do stejné země, kam předtím vezla oblečení. Jestli bylo něco nelegálního i v soškách a v oblečení, neví ani ona.
Po zadržení se rozhodla zachránit a muže, kteří ji s kufrem poslali, udala. Policisté jí slibovali, že když řekne pravdu, pomohou jí. Nepomohli, šlo jim jen o informace.
První týdny po zadržení strávila v cele tři krát čtyři metry se třemi dalšími ženami. Matraci neměla, spala jen na rámu s napnutými popruhy a záchod od zbytku cely oddělovala nízká zídka. Pak skončila ve věznici Kot Lakhpat, kde téměř třetina žen seděla za vraždu. Vězeňkyně vstávaly v pět a k snídani dostaly čaj a roti, tenkou nekynutou placku z mouky a vody, kterou v Pákistánu jedí místo chleba. Místní kuchyně jí nechutnala, a protože zpočátku neměla skoro žádné peníze, kupovala si za šedesát rupií bílý cukr a jedla ho po lžičkách. Přibrala jedenáct kilo a po roce se v zrcadle nepoznala. „Tyjo, to už není jedna Terka, to jsou dvě.“
Soud se rok odkládal. Rozsudek padl 20. března 2019: osm let a osm měsíců vězení. Tereza se v soudní síni zhroutila a odvezli ji k lékaři. Proti rozsudku se odvolala.
V červnu 2019 za ní přijeli dva čeští poslanci. Mluvili s ní přes okno s mříží, dozorkyně stála celou dobu vedle. Celu tou dobou sdílela se starší Srílančankou a rozuměly si. Stěžovala si jen na malou zastaralou knihovnu a na to, že nemůže volat domů. O horších věcech mluvila až po návratu. Jak jim bachařky shazovaly klackem prádlo z keřů do trávy, jak je jiné vězenkyně bily. Když se jí jednou udělalo zle od žaludku, dozorkyně ji odbyla, že má abstinenční příznaky jako narkomanka, a léky jí nedala. Léta byla nesnesitelná a zimy studené jako u nás, jen bez topení, matrace, teplé peřiny a teplé vody.
Odvolací soud ji měl vyslechnout v polovině března 2020. Pak do Láhauru dorazil koronavirus, soudy se zastavily a její případ odložili na neurčito. Tereza se bála, že se koronavirem nakazí. Podle jejího tehdejšího advokáta se nechala zavřít na samotku a přestala jíst vězeňské jídlo. Ve věznici, kde podle zpráv připadal jeden lékař na tisíc vězňů, se pak nákaza skutečně objevila.
Zlom přišel 1. listopadu 2021, kdy ji odvolací soud v Láhauru zprostil obžaloby. Podle jejího advokáta Sajfula Malúka obžaloba nedokázala jasně prokázat, jak se zabavené věci dostaly k celníkům.
Z vězení vyšla 20. listopadu 2021, skoro po čtyřech letech, a lidé z české ambasády ji odvezli do Islámábádu. Domů ale nemohla. Celníci se odvolali a Pákistán jí do rozhodnutí nejvyššího soudu odmítl vydat výjezdní vízum. Pět měsíců čekala v hotelu, kam za ní kromě lidí z velvyslanectví nikdo nesměl. Kdyby soud dal celníkům za pravdu, musela by zpátky do cely.
V dubnu 2022 už měla letenku domů, čtyři dny před odletem jí ale nejvyšší soud zakázal vycestovat. Hned druhý den se soudce celníků ptal, jestli vzorky heroinu vůbec poslali do laboratoře, jak ukládá zákon. Jejich odvolání nakonec zamítl a Tereza mohla letět.
Doma řekla, že byla hloupá a naivní, že se omlouvá a že za to byla dost potrestaná. Stěžovala si, že z ní média udělala bestii. Začala pracovat v hospodě u rodinného přítele, k práci společnice se vracet nechtěla. V roce 2024 vydala knihu Velmi osobní zpověď.
Na začátku roku 2025 oznámila, že s přítelem, fotbalistou Mariánem Kovářem, čeká dítě. V září sdílela fotku z porodnice, ona v posteli s malým Viktorem v náručí, partner skloněný vedle ní. Podepsala ji třemi slovy: „Už jsme kompletní.“
Na Instagramu ji dnes sleduje přes 40 tisíc lidí a na Pákistán se jí ptají pořád. Zpočátku tvrdila, že jí drogy do kufru někdo podstrčil. Od návratu říká, že věděla o něčem nelegálním, ale ne o heroinu, a teď to říká otevřeněji než kdy předtím. „Já jsem NĚCO vědomě pašovala, ale nevěděla jsem, co to je. Bylo mi to jedno v té době.“ A hned připsala, kdo s ní celé ty roky vydržel. „Naši stáli při mě. My to tak v rodině máme, ať se stane cokoliv, stojíme při sobě.“
Zdroje: IG Terezy Hlůškové | reportermagazin.cz | cnn.iprima.cz | cnn.iprima.cz | ct24.ceskatelevize.cz | ct24.ceskatelevize.cz | irozhlas.cz | slovacky.denik.cz | tn.nova.cz | thecurrent.pk | blesk.cz | blesk.cz | blesk.cz | blesk.cz
