Článek
Když se v Tisícročné včele poprvé objevil jako Samo Pichanda – statný, tvrdohlavý muž s hlubokým pohledem – bylo jasné, že nejde o obyčejnou roli. Kvietik měl dar naplnit postavu životem. Jeho hrdinové nebyli „hraní“, ale skuteční lidé s vnitřní pravdivostí, kterou uměl přenést na diváka.
V březnu 2025 ve věku 90 let Štefan Kvietik odešel. Se Slovenskem se rozloučil herec, který po víc než půl století formoval domácí film a divadlo. Muž, jenž místo lékařského pláště zvolil divadelní scénu a přesto zůstával tím, kdo uměl člověka léčit, jen jiným způsobem. Muž, který zůstal po celý život věrný jedné ženě, jedné zemi a jednomu přesvědčení: že herecká velikost se pozná podle pokory.
Z vesnice u Veľkého Krtíše na jeviště
Narodil se 10. května 1934 v Dolných Plachtinciach u Veľkého Krtíše. V kraji, který dal slovenskému herectví celou řadu výjimečných umělců jako Ctibora Filčíka, Júliuse Pántika či Milana Kňažka. „Otec byl sedlák, ale měl způsoby jako aristokrat. Úžasný džentlmen. A měl nádherný hlas - basbarytón,“ vzpomínal Kvietik. Svůj charismatický hlas a také herecký talent, zdědil právě po něm.
Sám Kvietik ale o herectví zpočátku vůbec nesnil. Chtěl být lékařem. K divadelním prknům ho nakonec přivedli rodiče ochotníci a především Július Pántik, který si mladého Kvietika všiml při jednom představení a doporučil mu podat si přihlášku na herectví.
„Bojoval jsem sám se sebou, protože studium herectví nebyla moje vysněná touha,“ přiznával později. „Postupně mě však zaujalo a začalo naplňovat.“
V roce 1957 absolvoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Tam se mu stalo něco ještě důležitějšího než získání diplomu. Potkal svou budoucí ženu Evu. Vzali se v den promoce. Začal příběh lásky, která vydržela 66 let.
Po krátkém působení v martinském Armádním divadle nastoupil v roce 1959 do Slovenského národního divadla. Zůstal tam 37 let. Od září 1959 do začátku sezóny 1996 vytvořil v činoherním souboru SND 80 postav. Od Krále Leara přes Stanleyho Kowalského v Tramvaji do stanice Touha až po dramatické postavy v domácích hrách.
Boxer, který málem točil v Hollywoodu
Filmový debut přišel v roce 1960 ve snímku Smrť sa volá Engelchen podle knihy Ladislava Mňačka. O tři roky později natočili Kadár s Klosem podle Mňačkovy předlohy známější verzi filmu. Teprve rok 1962 přinesl skutečný průlom.
Ve filmu Petera Solana Boxer a smrť bravurně ztvárnil postavu bývalého boxera Jána Komínka, který se dostal do koncentračního tábora Osvětim. Tehdy devětadvacetiletý herec získal za roli mezinárodní uznání a na filmovém festivalu v San Franciscu zvláštní cenu Carla Foremana.
S tím přišla i nabídka na film z Hollywoodu. „Po promítání v Corku mě oslovil nějaký producent,“ vzpomínal Kvietik. „Chtěl vědět jen jedno: Za kolik? Plaše jsem poznamenal, že bych rád vlastnil auto Hillman Minx. Trochu divně se na mě podíval: To si koupíte z diet, ale kolik chcete za film?“
Hollywood se však neuskutečnil. Producent navštívil pražský Filmexport a dostal odpověď, že v takovém filmu „náš“ herec hrát nemůže. „A bylo po parádě,“ uzavřel Kvietik s nadhledem příběh nenaplněné zahraniční kariéry.
Zlatá éra: od Tatier po moravské vinice
Šedesátá až osmdesátá léta znamenala pro Kvietika nevídaný tvůrčí rozkvět. V roce 1964 zaujal hned ve dvou rolích. Jako baron von Goldring ve válečném filmu Sám vojak v poli a jako obhájce Kolár v Případu pro obhájce. Pro české diváky se stal známým i díky Vávrově Romanci pro křídlovku a epizodní, ale výrazné roli ve třicátém případu majora Zemana.
Kritiku nadchl jako bratr Ivana Rajniaka v komorním televizním filmu Matka Martina Ťapáka. „Film je doslova nabitý energií a rivalitou mezi dvěma bratry,“ psala recenze.
Následovaly tři role, které ho učinili nezapomenutelným: horolezec Pirin v tatranském dramatu Medená veža (1970), vinohradník Urban Habdža v Červeném víně (1972) s Emílií Vášáryovou. Pomyslným vrcholem jeho kariéry je především Samo Pichanda v Jakubiskově Tisícročné včele (1983).
Tato fascinující rodinná sága na motivy románu Petera Jaroše byla označena za divácky nejúspěšnější v historii slovenské tvorby. Kvietik v ní vytvořil postavu muže, který je zároveň silný i zranitelný, tvrdý i něžný. Dokázal na plátně vyjádřit to, co dokážou jen ti největší herci: být monumentální a zároveň lidský.
„Kamera pro mě byla vždy velmi důležitá pro jistou disciplínu, vnější i vnitřní,“ vyznával se v rozhovoru pro Československou televizi v roce 1973. „Kamera má v sobě cosi dráždivého - ten okamžik soustředění… Herec má jen několik sekund na to, aby se soustředil a začal správně žít život té postavy.“
Od roku 1984 předával své zkušenosti jako pedagog na VŠMU.
Politika: sen o samostatnosti i hořké vystřízlivění
Po listopadu 1989 vstoupil Kvietik do politiky za Slovenskou národní stranu. V letech 1990 až 1994 byl poslancem slovenského parlamentu a podpředsedou Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu a sport. V roce 1990 ho SNS dokonce zvažovala jako kandidáta na prezidenta Československa - odmítl.
Na politiku ale vzpomínal hořce. „Politický boj na mě doléhal především kvůli egoismu politiků, který se dodnes nijak nezměnil,“ přiznával později. Bylo to jedna ze zkušeností, které ho přiměla stáhnout se ze světa reflektorů.
Manželka Eva, která obětovala kariéru pro jeho sen
Zatímco bulvár ho léta spojoval s jeho nejčastější hereckou partnerkou Emílií Vášáryovou, v soukromí byl Štefan Kvietik věrný jedné ženě celý život. Manželka Eva vystudovala také herectví, ale rozhodla se vzdát se své profesní kariéry, aby mohl naplnit tu jeho.
„Doslova se obětovala pro rodinu a moji hereckou kariéru, za což jsem jí celoživotním dlužníkem,“ vyznával se Kvietik otevřeně. V knize Život za oponou z roku 2009 napsal dojemné poděkování: „Chci z upřímného srdce poděkovat manželce Evičce za bezmeznou starostlivost o nás všechny a za výchovu našich dětí, za to, že se vzdala ambicí jen proto, abych já mohl naplnit své herecké poselství.“
Spolu vychovali tři děti. Starší dcera Ľubica vystudovala dějiny umění na Karlově univerzitě a již přes 30 let žije v New Yorku, kde působí na univerzitě. Mladší dcera Ivica je doktorka molekulární fyziologie se specializací na patentové právo, pracovala ve Švýcarsku a Rakousku a dnes působí na slovenském ministerstvu zdravotnictví. Syn Martin, který vystudoval filmovou režii, se vydal podnikatelskou cestou. Martinův syn Matúš jako jediný z rodiny pokračuje v dědových hereckých stopách. Kvietik na jeho premiéry pravidelně chodil a byl na něj velmi pyšný.
Eva při něm stála i v nejtěžších chvílích. Když v červnu 1982 spáchal sebevraždu jeho nejbližší přítel a kolega Ivan Mistrík, byla to pro Kvietika obrovská rána. Mistrík, s nímž si zahrál v kultovní Medené veži a s nímž ho pojilo nejen filmové, ale i životní přátelství. Eva byla v těchto těžkých časech oporou, která mu pomohla vyrovnat se se ztrátou kamaráda.
„Moje jeviště je už maličké a scéna rodinná“
Na konci 90. let se Kvietik rozhodl pro definitivní hereckou tečku. Posledním dílem byl seriál Horská služba z roku 1998 a v roce 2007 ještě jednou spolupracoval jako vypravěč ve válečném dramatu Rozhovor s nepřítelem.
„Konečně se můžu věnovat rodině, svým vnukům a zájmům, na které jsem neměl čas,“ vysvětloval své rozhodnutí. „Když někdo není v novinách každý den, to ještě neznamená, že nežije. Já jsem se neodmlčel, jen moje jeviště je už maličké a scéna rodinná.“
Za svůj přínos slovenské kinematografii získal lavinu ocenění: titul zasloužilý umělec (1976), Řád Ľudovíta Štúra II. třídy (2004), uvedení do Síně slávy OTO (2009), Evropskou cenu Trebbia za celoživotní dílo (2014), Cenu ministerky kultury (2023). Byl čtvrtým slovenským hercem s dlaždicí na bratislavském Filmovém chodníku slávy.
Jeho rodina požádala, aby byl pochován na Národním hřbitově v Martině mezi ikonami slovenské kultury.
Odkaz vyřezaný do kamene
K úmrtí Štefana Kvietika se vyjádřil prezident Slovenské republiky Peter Pellegrini: „Navzdory obrovskému hereckému kumštu byl jeho přínos pro slovenský národ mnohem širší. Nezanechal svůj odkaz jen ve filmotékách, ale i v našich duších.““
V rozhovoru na sklonku života Kvietik bilancoval: „Každá umělecká činnost vzniká pro člověka, pro jeho zážitek, poznání, emocionální a duchovní obohacení. Pokud jsem svojí hereckou tvorbou alespoň do jisté míry naplnil tyto atributy, tak můj herecký příběh nebyl marný a zbytečný.“
Nebyl. Tisíce diváků, které Kvietik v kinech, divadlech i před televizními obrazovkami oslovil, by to potvrdily. Jeho postavy žily - dýchaly, trpěly, milovaly, umíraly. Nebyly to jen role. Byly to kusy duše vyřezané do kamene československé kinematografie.
Zdroje:
