Článek
Každý rok o Vánocích se na obrazovce znovu rozhostí ten známý klid. Krajina zalitá sluncem, hradní zdi, tři tajemní švagři a Libuška Šafránková, jejíž krása v roli Večernice bere dech i po desetiletích. Mezi nimi září postava v nápadném zlatém kostýmu. Jeho tvář zná kdekdo, ale jeho jméno z paměti vylovíme až po chvíli váhání. Slunečník. Petr Svoboda.
Pohádka skončí a on zmizí. Nejen z pohádky, ale z celého nablýskaného světa reflektorů.
V showbyznysu je to úkaz skoro nevídaný. Lidé se slávy a kariéry většinou vzdávají ze dvou důvodů: buď už o ně nikdo nestojí, nebo se pod tlakem okolností zhroutí. Petr Svoboda se však neztratil z nouze, ani neutekl před démony.
Jen se jednoho dne zastavil, zhodnotil svůj život a prostým rozhodnutím vystoupil z rozjetého vlaku. Pochopil totiž, že v pohádkových kulisách sice může být princem, ale pánem svého osudu se stane až tam venku, v realitě, kterou si postaví vlastníma rukama.
Z Vysočiny do zlaté kapličky
Narodil se v roce 1952 v Havlíčkově Brodě. Herecký talent potvrdil studiem na pražské DAMU a po absolutoriu v roce 1973 nastoupil do Hradce Králové. Pak do Divadla Na Zábradlí, do libeňského Divadla S. K. Neumanna. Vojenskou službu strávil v Armádním uměleckém souboru, tedy na jevišti i v uniformě zároveň. A nakonec Národní divadlo: od roku 1984 do roku 1990 byl členem činoherního souboru zlaté kapličky.
Na papíře to zní jako herecká kariéra snů.
Éra princů
V pohádkách se pohyboval jako doma. Princ Chocholouš, Malá mořská víla, Paví král, Pohádka o ebenovém koni. V roce 1978 mu režisér Václav Vorlíček nabídl roli Slunečníka ve snímku Princ a Večernice, natočeném na motivy Boženy Němcové. Jeho tvář byla symbolem ušlechtilosti, která se neokouká.
Pohádka měla, jak sám Svoboda vzpomínal, hodně osekaný rozpočet. Přesto se stala nesmrtelnou.
„To byla úžasná práce se skvělými lidmi. Vděčím panu režiséru Vorlíčkovi, že mne obsadil a seznámil s takovými lidmi, jako byli úžasní herci, kolegové Vláďa Menšík a František Filipovský,“ vzpomínal Svoboda po dlouhých pětatřiceti letech.
„Na to, že tato pohádka měla hodně osekaný rozpočet, je úplně výborná. Miluji ji a Libuška Šafránková se mi tam líbí úplně nejvíc ze všech rolí,“ dodával.
Pohádky točil ještě přes deset let. Pták Žal, Perly a růže, Divoké labutě. V roce 1992 přišel seriál Náhrdelník a to byl konec. Byla to jeho herecká labutí píseň.
Hlas, který znal celý národ
Paralelně s hereckými rolemi budoval další kariéru: dabing. Svůj hlas propůjčil chirurgovi B. J. Hunnicuttovi v kultovním seriálu M.A.S.H., Al Pacinovi ve filmu Kmotr.
Je v tom zvláštní ironie. Kmotr je příběh o moci, o kontrole, o muži, který se nikomu nepodřizuje. Petr Svoboda dal hlas nejznámějšímu filmovému vládci, přičemž sám zápolil s tím, že v showbyznysu vládli jiní.
Po revoluci si otevřel jedno z prvních soukromých dabingových studií v zemi. Jenže televize začaly brzy vyrábět dabing samy.
„Bylo to právě v době, kdy si televize začaly vyrábět dabing vesměs samy, a já jsem zjistil, že pro své lidi už nebudu mít tolik práce. Tak jsem si říkal: Co dál?“ přiznal pro deník Aha!.
Moderátorské období
Z herce se stal moderátor. Od roku 1994 tři roky uváděl vědomostní soutěž Riskuj! na TV Nova a pak přišla rodinná soutěž Hodina pravdy na České televizi.
Petr Svoboda tam už nestál v paruce a brokátu. Stál tam jako civilní, klidný průvodce lidským snažením. Pořad byl o překonávání limitů, o tréninku a disciplíně, o hodnotách, které on sám v té době už dávno vyznával v byznysu.
Bylo v tom něco symbolického: moderoval show, kde se rodiny snažili dokázat nemožné pro výhru, zatímco on sám už svou největší životní výhru, nezávislost, držel pevně v rukou. Diváci ho milovali pro jeho kultivovanost.
Pořad běžel přes deset let a Svoboda byl jeho moderování několikrát nominován na prestižní cenu TýTý v kategorii moderátor soutěžních pořadů.
Bod zlomu
V rozhovoru pro časopis Sedmička řekl větu, která ho vlastně vysvětluje celého:
Zjistil jsem, že nade mnou jsou dramaturgové, producenti a ředitelé, a tak jsem si řekl, že tohle nechci. Proto jsem dál pokračoval v podnikání, které jsem měl rozjeté, a ještě si založil další firmu. Já jsem v podstatě dospěl k názoru, že Peter O'Toole nebo Dustin Hoffman ze mě nebude, že si to chci organizovat spíš podle sebe, než aby mi to organizoval někdo jiný.
To není hořkost. To je střízlivost. Vzácná, drahá, těžko vykoupená. Kolik lidí dokáže takhle jasně zhodnotit vlastní život a pak podle toho skutečně jednat?
Svoboda se nejprve pokusil o režii. Myslel, že tam bude konečně pánem. Zjistil, že ne. A tak si opravdu založil firmu, kde pánem byl.
Podnikatelské období
Z hereckého prince se tak stal developer. Založil stavební firmu zaměřenou na luxusní byty, z velké části půdní vestavby na Vinohradech, Žižkově a na Letné. Zhruba jeden byt měsíčně, rok za rokem, bez zbytečného hluku kolem sebe.
„Za celou dobu jsme neměli jedinou stížnost, jedinou reklamaci. Takže to bylo pro mne ujištění, že jsme to asi špatně nedělali,“ popsal.
Najít díru na trhu a naplnit ji poctivou prací. Bez ramp, bez klapky, bez potlesku. Jenom výsledek. Člověk, který celý život hrál v pohádkových hradech, nakonec stavěl skutečné.
Rodina
Dnes je Petru Svobodovi sedmdesát tři let. Je ženatý s dětskou lékařkou. Mají spolu dospělého syna a dospělou dceru. Firmu řídí na dálku, z jihočeské vesničky u Jistebnice, kde si z bývalé hájovny nechal přebudovat chalupu. Les za oknem. Klid, který si sám zvolil.
Na herectví se dívá jako na uzavřenou kapitolu. „Zavzpomínám rád, ale rozhodně nebrečím,“ říká. V tom je síla jeho příběhu. Většina lidí by po ztrátě slávy trpěla nostalgií. Jeho největším životním dílem totiž není Slunečník, ale jeho vlastní svoboda.
