Článek
Syn někdejšího nejhledanějšího teroristy světa maluje ve vesnici v Normandii americkou poušť. Jeho oblíbený obraz se jmenuje Světlo. Arizonská krajina, kaktusy, chatka pod širým nebem, hvězdy nad obzorem. Maluje zemi, kterou nikdy neviděl. Zemi, proti které jeho otec vedl džihád. „Myslím, že se snažím najít nějaké světlo na konci této temné cesty,“ říká Omar bin Ládin, čtvrtý nejstarší syn Usámy bin Ládina.
V říjnu 2023 musí Francii na příkaz policie opustit. Dostane dvouletý zákaz vstupu. O rok později, 8. října 2024, podepisuje nový francouzský ministr vnitra Bruno Retailleau Omarovi permanentní zákaz vstupu do země.
„Pan bin Ládin zveřejnil v roce 2023 na sociálních sítích komentáře glorifikující terorismus,“ píše ministr v prohlášení odůvodňujícím zákaz.
Omar tvrdí, že jeho účet na síti X byl hacknutý. Příspěvek se objevil 2. května 2023, na výročí otcovy smrti. Místní přátelé z Normandie ho hájí. Ale francouzské zákony jsou přísné. A jméno bin Ládin má váhu, která převažuje vše. Dveře se zavírají. Znovu.
Právní základ vyhoštění
Francouzské právo dává úřadům široké pravomoci. Podle Code de l'Entrée et du Séjour des Étrangers et du Droit d'Asile (CESEDA) z roku 2005 mohou úřady vyhoštit i legálně pobývající cizince, pokud představují „vážnou hrozbu pro národní bezpečnost nebo veřejný pořádek“.
Klíčová je formulace zákona o „glorifikaci terorismu“ - oslavování, schvalování nebo sympatizování s teroristickým násilím. Není potřeba prokázat přímé podněcování k násilí. Stačí, že příspěvek „může přispět k radikalizaci“.
V praxi to znamená: francouzské úřady mohou deportovat na základě jediného příspěvku na sociálních sítích. Bez soudu, bez obvinění z trestného činu. Administrativním rozhodnutím.
Dětství, které si nevybral
Omar bin Ládin se narodil 1. března 1981 v Saúdské Arábii do jedné z nejbohatších rodin v zemi. Poté rodina odešla do exilu v Súdánu a pak Afghánistánu.
Ve čtrnácti letech ho poslali do výcvikových táborů al-Káidy. Šest let tam trénoval. Sdílel dům s Ajmánem al-Zawáhirím, dvojkou organizace. Viděl z první ruky, jak se jeho otec mění v architekta masového vraždění.
Usama bin Ládin a Ayman al-Zawahiri
Když v roce 2010 mluvil s ABC News, popsal, jak ho otec bil jako dítě. Za to, že se usmíval příliš široce. Byl to život v denodenní brutalitě, izolaci, pod dohledem člověka, který rozhodoval o životě a smrti.
Psychologie teenagerů v teroristických organizacích
Odborná literatura o radikalizaci adolescentů ukazuje komplexní obraz. Analýza z roku 2020, která zahrnula 17 188 mladých lidí z 25 studií, potvrzuje: teenager v teroristické organizaci tam není většinou ze svobodného rozhodnutí. Studie zveřejněná v časopise Frontiers in Psychiatry v roce 2021 upozorňuje, že teroristické skupiny jako al-Káida používají „úrovně skupinové psychologické manipulace srovnatelné nebo vyšší než u některých kultů“. Teenageři jsou obzvláště zranitelní. Hledají vlastní identitu, potřebují patřit někam, jsou náchylní k manipulaci.
Co znamená „svobodné rozhodnutí“, když neznáte nic jiného? Když jste v táboře al-Káidy od čtrnácti? Když váš otec je Usáma bin Ladin a nesouhlasit znamená riskovat život?
Útěk
V roce 2000, rok před útoky na Světové obchodní centrum, udělal Omar něco, co muselo vyžadovat obrovskou odvahu: opustil otce i organizaci. Bylo mu devatenáct. Řekl, že nechce být spojován se zabíjením civilistů.
Opustil jediný svět, který kdy znal. Opustil otce, který byl zároveň vůdcem, tyranem, autoritou. Rok před 11. září 2001. Timing, který všechno komplikuje. Protože kdo uvěří, že jste odešli z přesvědčení, ne z vypočítavosti?
Omar se pokusil začít znovu. Ale zjistil, že svět není připravený odpustit. Nebo věřit.
Po opuštění al-Káidy
Po útěku z Afghánistánu se Omar vrátil do Saúdské Arábie. Šest let provozoval v Džiddě firmu jako stavební dodavatel a obchodník se šrotem. V roce 2007 v Egyptě na jezdeckém výletu potkal Jane Felix Browne. Britku o dvacet let starší, pětkrát rozvedenou, trpící roztroušenou sklerózou. Vzali se. Omar požádal o britské vízum, aby mohl žít s manželkou v Cheshire. Britské úřady mu vízum odmítly udělit.
„Vyjádření učiněná během nedávných mediálních rozhovorů naznačují pokračující loajalitu k vašemu otci. Vaše přítomnost v UK by proto mohla vyvolat značné veřejné znepokojení,“ stálo v oficiálním zamítnutí.
Omar protestoval. Řekl, že obvinění jsou nespravedlivá. Že opustil otce v devatenácti. Že odsoudil útoky 11. září. Nic nepomohlo.
„Omar se bojí všech. Neustále sleduje lidi, o kterých si myslí, že ho sledují. Je syn Usámy. Ale když jsme spolu, zapomíná na svůj život,“ popisuje Jane Omara.
V roce 2009 publikoval s matkou Najwou knihu „Growing Up bin Laden“, ve které popsal násilné dětství v táborech al-Káidy. Rok nato dal rozhovor ABC News, kde hovořil o tom, jak ho otec bil za příliš široký úsměv. V květnu 2011, po zabití otce americkým komandem, vydal prohlášení, které se proti němu později obrátilo. Nazval zabití „svévolnou popravou“.
Dalších pět let není jasné, kde přesně žili. Egypt, možná Sýrie, možná další země na Blízkém východě. V roce 2016 konečně dostali povolení k pobytu ve Francii, díky britskému občanství Jane. Usadili se v Normandii a sedm let žili v klidu.
Štětec a minulost
V Normandii začal během covidových lockdownů malovat. Učil se z videí na YouTube. Našel v tom útěchu. „Doufám, že malování otevře světlo v mém životě. Chybí mi klid dětství.“
Jeho plátna jsou jednoduchá, skoro dětská. Ploché tahy štětcem, živé barvy. Maluje americký západ. Maluje také hory Tora Bora v Afghánistánu, kde se jeho otec ukrýval po 11. září. A poušť svého dětství v Saúdské Arábii. Místa, která ho formovala, vedle míst, která symbolizují svobodu, kterou nikdy neměl.
Výstavy v západní Francii přitáhly pozornost. Jeho obrazy se prodávaly za 800 až 2000 eur. Omar mluvil o tom, že chce být „velvyslancem míru“. Že chce odčinit „velkou chybu“ svého otce.
Co znamená malovat arizonskou poušť, když víte, že vás svět stejně vidí jen jako syna teroristy? Co znamená hledat světlo, když vám nikdo nevěří, že ho opravdu chcete najít?
Psychika na hraně
Francouzský deník Le Monde psal, že se potýká s vážnými psychickými problémy. Omar bin Ládin trpí posttraumatickou stresovou poruchou a bipolární poruchou. Dědictví dětství v teroristických táborech.
Když je v depresi, sleduje film Nesmiřitelní s Clintem Eastwoodem. Příběh o pistolníkovi, který vzdal klidný život na farmě pro poslední výpravu do násilné minulosti. Omar říká, že ho ten film uklidňuje. Možná v něm vidí sám sebe. Muže, který se snaží uniknout minulosti, ale minulost ho stejně dostihne.
Kritická perspektiva
V roce 2011, když americké komando zabilo Usámu bin Ládina v Pákistánu, Omar vydal prohlášení, které proti němu použily úřady po celém světě. Nazval zabití otce „svévolnou popravou“.
„Svévolné zabíjení není řešením politických problémů,“ napsal. Vyjádřil lítost, že otec nebyl souzen, stejně jako Slobodan Milošević nebo Saddám Husajn.
Někteří analytici upozorňují, že Omarova vyjádření byla nejednoznačná. Formálně odsuzoval násilí, ale zároveň označoval otce za „mučedníka“ a zpochybňoval legalitu americké operace. Rolling Stone v roce 2010 citoval Omara: „Můj otec nebyl terorista, protože to tak říká historie. Byl velmi laskavý člověk.“
Tyto výroky se staly základem pro tvrzení britských a francouzských úřadů, že Omar si zachovává „loajalitu k otci“. Otázka zní: Je to projev pokračující loajality k terorismu? Nebo komplikovaný vztah syna k otci, který ho týral, ale zůstal otcem?
Děti zločinců: Historie, která se opakuje
Omar bin Ladin není první, kdo čelí otázce kolektivní viny. Jak zacházíme s dětmi těch, kdo spáchali nejhorší zločiny v historii?
Rainer Höss, vnuk velitele Auschwitz Rudolfa Hösse, věnoval život osvětě o holokaustu. „Nemůžeme změnit minulost,“ říká. „Můžeme jen pracovat na tom, aby se neopakovala.“
Niklas Frank, syn Hanse Franka, generálního guvernéra v okupovaném Polsku, napsal knihu Můj otec, zločinec, ve které otce bez milosti odsoudil. „Nenávidím ho za to, co udělal. Nenávidím ho za to, co ze mě udělal.“
Katrin Himmler, praneteř Heinricha Himmlera, se rozhodla vzít si židovského manžela a veřejně čelit minulosti své rodiny. „Jsme spojeni s tím, co udělali naši předci. Můžeme jen rozhodnout, jak s tím naložíme.“
Jsou to příběhy lidí, kteří nesli tíhu jmen, která si nevybrali. Někteří se s minulostí vyrovnali konfrontací. Narozdíl od potomků nacistických zločinců, kteří se narodili po válce, kteří nikdy neviděli tábory a nikdy netrénovali pro SS, byl Omar bin Ládin šest let součástí al-Káidy. Je to zásadní rozdíl, který komplikuje každou snahu o odpuštění.
Katar: Země bez domova pro ty, kdo nemají domov
Omar bin Ládin nyní žije v Kataru. Katar v roce 2018 přijal azylový zákon Law No. 11/2018 on Organizing Political Asylum. Podle tohoto zákona může Katar poskytnout azyl osobám, které čelí „oprávněné obavě z popravy, mučení nebo pronásledování kvůli etnickému původu, náboženství nebo politickému přesvědčení“.
Zní to velkoryse. Realita je složitější.
Článek 11 zákona zakazuje žadatelům o azyl a uznaným uprchlíkům „zapojovat se do politické činnosti“ na území Kataru. Článek 10 vyžaduje, aby uprchlíci získali souhlas úřadů, pokud se chtějí přestěhovat ze svého bydliště. Porušení těchto pravidel může vést k deportaci.
V praxi to znamená: Katar poskytuje dočasný azyl lidem, které nikdo jiný nechce. Lidem s příliš komplikovanými jmény, příliš kontroverzními příběhy, příliš nebezpečnými rodinami. Azyl je dočasný, podmíněný, kontrolovaný. Katar je poslední stanicí pro ty, kteří vypadli ze všech ostatních systémů.
Geopoliticky je to čitelné. Katar se dlouhodobě profiluje jako mediátor mezi Západem a islámským světem. Hostí mírová jednání. Je to součást katarské „soft power“ Strategie prezentovat se jako neutrální zóna v rozvráceném regionu.
Omar bin Ládin není jediná kontroverzní postava, která našla útočiště v Dauhá. V luxusních hotelech a vilách v Dauhá žili až do nedávna političtí lídři Hamásu: Ismail Haniyeh, který byl zabit v červenci 2024 v Teheránu, měl v Kataru sídlo přes deset let. Jeho pohřeb se v srpnu 2024 konal v Dauhá a účastnil se ho katarský emír osobně. Khalid Mashaal, další senior vůdce Hamásu, tam žije dodnes. Stejně jako Saleh al-Arouri, zakladatel vojenského křídla Hamásu.
Donald Trump na návštěvě Kataru v květnu 2025
Jen pár minut jízdy od jejich vil stojí největší americká vojenská základna v regionu Al-Udaid Air Base, velení US Central Command. Paradox, který dokonale vystihuje katarskou zahraniční politiku.
Za posledních deset let poslal Katar do Gazy přes miliardu dolarů. Oficiálně jako humanitární pomoc, fakticky peníze, které udržely Hamas u moci.
Pro Katar je to součást strategie. Země, která by měla být bezvýznamným pouštním státem, se díky hostění kontroverzních postav stala nepostradatelnou v mezinárodní diplomacii. Když svět potřebuje jednat s Talibanem, Hamásem nebo kýmkoli jiným, na koho nemůže přímo, volá Katar.
Omar bin Ládin zapadá do tohoto portfolia dokonale: syn Usámy bin Ládina, bývalý člen al-Káidy, člověk s minulostí příliš komplikovanou pro Západ, ale nedostatečně nebezpečný pro to, aby ho úplně zavrhli. Katar mu poskytuje azyl ne z lásky k lidským právům, ale protože sbírá kontroverzní postavy jako jiné země sbírají umělecká díla.
Otázka odpuštění
Omarův příběh je bez jasného konce. Možná je pravda někde uprostřed. Možná jsou některá jména opravdu příliš těžká na to, aby je člověk mohl kdy plně opustit. Možná šest let v al-Káidě zanechá stopu, kterou nelze úplně vymazat, i když odejdete v devatenácti.
Omar bin Ládin maluje dál a dál hledá světlo na konci temné cesty.
Zdroje:
