Článek
Deníky, které budovaly sportovní národ
V roce 1953 se na pultech objevil první výtisk deníku Československý sport. Vycházel zpočátku jen dvakrát týdně, ale postupně se rozšiřoval, až nakonec pokrýval téměř celý týden. V roce 1965 dokonce dosáhl takové popularity, že zlomil monopol Rudého práva na pondělní vydání. Sport prostě lidi zajímal víc než politika.
Druhým pilířem sportovní žurnalistiky se stal časopis Stadión, který vycházel v letech 1953–2006. Navazoval na předválečný „Ruch v tělovýchově a sportu“ a stal se domovem těch nejlepších sportovních publicistů. Mezi jeho přispěvatele patřil například Ota Pavel se svými nezapomenutelnými reportážemi nebo Vladimír Škutina. V dobách normalizace dosáhl Stadion rekordního nákladu 164 000 výtisků – četl ho prakticky každý, kdo se o sport zajímal.
Průkopníci před kamerami
11. února 1955 – datum, které změnilo československé sportovní zpravodajství navždy. V tento den se uskutečnil vůbec první přímý televizní přenos z hokejového utkání mezi výběrem Prahy a švédským Leksandem. U mikrofonů seděli Josef Valchář a mladý Vít Holubec, který tehdy ještě netušil, že se stane legendou.
Vít Holubec – muž se slavným pozdravem
Holubec, narozený v roce 1928 v Olomouci, se dostal k televizi téměř náhodou. Během vojenské služby pracoval v Armádním rozhlasu, kde si ho všiml šéf Josef Valchář. Ten ho pozval ke spolupráci na tomto historickém prvním přenosu.
V březnu 1956 se stal jedním ze tří zakládajících členů sportovní redakce Československé televize. Společně s Miroslavem Hladkým a Radoslavem Siváčkem založili pořad „Branky, body, vteřiny“ – nejstarší televizní pořad v Československu, který se vysílá dodnes.
Holubcův slavný pozdrav „Sportu zdar a fotbalu zvlášť, vážení přátelé televizní kopané!“ vznikl z praktických důvodů. Když přišla technologie telerecordingu, zápasy se začaly reprízovat pro ty, kdo nemohli sledovat původní přenos. Holubcovi přišlo hloupé říkat „dobré odpoledne“ nebo „dobrý večer“, když nevěděl, kdy přenos někdo sleduje. Jako starý sokol zvolil univerzální pozdrav „Sportu zdar“ a přidal své oblíbené „fotbalu zvlášť“.
Holubec komentoval šest fotbalových mistrovství světa, pět olympijských her a nespočet dalších událostí. Jeho největší chvílí bylo finále Mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě, kde Československo porazilo Západní Německo. O tomto zápase později říkal, že větší už komentovat nebude. Československo prostě není tak velká země, aby takové úspěchy dokázalo opakovat častěji.
Politické změny po roce 1989 mu však nepřinesly odměnu za věrnou službu. Naopak kvůli svému členství v KSČ a kompromisům s režimem byl z plánované cesty na MS 1990 do Itálie stažen z „morálních důvodů“ a nucen odejít do penze.
Karol Polák – elegán s mikrofonem
Na slovenské straně federace zářil Karol Polák, narozený v roce 1934 v Bratislavě. Syn bývalého ligového fotbalisty měl sport v krvi. Sám hrál v dorostu jako brankář Červené hvězdy Bratislava a později šest let basketbal v druhé lize. Studoval ale herectví na VŠMU a možná by se stal slavným hercem, nebýt náhody.
Na ulici ho potkal Dušan Gábor, šéf hlasatelů začínající televize. Potřeboval někoho, kto by zaskočil za nemocného kolegu. Večer již Polák hlásil Televízne noviny z Kamzíka. Později se stal jeho osudem sport.
Polák vytvořil s Vítem Holubcem dokonalou československou dvojici. Společně napsali i knihu „Priviazaní k mikrofónu“ (1972). Jeho hlas provázel druhé místo na MS 1962 v Chile, triumf Slovanu v Poháru vítězů pohárů 1969 i nezapomenutelnou Panenkovu penaltu ve finále ME 1976.
Jeho osobité výroky se staly legendou. Když například komentoval halové mistrovství Evropy v atletice a vyhrál německý sprinter Manfred Kokot, prohodil: „Německý šprinter Kokot bezkonkurenčne víťazí a kde sú naši? Ďaleko za ním. Bodaj by sme aj my mali takých Kokotov!“
Polák měl životní motto: „Hovor málo – povedz veľa.“ Připravoval se důkladně, jeho žena mu doma pomáhala s evidencí všech ligových týmů a hráčů. Každý víkend zapisovali góly, karty, střídání. Komentoval až do roku 1992, poté se věnoval soukromému rádiu a charitativním akcím.
Karol Polák
Štěpán Škorpil – talent s temnou stránkou
Štěpán Škorpil, narozený v roce 1945, byl dalším z velkých talentů československého sportovního komentování. V mládí závodil v atletice, stal se dokonce juniorským mistrem Československa v desetiboji. Hrál i basketbal po boku budoucího prezidenta Václava Klause.
Po studiu na FTVS začal v roce 1973 v Československé televizi jako komentátor a vypracoval se až na šéfredaktora sportovní redakce. Byl známý svým emotivním stylem a hlubokými znalostmi.
Jeho kariéru v televizi ale ukončil pád režimu. V roce 1990 musel odejít společně s Robertem Bakalářem, Jaroslavem Suchánkem a Janem Slepičkou – všichni byli odhaleni jako spolupracovníci StB. Škorpil působil pod krycím jménem „Štěpán“.
Nevzdal se ale a od roku 1998 komentuje pro Eurosport. Specializuje se na atletiku, severskou kombinaci, plavání a krasobruslení. Odkomentoval již šestnáct olympiád a stále je aktivní i ve věku přes osmdesát let.
Štěpán Škorpil
Luděk Brábník – odborník s nesprávným vtipem
Možná nejznalejší hokejový komentátor v dějinách československé televize byl Luděk Brábník (1926-1989). Na rozdíl od svých kolegů nebyl jen moderátorem – byl to bývalý hráč, trenér a skutečný odborník na hokej.
Studoval hokejový obor na vysoké škole a neustále se vzdělával během svých trenérských angažmá. V roce 1966 se stal komentátorem televize a rychle si získal respekt pro svou hlubokou znalost hry. Vymyslel výraz „Šance jako hrom!“, který používají čeští komentátoři dodnes.
Jeho televizní kariéra skončila v roce 1977 tragicky nesmyslným způsobem. Během utkání ČSSR – SSSR prohodil poznámku o „hráčích s písmeny CCCP na dresech“, přičemž tato písmena vyslovil foneticky. Mnohým divákům to uniklo, jiní se pobavili. Ale paranoidní představitelé režimu v tom viděli „zlovolný útok na posvátné přátelství se Sovětským svazem“.
Dresy sovětských hokejistů na MS
Brábník musel televizi opustit a dalších deset let pracoval v redakci Stadiónu. Zemřel v roce 1989, pouhý měsíc a půl před Sametovou revolucí, která by mu přinesla rehabilitaci.
Když se hokejisté poprali se Sověty
V 70. a 80. letech minulého století měly hokejové zápasy mezi Československem a Sovětským svazem daleko větší význam než jen sportovní. Každé vítězství nad „velkým bratrem“ se stávalo symbolem národní hrdosti a touhy po svobodě.
Když se československým hokejistům dařilo proti sovětským reprezentantům, celá země žila s nimi. Sportovní haly se měnily v místa, kde se lidé cítili svobodnější než kdekoli jinde a fandění bylo velmi intenzivní.
Nejhorší pro sportovní reportéry bylo, když se naši hokejisté s těmi sovětskými poprali. Jedna z největších rvaček se strhla v roce 1978 na mistrovství světa v Praze. Kamery Československé televize nejprve decentně zabíraly diváky a strop sportovní haly v naději, že rvačka brzy skončí. Mezitím se do ní zapojovali další hráči a bylo jasné, že se kamery musí vrátit na led. Obě mužstva vyšla z incidentu s pětiminutovými tresty a druhý den se noviny o potyčce příliš nerozepisovaly.
V roce 1985 na mistrovství světa v hokeji opět v Praze se v závěrečném utkání setkaly týmy SSSR a USA. Opět propukla rvačka. Diváci v hale stáli jednoznačně na straně amerických hokejistů a sovětské vypískali. Celá hala burácela a povzbuzovala americké hokejisty. Československý sport poté referoval o této události jedinou krátkou větičkou a nikdo se nepouštěl do rozebírání ošemetné situace.
Přenosy, které psaly historii
Československá televize přinášela divákům nejdůležitější sportovní události své doby. První barevný přenos se uskutečnil 14. února 1970 z krasobruslení, komentovali ho Karol Polák s Radom Siváčkem.
Mezi nejslavnější patřily přenosy hokejových mistrovství světa, kde vynikali komentátoři jako Vladimír Vácha – ten ale musel po MS 1969 ze Švédska odejít z televize, protože byl obviněn z podněcování nepokojů svými komentáři po vítězství nad Sověty.
Nezapomenutelné byly i fotbalové přenosy. Holubec s Polákem komentovali legendární finále ME 1976 v Bělehradě, kdy Antonín Panenka proměnil rozhodující penaltu svým charakteristickým „dloubákem“.
Cena za kompromisy
Příběhy těchto komentátorů ukazují dilema celé generace československých intelektuálů. Aby mohli dělat práci, kterou milovali, museli dělat kompromisy s režimem. Někteří jako Holubec vstoupili do KSČ a veřejně se stavěli na stranu režimu. Jiní jako Škorpil spolupracovali s StB. Další jako Brábník zaplatili za jediný nevinný vtip kariérou.
Po roce 1989 přišly účty. Holubec byl odsunut stranou, Škorpil musel opustit televizi. Paradoxně ti, kdo zůstali „čistí“ jako Brábník, už na své zadostiučinění nemohli čekat – zemřeli před revolucí.
Dědictví, které přetrvává
I přes všechny politické turbulence zanechali tito průkopníci sportovního zpravodajství trvalý odkaz. Pořad „Branky, body, vteřiny“ se vysílá dodnes jako nejstarší televizní pořad v České republice. Výroky jako „Šance jako hrom!“ stále používají současní komentátoři. A způsob, jakým komentovali sport – s odborností, emocemi, ale i s respektem k divákům – zůstává vzorem.
Dnes, kdy máme k dispozici desítky sportovních kanálů a nekonečné možnosti sledovat jakýkoli sport odkudkoli ze světa, je těžké si představit dobu, kdy celý národ sedl k jednomu televizoru a poslouchal jediný hlas. Ale právě v té době, paradoxně, měli sportovní komentátoři možná největší vliv a význam v dějinách československého sportu.
Zdroje:
kniha Sportu zdar!, autor Petr Nečada
