Článek
Kdykoliv v televizi běží Sněhurka, Úžasňákovi, shakespearovský Král Lear nebo Hamlet, slyšíte dílo Olgy Walló. Je to ona, kdo dal těmto filmům českou duši, kdo přeložil dialogy, přepsal písničky a režíroval herce při dabingu. „Režie českého znění: Olga Walló“ – věta, kterou za poslední půlstoletí viděly nebo slyšely desítky milionů diváků, ale málokdo ji skutečně zaregistroval. Režie dabingu není vidět. Je slyšet. A když je dobrá, vůbec ji v podstatě nevnímáte.
Dnes je Olze Walló sedmdesát sedm let. Po letech mimo profesi se vrátila – natáčí audioknihy pro nakladatelství Albatros ve Studiu Na Jezerce. „Po profesi se mi stýskalo,“ přiznává. V mezidobí překonala rakovinu i ztrátu práce bez vysvětlení, napsala knihy – rodinnou ságu, autobiografii o nemoci, romány, cestopisy a uchýlila se na Šumavu, aby se pak mohla vrátit.
Paradox sebevnímání
Když o sobě mluví, zní to skoro jako omluva: „Vedla jsem velmi opovrženíhodný život. Nic pořádného jsem nevystudovala. Nepostavila jsem se na vlastní nohy. Nevybrala jsem si poctivě partnera. Neměla jsem dítě.“
Ale když se podíváte na fakta, vidíte něco úplně jiného: stovka celovečerních filmů, dva tituly PhDr. – z psychologie a filosofie, cena Františka Filipovského, cena FITESu za celoživotní tvorbu, zakladatelka české dabingové školy, spisovatelka pěti románů a trilogie, psychoterapeutka pracující s onkologickými pacienty.
Rozpor mezi sebevnímáním a realitou je u Olgy Walló propastný. Není to jen její osobní věc – je to příběh celé generace žen, které se naučily být nenápadné, kritické k sobě, perfekcionistické až do sebezničení.
Olga Walló patří k ženám narozeným na konci čtyřicátých let, které vyrůstaly v době, kdy byl úspěch žen tolerován, ale ne oslavován. Kdy bylo „slušné“ být nenápadná, podpůrná, perfekcionistická, ale nikdy se nevyzdvihovat. Kdy mužský kolega dostal prestižní projekt automaticky, ale žena musela „dokázat, že na to má“. A i když to dokázala stokrát, nikdy to nestačilo – především jí samé.
V tandemu s otcem legendou
Olga Walló se narodila 10. září 1948 v Praze jako dcera Ladislava Walló, známého spíše pod uměleckým jménem K. M. Walló – z jeho skautské přezdívky Kim. K. M. Walló měl mnoho profesí: režisér, scenárista, básník, překladatel, dramatik, doktor práv. Ale především byl zakladatelskou postavou českého dabingu a vynálezcem takzvaného autorského dabingu.
Co to znamenalo? Že dabing nebyl jen technickou záležitostí - překladem dialogů a synchronizací s pohybem úst. Autorský dabing znamenal komplexní umělecké ztvárnění: jeden člověk udělal překlad, dramaturgickou úpravu, napsal písničky (pokud byly potřeba) a pak celé dílo režíroval. Vzal originál jako celek a vytvořil z něj nové umělecké dílo v češtině.
Jeho dabingový překlad sovětské pohádky Mrazík je dodnes ikonický. Dodal texty v rýmech, které nejsou součástí originálu, a jeho práce přispěla k tomu, že film v Česku „zlidověl“.
Walló byl sirotek, který se od dvanácti let živil psaním. Byl to člověk formovaný ztrátou, který „nikdy nevěřil, že by ho měl někdo doopravdy rád“. Přesto s dcerou vytvořili pracovní tandem, který fungoval desetiletí. Společně pracovali na Mrazíkovi, na shakespearovských inscenacích BBC, na desítkách dalších projektů.
Moc jsme si nepovídali. Říkala jsem mu: děláme stejnou práci, známe stejné lidi, s kým jiným bys v životě mluvil! Ale nechtěl a já jsem zase tolik nenaléhala.
Jejich vztah byl složitý, ale pevný. Jeho poslední slova v nemocnici byla: „Nikdy by mě nenapadlo, že to pro mě uděláš…“ Staral se o ni celý život a ona se starala o něj až do konce. Po otcově smrti v roce 1990 pokračovala v jeho práci. Nenapodobovala ho. Vytvořila vlastní styl. Zatímco K. M. Walló byl mistr emocí a veršů, Olga přinesla psychologickou hloubku a preciznost.
Vystudovala přece filosofii a psychologii na Karlově univerzitě, kde v roce 1970 získala titul PhDr. za práci o Heideggerovi – „Ontologická povaha řeči v pozdním díle Martina Heideggera“.
Její matka byla „osobnost, kterou bych si pro společný život nevybrala“, jak Olga opatrně formuluje. Výchova byla viktoriánsky přísná, sebevědomí „v nepořádku“. Nakonec se Olžina maminka otrávila prášky, když se bála, že jí začíná vynechávat paměť.
Dabing jako umění vcítění
V letech 1969 až 2003 pracovala Olga Walló jako dabingová režisérka v Československé a později České televizi. Bylo to období, kdy se formovala takzvaná klasická česká dabingová škola a ona stála přímo u jejího zrodu. Nejednalo se jen o technickou dovednost, ale o filosofii, že dabing není „balení pro chudé“, jak se říkávalo. Dabing je umění a způsob, jak naučit lidi (herce i sebe) vcítění, pozornosti, přítomnosti. Principy, které později využívala při práci s onkologickými pacienty.
Sněhurka a žena z kuchyně
Jedním z jejích nejznámějších projektů byla Sněhurka a sedm trpaslíků – klasická disneyovka z roku 1937. Byla to veršovaná pohádka, což znamenalo nejen přeložit text, ale přebásnit ho tak, aby seděl na hudbu i na animaci. Olga přeložila a přepsala celý scénář ve verších a dodnes si pamatuje: „Zrcadlo ty kouzelné, rci, kdo krásnější je mne?“
Sněhurku měla původně zpívat Eva Pilarová, ale byla indisponovaná – nevytáhla trojčárkované ef, vysoké tóny, které píseň vyžadovala. Hudební režisér si vzpomněl na známou ze sboru – Marii Sikulovou, ženu v domácnosti. „Do studia ji přivezli taxíkem přímo z kuchyně, ještě na sobě měla zástěru, protože zrovna dělala knedlíky. A vystřihla to prokleté ef na první dobrou.“ vzpomínala Walló. Sněhurka tak byla první a poslední role Marie Sikulové.
Shakespeare jako vrchol
Kdyby měla Olga Walló pojmenovat dílo, na které je nejvíc hrdá, byla by to asi shakespearovská televize. V osmdesátých a devadesátých letech překládala a režírovala pro Českou televizi inscenace BBC – Krále Leara, Hamleta, Richarda III., ale i další hry jako Kleopatru či Portrét dámy.
Z dalších projektů Olgy Walló vzpomeňme Úžasňákovi, filmy s Louisem de Funèsem (Fantomas, Četník ze Saint-Tropez), Spartakus, Hrdina proti své vůli. Celkem pracovala na zhruba stovce celovečerních filmů. Překládala ze šesti jazyků – angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny, italštiny, ruštiny.
Sama přitom o sobě tvrdí: „Překládám ze šesti, nemluvím žádným.“ Je to typická Walló – mistryně řemesla, která si připadá jako podvodnice.
Generační výměna bez vysvětlení
„Někdy počátkem nového tisíciletí mi postupně přestávali dávat práci. Přišla generační výměna. Tak jsem šla.“
Po bezmála čtyřech desetiletích v České televizi, po stovkách filmů, po budování české dabingové školy – najednou nic. Žádné vysvětlení, žádný důstojný odchod. Jen postupné utlumení zakázek. Perfekcionistka a workoholička, jak sama sebe popisuje, byla najednou bez práce. Bylo jí něco přes padesát. Původně vystudovanou psychologii dlouho nepraktikovala. Co tedy dělat?
Vrátila se ke kořenům a začala pracovat jako psychoterapeutka – konkrétně s pacienty postiženými rakovinou. Používala své znalosti z oboru, ale také paradoxně své zkušenosti z dabingu. „Dabing mě naučil vlastně všechno, co umím.“ Vcítění, pozornost, práci s emocemi, schopnost vnímat nuance. To vše aplikovala v terapii. A pak přišla další rána: sama onemocněla rakovinou prsu.
Nemoc jako iniciace
„Pro mě byla rakovina jedním z kladných iniciačních zážitků,“ napsala v knize Sekundární zisky: neutíkejte před rakovinou prsu, která vyšla v roce 2005. „Všichni reagujeme stejně: vyděsíme se a pak nám odleví. Strach je samozřejmě strašlivý, ale ten není ve vědomí, je v těle. Lidé nejlépe fungují, když už jim nic jiného nezbývá.“
Rakovina, píše, jí umožnila být konečně „doopravdy“ s lidmi – bez obranných mechanismů, bez distance, bez dokonalosti jako nedosažitelného cíle.
V letech, kdy přestala dostávat práci v dabingu a procházela léčbou rakoviny, začala Olga Walló intenzivně psát. Už v roce 1997 vyšla její básnická sbírka Dlouhá zima. Ale skutečným projektem byla trilogie Věže Svatého Ducha. Je to rodinná sága inspirovaná osudy vlastní rodiny – selský rod, intelektuální dědictví, trauma 20. století.
Následovaly další tituly a překlady Lenky Reinerové. Psaní bylo pro Olgu Walló terapií, ale také pokračováním díla. Stejně jako v dabingu – precizní jazyk, psychologická hloubka, vcítění do postav. A stejně jako v životě – sebekritika: „Když se má člověk doopravdy živit psaním v českém jazyce, tak nejezdí Rolls-Roycem.“.
Návrat k profesi
Někdy kolem roku 2020 se Olga Walló vrátila k dabingu – tentokrát v podobě audioknih. Spolupracuje se zvukařem Jiřím Götzem, který založil Studio Na Jezerce, a natáčejí audioknihy pro nakladatelství Albatros. „Po profesi se mi stýskalo,“ přiznává.
Zároveň stále praktikuje psychoterapii – pracuje s onkologickými pacienty, kteří procházejí tím, čím prošla ona. „Využila jsem nejen znalosti profese, ale také vlastní zkušenosti s nemocí.“ Navíc přednáší dabing na filmové akademii v Písku.
Žije mezi Prahou a Šumavou. V šumavském Skříněřově, obci se šesti stálými obyvateli, koupila v roce 1989 dům přesně 17. listopadu, v den sametové revoluce. „O samotě se mi strašně líbí dva a půl dne, třetí odpoledne už ne.“ Proto tráví čas v Praze i na Šumavě. V Praze má práci a přátele. Na Šumavě má klid, přírodu, možnost jezdit na kole a na kajaku. I v sedmdesáti sedmi se nebojí ani peřejí.
Závěr
Tři manželství nedopadla. Ne proto, že by Olga Walló byla špatný člověk, ale proto, že si nevybírala partnery, které by respektovala. „Vždycky jsem si vybírala muže, kterých jsem se nebála, nedovedla jsem se postavit tváří v tvář někomu, koho bych si vážila. Oidipovský komplex nebo co já vím… Něco bylo špatně.“
Teprve v sedmdesátce, po rakovině, po ztrátě práce, po knihách „snad dospěla“. Partner, se kterým je šestnáct let, jí konečně uvěřil, „že ho mám ráda, že se o něj postarám a že může mít rád i on mě“.
Když příště uvidíte nebo uslyšíte ve filmu větu „Režie českého znění: Olga Walló“, vzpomeňte si: je to podpis ženy, která celý život bojovala s pocitem, že není dost dobrá a přitom byla jedna z nejlepších.
Režie českého znění: Olga Walló
Zdroje:
