Článek
Polibek při bouřce
Bylo to v Moskvě, na podzim roku 1951. Ve studentském klubu v moskevské Stromynce se setkávají dva mladí lidé, kterým je souzeno změnit tvář světové politiky. Raisa Maximovna Titarenkova přišla z Altajského kraje, kde se narodila jako nejstarší dítě železničního inženýra. Právě ukončila bolestný vztah a na nové seznámení neměla náladu. Michail Sergejevič Gorbačov, student práv z vesnického Privolnoje poblíž Stavropolu, ale nedokázal odolat.
„Úplně jsem ztratil hlavu, chtěl jsem Raisu neustále vidět, být pořád s ní,“ vzpomínal Gorbačov ve svých pamětech na chvíli, která mu převrátila život. Mladá studentka filozofie byla pro něj ztělesněním všeho, o čem snil. Byla inteligentní, vzdělaná, měla zlatou medaili za vynikající prospěch na střední škole. Díky tomu se dostala na prestižní Moskevskou státní univerzitu bez přijímacích zkoušek.
První schůzka přišla na konci roku 1951, když směl Michail Raisu doprovodit domů. Bylo to při procházce u jezera v moskevském parku, kde je zastihla bouřka. „Navždy si budu pamatovat Raisinu tvář ozářenou bleskem,“ napsal později. Ten moment změnil všechno. Z plachého snažení se stala láska, která vydržela až do smrti.
Vzali se 25. září 1953 při civilním obřadu. Bílé svatební střevíčky pro nevěstu si museli vypůjčit, dva chudí studenti neměli na vlastní. Několik měsíců po svatbě stále bydleli na univerzitních kolejích, každý na jiné, protože společný rodinný pokoj sehnat nedokázali. Ale byli mladí, plní energie a sdíleli stejné hodnoty. Oba věřili, že mohou změnit svět k lepšímu.
Kariéra v pozadí
Po ukončení studia v roce 1955 se Gorbačovovi přestěhovali do Stavropolu v jižním Rusku, odkud pocházel Michail. Raisa tam začala vyučovat marxisticko-leninskou filozofii a pustila se do doktorské práce. Zajímalo ji, jak obyčejní lidé žijí v sovětských kolchozech, jak přemýšlejí o svých životech. Byla jedním z mála sovětských vědců, kteří se zajímali o skutečnou realitu lidí, ne o oficiální propagandu.
Michail mezitím odmítl akademickou kariéru a dal se na politiku. Začínal jako funkcionář komsomolu, postupně stoupal v hierarchii komunistické strany. Raisa mu byla oporou, poradkyní, nejbližší důvěrnicí. Když se v roce 1978 vrátili do Moskvy a Michail se stal nejmladším členem politbyra, vrcholného orgánu moci, Raisa dokončila svou doktorskou práci. Bylo jí šestačtyřicet let.
V roce 1957 se jim narodila dcera Irina. Byl to velký zázrak. Raisa byla těhotná už dříve, ale kvůli revmatickému záchvatu jí lékaři doporučili těhotenství přerušit. Celý život litovala, že nemohla mít dětí více. Irina byla tedy jedináček a rodiče ji milovali bezmezně.
Když se Michail Gorbačov 11. března 1985 stal generálním tajemníkem ÚV KSSS, nejmocnějším mužem Sovětského svazu, Raise bylo třiapadesát let. Nikdo ji nepřipravil na to, co přijde. Nikdo ji neučil, jak má být „první dámou“. V sovětské historii totiž nic takového neexistovalo.
Gorbačovovi v roce 1964 ve Stavropolu
Ženy, které nebyly vidět
Rusko bylo po staletí zvyklé na silné ženy - carevny, jejichž moc pocházela od Boha. Ale k „civilní“ první dámě měla nejblíže snad jen Naděžda Krupská, manželka Vladimíra Iljiče Lenina. I ta ale především měla pečovat o manžela, souhlasit s ním, stát v jeho stínu. Vyhranit se jako samostatná osobnost bylo nemožné, zbytečné, zavrženíhodné.
Pak přišly desítky let, kdy manželky sovětských vůdců jako by neexistovaly. Byly ukryté v kuchyních a ložnicích, stranou veřejnosti. Ženu generálního tajemníka Jurija Andropova viděli Rusové poprvé až na jeho pohřbu v roce 1984. Přišla se rozloučit s manželem - neznámá, šedá, tiše zmizela.
Raisa Gorbačovová tohle během pár týdnů změnila. Najednou tu byla žena, která doprovázela svého muže na oficiální akce, která mluvila s novináři, která vypadala reprezentativně, měla vlastní názory. Západ žasnul. Margaret Thatcherová se nechala slyšet, že by ráda nosila stejné šaty jako Raisa. Nancy Reaganová se s ní sblížila. Barbara Bushová s ní našla společnou řeč.
Raisa uměla anglicky, mohla s hosty hovořit bez tlumočníka. Zajímala se o umění, kulturu, charitativní práci. Byla vždy elegantní, působila sebevědomě. Pro svět byla symbolem toho, že v Sovětském svazu opravdu dochází ke změně.
Známí ji popisovali jako perfekcionistku náročnou na detaily, která věděla přesně, co chce. Když se Michail ptal na její názor, očekával upřímnost a Raisa mu ji dávala bez obalu. Někteří členové Gorbačovova týmu ji považovali za příliš asertivní, jiní za nepostradatelnou.
„Co si myslí, že je? Členka politbyra?“
Doma to bylo jiné. Moskvou se šířily drby o tom, že „rozhazuje státní peníze u vyhlášených značek v Paříži“. Pravda byla prostší. Raisa si šaty navrhovala sama a nechávala si je šít na míru v moskevském podniku Kuznětský Most. Ale nikoho to nezajímalo.
V Kremlu si stranické funkcionářky kladly otázky typu: „Co si o sobě myslí, že je? Členka politbyra?“ Muži ji považovali za příliš viditelnou. Ženy jí záviděly, že si může dovolit vypadat lépe než ony. Průměrná Moskvanka v obchodech nic podobného nenašla.
„Ne, je to moje žena,“ odpovídal trpělivě Gorbačov. Manželčiny podpory se nehodlal vzdát. V jednom rozhovoru přiznal, že Raisa měla podíl na každém jeho rozhodnutí, které kdy v politice učinil. Pro patriarchální Rusko bylo tohle nepředstavitelné.
Stal se i terčem posměchu. Mezi lidmi kolovala anekdota:
„Gorbačov přijde do sauny a všichni přítomní si zakryjí přirození.
– Ale soudruzi, co to děláte, já jsem přece normální chlap jako vy.
– No my jsme mysleli, že Raisa Maximovna přišla s vámi.“
Raisu to bolelo. „Nenávist krajanů mě trápí,“ svěřovala se blízkým. „Zřejmě musím onemocnět a zemřít, aby mě pochopili.“ Nevěděla, jak prorocká ta slova byla.
Perestrojka a její cena
Zatímco Raisa bojovala s kritikou, Michail měnil svět. Jeho politika perestrojky a glasnosti rozpoutala změny, které vedly k rozpadu Sovětského svazu. Gorbačov propouštěl politické vězně, otevíral zemi světu, dohodl se s Ronaldem Reaganem na odzbrojení. Přikázal sovětským vojákům zůstat v kasárnách během sametové revoluce v Československu.
Gorbačov při podpisu dohody na odzbrojení s Ronaldem Reaganem
Doma jeho popularita klesala. Lidé čelili nedostatku zboží, ekonomice se nedařilo. A mnoho novátorských rozhodnutí přisuzovali právě Raise.
Raisa se aktivně zajímala o oběti černobylské katastrofy, o zdravotnictví, kulturu. V roce 1989 Gorbačovovi přispěli 100 000 dolarů na charitu pro hematology pracující s dětmi, pomáhali financovat vybavení pro krevní banky. V roce 1997 Raisa založila klub zaměřený na podporu žen v politice.
Strach o život
V srpnu 1991 trávili Gorbačovovi dovolenou na Krymu se svými dvěma vnučkami. Osmnáctého srpna začal pokus o převrat. Telefonní linky byly přerušeny, vládní vila obklíčena vojáky. Pučisté požadovali, aby Michail Gorbačov vyhlásil výjimečný stav a rezignoval. Odmítl.
Tři dny v domácím vězení a nejistotě Raisu tvrdě poznamenaly. Pod tíhou stresu utrpěla mozkovou mrtvici.
Puč byl nakonec neúspěšný, ale Raisa se už nikdy zcela nezotavila. Po návratu do Moskvy nemohla hýbat pravou rukou. Ztratila energii, nadšení. Zestárla téměř přes noc. Kolaps ji nechal s následky, se kterými bojovala až do konce života.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Michail Gorbačov ztratil moc. Pro mnoho Rusů byl zodpovědný za rozpad impéria, za bídu, která přišla. Gorbačovovi začali žít tišeji, mimo pozornost veřejnosti. Michail psal knihy, celkem jich vydal šest. Raisa mu s nimi pomáhala, ověřovala fakta, kontrolovala čísla. Byla jeho nejbližší spolupracovnicí až do konce.
V červenci 1999 lékaři v Ústavu hematologie Ruské akademie lékařských věd zjistili u Raisy leukémii. Bylo to čtyři dny poté, co se začala cítit špatně. Mezi možné příčiny nemoci patřil stres, komplikace po jiných onemocněních. Ale existovala ještě jedna možnost, která Raisu děsila.
V roce 1986, krátce po výbuchu v Černobylu, tam Raisa odjela. Chtěla vidět na vlastní oči, co se stalo. Chtěla pomoct obětem. Někteří odborníci se domnívají, že nemoc mohla být důsledkem ozáření během této návštěvy. Jiní zase poukazují na to, že Raisa se narodila v Rubcovsku na Sibiři, městě, které v roce 1949 zasáhl radioaktivní mrak z jaderných testů v Semipalatinsku – vzdáleném asi 120 kilometrů vzdušnou čarou.
Poslední boj
Čtyři dny po stanovení diagnózy, 26. července 1999, dorazila Raisa doprovázená manželem a dcerou Irinou na lékařskou kliniku v německém Münsteru. Nemocnice byla známá svými úspěchy v léčbě rakoviny. Léčila se tam dva měsíce pod dohledem profesora Thomasa Büchnera, předního hematologa. Měla podstoupit transplantaci kostní dřeně. Ale její stav se zhoršil natolik, že už k zákroku nedošlo.
Michail ji celou dobu neopustil. Seděl u jejího lůžka, držel ji za ruku. 20. září 1999 ve věku sedmašedesáti let Raisa Maximovna Gorbačovová zemřela.
Michail na pohřbu 23. září plakal bez jakéhokoli ostychu. Raisu pohřbili na moskevském Novoděvičím hřbitově.
Hrob, kde je pohřbena Raisa
„Nikdo si neumí představit, co se v mém nitru odehrává,“ řekl Gorbačov novinářům. Víc už k tomu neřekl. Mlčel o své bolesti, ale nikdy nepřestal mluvit o Raise.
Láska, která neskončila
Šestačtyřicet let byli spolu. Šestačtyřicet let, během kterých změnili svět, čelili nenávisti, zažili slávu i pád. „Co by mi udělalo radost?“ ptal se Gorbačov později v jednom rozhovoru. „Kdyby mi někdo slíbil, že v příštím životě potkám Raisu. Ale nevěřím tomu. Nevěřím v Boha. Ani Raisa nevěřila.“
Podle novinářů z poslední doby jeho života sledoval Michail Gorbačov s úzkostí, jak Vladimir Putin ničí jeho dílo. Reformy, otevřenost, naději na změnu. Zemřel 30. srpna 2022 po dlouhé těžké nemoci ve věku jedenadevadesáti let. V souladu s poslední vůlí byl pohřben na Novoděvičím hřbitově vedle Raisy.
Teď už jsou zase spolu. Dva studenti s vypůjčenými svatebními střevíčky, kteří se vzali z lásky a celý život se drželi za ruce, i když se kolem nich měnil a rozpadal svět.
Zdroje:
kniha Žít znamená doufat, autorka Raisa Gorbačovová
