Článek
Kamera najíždí na muže s hustými kudrnatými vlasy a širokým úsměvem. Moderátor Jim Bowen se ho ptá na koníčky. Muž odpovídá, že miluje potápění, a diváci se smějí nějaké jeho poznámce. Píše se květen 1989 a v obývácích po celé Británii běží nedělní podvečerní rituál jménem Bullseye. Soutěž se vysílá čtrnáct let, a v nejlepších dobách ji sleduje přes sedmnáct milionů diváků. Soutěžící v ní házejí šipky a vyhrávají auta nebo mixéry, klasika, na kterou se dívá prakticky celá zem.
Nikdo z milionů diváků netuší, že se dívá na muže, který o čtyři roky dřív zastřelil sourozence Thomasovy v jejich vlastním domě a dům pak zapálil s těly uvnitř. Nikdo netuší ani to, že přesně měsíc po odvysílání této epizody ten samý muž svlékne, spoutá a popraví další dva lidi na pobřežní stezce.
Muž se jmenuje John William Cooper. Média mu později dají přezdívku Bullseye Killer, vrah ze soutěže Bullseye. Trvá dvacet dva let, než mu záznam z pořadu, do kterého se z čiré ješitnosti sám přihlásil, pomůže vysloužit doživotí.
Navenek to byl přátelský venkovský chlapík, typ člověka, se kterým rádi zajdete na pivo. Doma to byl kontrolující tyran, který terorizoval manželku, děti i psa. Syn u soudu popsal, že otec byl posedlý televizními pořady o přežití v divočině a doma měl vlastní příručku SAS, manuál plný návodů, jak přežít v přírodě bez jídla, vody nebo přístřeší.
Přitom měl na začátku šanci žít úplně jinak. V roce 1978 vyhrál v sázkařské soutěži devadesát tisíc liber a nové auto. Opustil práci pomocníka svářeče a založil si vlastní malé hospodářství.
Během pár let ale všechno prohospodařil sérií nevýdělečných stěhování a hazardem. O farmu přišel a vrátil se k práci pomocníka. Od roku 1983 pak začal vykrádat domy v okolí a několikrát vraždit. Neuvěřitelně dlouho mu všechno procházelo. Vyšetřovatelé ho později spojovali s mnohem větším počtem případů, než za kolik ho nakonec odsoudili.
Vražedná série
22. prosince 1985 zemřeli v panském sídle nedaleko Milford Haven sourozenci Richard a Helen Thomasovi, majitelé usedlosti. Cooper se do domu vloupal a Helen ho přistihla, možná ho poznala po hlase, protože bydlel v sousedství a s Thomasovými se znal. Zastřelil ji. Krátce nato dorazil domů i její bratr Richard a Cooper zastřelil i jeho. Pak sídlo zapálil. Zůstala po něm jen ohořelá těla, spálené důkazy, žádné stopy. Případ byl později odložen jako nevyřešený, přestože na něm v jeden moment pracovalo přes sto padesát policistů.
23. června 1989 vyrazili manželé Peter a Gwenda Dixonovi na procházku po pobřežní stezce. Nevrátili se. Cooper je přepadl s upilovanou brokovnicí, spoutal je, donutil je vydat bankovní kartu i PIN kód, okradl je o tři sta liber a pak je z bezprostřední blízkosti zastřelil do obličeje.
Byla to poprava, chladnokrevná exekuce dvou turistů uprostřed idylické krajiny, kam přijeli odpočívat. Vzhledem k brutalitě vraždy případ obestřely i bizarní teorie, třeba že Dixonovi museli narazit na skrýš zbraní Irské republikánské armády.
Nikdo totiž nečekal, že vrahem bude obyčejný místní muž, který zná okolí jako svoje boty. Ve skutečnosti Cooper v den, kdy se jejich těla našla, prodal Dixonův snubní prsten zlatníkovi za pouhých pětadvacet liber. Ani tuhle vraždu se dlouhá léta nepodařilo objasnit.
Měsíc před vraždou Dixonových seděl John Cooper ve studiu televize ITV a vyprávěl národu o svém koníčku, potápění. Krátký dochovaný úryvek z jeho vystoupení zůstal roky ležet v archivu jako naprosto bezvýznamný kousek zábavní historie.Sám Cooper zničil všechny své fotky z osmdesátých let, aby po sobě nenechal žádnou vizuální stopu. Ve své ješitnosti ale nepočítal s tím, že jeden záznam přece jen přežije, ten televizní. On sám mezitím dál pokračoval v trestné činnosti.
V březnu 1996 Cooper, maskovaný, přepadl se zbraní v ruce v poli skupinu pěti teenagerů, znásilnil šestnáctiletou dívku a sexuálně napadl další, patnáctiletou. Policie věděla jen to, že v kraji řádí ozbrojený muž v kukle s upilovanou brokovnicí a že za poslední roky eviduje přes sedmdesát podobných vloupání a přepadení.
V listopadu 1996 přepadl Sheilu Clarkovou v jejím bungalovu. Stačila ale stisknout tísňové tlačítko domácího alarmu a Cooper na útěku odhodil do živého plotu část výbavy, zbraň i kuklu. Psovodi pak po jeho stopě došli až k domu, kde bydlel. Shromáždit důkazy policii trvalo ještě dalších čtrnáct měsíců, protože čím hlouběji pátrali, tím víc podobných vloupání se jim spojovalo přímo s Cooperem. Nakonec jich napočítali přes třicet. Coopera zatkli v lednu 1998, později ten rok dostal šestnáct let vězení. Nikdo v tu chvíli ale netušil, že mluví s vrahem čtyř lidí.
Při domovní prohlídce policisté objevili něco, co je ohromilo. V žumpě u domu našli 500 klíčů, které si Cooper nechával jako suvenýry z vykradených domů. V živém plotu u jeho domu pak našli i ponožku, která patřila Richardu Thomasovi, jedné z obětí z roku 1985. Zvláštní bylo, že zatímco některé věci si takhle schovával jako trofeje, jiné soustavně ničil.
Obžaloba zjistila, že na zahradě pravidelně zakládal ohně, do kterých házel ukradené šperky. Byl to snadný a rychlý způsob, jak roztavit zlato a stříbro do beztvaré hrudky, kterou už nešlo spárovat s žádnou konkrétní krádeží.
Cooper si odseděl jedenáct let z šestnácti a v lednu 2009 vyšel z vězení. Ve stejný den na infarkt zemřela jeho manželka Pat, po třiačtyřiceti letech manželství, které jí nepřineslo nic než strach.
Vědecký pokrok
Forenzní věda mezitím pokročila natolik, že staré případy dostaly druhou šanci, a vyšetřovatelé navíc měli důvod spěchat. Cooper už dávno nebyl žádná neznámá, policisté si totiž ještě při vyšetřování vloupání v roce 1998 všimli, že se některé zabavené důkazy nápadně shodují s oběma dvojnásobnými vraždami, na obvinění to ale tehdy nestačilo. Teď se blížilo jeho propuštění z vězení a detektiv Steve Wilkins se obával, že pokud je Cooper skutečně hledaným vrahem, začne po návratu na svobodu zabíjet znovu.
V roce 2006 proto sestavil tým, který se k oběma případům vrátil a začal znovu procházet staré důkazy. Měli svědecké popisy a policejní portrét pachatele, muže s výraznými kudrnatými vlasy, ale žádnou fotku Coopera z doby vražd, protože je zničil. Při pátrání v jeho minulosti ale zjistili, že kdysi byl hostem v Bullseye, jenže nevěděli přesně, ve kterém díle. Archivář televize ITV pak musel ručně projít desítky epizod, než tu správnou konečně našel a poslal ji Wilkinsovi, který ji porovnal se skicou. „Za třicet let služby jsem nikdy neviděl tak přesnou shodu, jako byla tahle,“ napsal později Wilkins.
Klíčovým důkazem se ale nakonec staly kraťasy, které mu policisté zabavili už při zatčení v roce 1998. O jedenáct let později na nich forenzní tým našel krev Petera Dixona, zavražděného turisty z útesu. Brokovnice, kterou Cooper používal při loupežích, se propojila s oběma dvojnásobnými vraždami, a vlákna z rukavic odhozených v křoví seděla s vlákny na oblečení obou dívek napadených v roce 1996.
Televizní záznam, brokovnice, kraťasy i vlákna z rukavic, všechno najednou ukazovalo na jednoho muže. Vraždy, znásilnění a roky starých vloupání, které policie léta vyšetřovala odděleně, se spojily do jediného případu. Necelé tři měsíce po propuštění z vězení, v květnu 2009, si pro Coopera přišli znovu, tentokrát s obviněním z vraždy. Když ho vedli k soudu, křičel na čekající fotografy a televizní štáby: „Musíte mě soudit až po procesu, ne před ním.“
Soud
Cooper měl odjakživa napjatý vztah se synem. Adrian z domova utekl v patnácti letech, protože soužití s otcem nešlo vydržet. Když policie Coopera poprvé vyslýchala kvůli podezření z vražd, otec se pokusil vinu hodit na syna. Ten si později změnil jméno na Andrew, jen aby se od otce co nejvíc odstřihl.
U soudu syn vypověděl, že otec chodíval v noci na dlouhé procházky s upilovanou brokovnicí schovanou pod bundou. Popsal také, že si otec doma schovával cizí fotografie a šperky, věci, které si bral jako trofeje z domů, do kterých se vloupal. Soud trval devět týdnů. Muž, který roky terorizoval domácnost a budoval si navenek obraz veselého kudrnáče z televize, skončil finálně usvědčen výpovědí vlastního syna.
26. května 2011 porota uznala šestašedesátiletého Coopera vinným ze čtyř vražd, znásilnění a sexuálního napadení. Když soudce popisoval, jak vyděšené oběti musely být, Cooper ho přerušil výkřikem: „To je naprostý nesmysl, nesmysl.“ Soudce ho varoval, že pokud se neztiší, nechá ho odvést. Cooper zůstal, dokud soudce nedokončil rozsudek slovy, že jde o zločiny takové zvrhlosti, že doživotní trest bude znamenat doopravdy doživotí.
Cooper svou vinu popírá dodnes. V roce 2023 podal žádost o přezkum případu ke Criminal Cases Review Commission, poslední instanci pro každého, kdo tvrdí, že byl odsouzen neprávem. Komise ji přijala k dalšímu zkoumání. Odsouzení zatím zůstává v platnosti, přestože noviny Pembrokeshire Herald upozornily na vážné nesrovnalosti v evidenci důkazů, včetně nehlášeného zaplavení skladu, kde se uchovávaly.
Případ později zpracovala minisérie ITV The Pembrokeshire Murders. Muž, který chtěl být vidět v televizi, tam nakonec skutečně zůstal navždy zapsán. Jen ne tak, jak si to v roce 1989 s úsměvem představoval.
