Článek
Moskva, 24. května 1954. Vladimir Demikhov stojí v bílém plášti nad operačním stolem v Laboratoři pro transplantaci orgánů. Před ním leží dospělý německý ovčák a malé štěně. Chirurg právě dokončuje poslední stehy na krčních tepnách. Když se pes probouzí z narkózy, z jeho krku vyčnívá druhá, menší hlava. Štěně se pokusí kousnout hostitele do ucha. Ten unaveně zavrčí. Demikhov si utře ruce do zástěry a zapíše výsledek do protokolu.
Bylo to dvacáté zvíře tohoto druhu, které vytvořil.
Vladimir Demikhov
Dvacet monster a jeden průkopník transplantologie
Demikhov nebyl okrajová postava ani samotář na hraně systému. Byl to elitní sovětský chirurg, financovaný státem, publikovaný v odborných časopisech a přijímaný zahraničními delegacemi. Technika byla v principu jednoduchá, provedení brutální: přišil přední část těla menšího psa na krk většího a napojil cévy. Oba oběhové systémy fungovaly odděleně, ale sdílely jedno tělo.
Nejúspěšnější z jeho dvouhlavých psů přežil dvacet devět dní. Jiný pil mléko z misky, které mu vytékalo trubicí z nesešitého jícnu zpět na podlahu. Většina zvířat zemřela do dvou týdnů na infekci nebo odmítnutí tkáně.
Na dotazy ohledně etiky Demikhov odpovídal: „Je to jen otázka technického propojení cév.“ Sovětská propaganda ho oslavovala jako důkaz, že socialistická věda dokáže ovládnout přírodu. Západní tisk z něj dělal šílence.
Pravda byla složitější. Když v roce 1967 Christiaan Barnard provedl v Kapském Městě první transplantaci srdce u člověka, prohlásil veřejně: „Demikhov byl můj učitel. Bez jeho psů by moje práce nebyla možná.“ Barnard ho před tím dvakrát osobně navštívil v Moskvě.
Jedenáct transfuzí a jedna fatální chyba
V roce 1926 podepsal Stalin dekret o založení Prvního státního institutu pro krevní transfuzi. Do jeho čela byl postaven Alexandr Bogdanov, dvaapadesátiletý filosof, ekonom a jeden z původních bolševiků. Úkol byl jasný: najít cestu ke zpomalení stárnutí stranických špiček.
Bogdanov věřil, že v krvi je klíč k věčnému mládí. Byl přesvědčen, že lidé mohou sdílet biologickou sílu stejně jako sdílejí práci. Jedenáctkrát si nechal transplantovat krev mladých studentů a komsomolců. Tvrdil, že se mu zlepšil zrak, přestal šedivět a únava zmizela.Sestra Lenina Marija Uljanova mu nechala odebrat krev. Projekt získával financování a prestiž.
Dne 7. dubna 1928 se Bogdanov rozhodl pro dvanáctou transfuzi. Tentokrát záměrně vybral studenta trpícího malárií a tuberkulózou. Věřil, že jeho jedenáctkrát „posílená“ krev nemoc přemůže a zároveň studenta vyléčí. Byl to vědomý test mezí jeho teorie. O tři hodiny později dostal těžkou hemolytickou reakci. Selhaly mu ledviny. Agónie trvala patnáct hodin, pak zemřel. Měl padesát čtyři let. Student přežil a uzdravil se.
Stalin se krevních transfuzí po této zkušenosti až do konce života obával.
Biolog, který chtěl křížit lidi a opice
V roce 1927 dorazil do Francouzské Guineje biolog Ilja Ivanov. V kapse měl dopis od komisaře osvěty Lunačarského a rozpočet schválený sovětskou Akademií věd. Úkol měl dvě roviny: ideologickou, dokázat, že člověk není víc než zvíře a vyvrátit náboženský výklad stvoření a praktickou, vytvořit bytost silnější než člověk, použitelnou pro těžkou práci nebo válku. Prostředek: umělé oplodnění samic šimpanzů lidským materiálem.
Ivanov inseminoval tři šimpanzice. Žádná neotěhotněla. Vrátil se do SSSR a navrhl opačný postup: v Suchumi na pobřeží Černého moře nechal vybudovat stanici a sháněl dobrovolnice pro oplodnění spermiemi orangutana. Přihlásilo se nejméně pět žen pod podmínkou anonymity.
K experimentu nedošlo jen proto, že jediný dospělý samec orangutana v laboratoři před pokusem uhynul. Ivanov byl v roce 1930 zatčen, obviněn ze sabotáže a odvezen do Kazachstánu. V Alma-Atě zemřel na mrtvici v roce 1932.
Laboratoř č. 1
Zatímco jedni hledali lék na smrt, druzí hledali způsob, jak ji nenápadně doručit. V suterénu budovy na Varsonofjevském náměstí v Moskvě vedl Grigorij Majranovskij, židovský lékař a důstojník NKVD, přísně utajovanou Laboratoř č. 1.
Jeho úkol byl konkrétní: najít jed, který při pitvě nikdo neodhalí. Jako testovací subjekty sloužili vězni odsouzení k trestu smrti. Postup byl vždy stejný: vězeň byl přiveden na zdánlivou lékařskou prohlídku, kde mu Majranovskij podal ricin, digitoxin nebo kurare v jídle. Podle svědeckých výpovědí oběť rychle zeslábla, přestala mluvit, zkroutila se a zemřela do patnácti minut. Vědomí zůstávalo zachováno po celou dobu. Nakonec byl vyvinut přípravek označený C-2, bez chuti, bez zápachu, při pitvě nezjistitelný. Historici odhadují počet obětí na 150 až 300 lidí.
V roce 1930 byl v Paříži na ulici unesen generál Alexander Kutěpov, velitel ruské protibolševické emigrantské organizace a injekčně mu bylo podáno něco, po čem zemřel na infarkt. V roce 1947 byl ve vězení injekčně zabit Isaiah Oggins, jeden z mála Američanů, kteří se stali sovětskými špiony a skončili v Gulagu.
Oggins zemřel během pozorování Grigorijem Majranovským při zkoumání účinků kurare (zde jako součást jihoamerické lovecké výbavy).
V roce 1951 byl Majranovskij sám zatčen v rámci tzv. Doktorského spiknutí. U soudu prohlásil: „Plnil jsem příkazy nejvyššího vedení. Moje práce chránila stát před vnitřními nepřáteli.“ Dostal deset let. Po propuštění odešel do Machačkaly v Dagestánu, kde vedl biochemickou laboratoř. Zemřel v roce 1964.
Co po nich zbylo
Vladimir Demikhov zemřel v roce 1998 v Moskvě, zapomenutý a bez peněz. Sovětský stát mu po rozpadu přestal vyplácet důchod, byt byl v dezolátním stavu. Barnard mu z vděčnosti posílal peníze na přežití.
Jeho metody šití cév se v transplantační medicíně používají dodnes. Institut krevní transfuze v Moskvě stále funguje, jen pod jiným jménem. Fakta o těchto projektech se začala dostávat na veřejnost až po roce 1991, kdy byly částečně otevřeny archivy KGB. Část složek s označením přísně tajné zůstává v Rusku uzavřena dodnes.
