Hlavní obsah
Lidé a společnost

„Toho si vezmu,“ ukázala Šafránková prstem na zadaného Abrháma. Urbánková to zjistila od kadeřnice

Foto: Kredit: ČTK / Panek Tomase (Profimedia, koupená licence)

Josef Abrhám byl o čtrnáct let starší a v Činoherním klubu dobře zavedený herec, když do souboru přišla mladá Libuše Šafránková. Režisér ji představil kolegům. Šafránková se rozhlédla po sále, ukázala prstem na Abrháma a prohlásila: „Toho si vezmu.“

Článek

Abrhám v tu chvíli žil osm let s Naďou Urbánkovou. Ona chtěla dítě. On říkal, že se na to ještě necítí. Činoherní klub byl na začátku sedmdesátých let místem, kam chodila pražská intelektuální špička. Sídlil ve Smečkách, kousek od Václavského náměstí. Hlediště pojalo jen několik desítek diváků, ale fronty na lístky se táhly po ulici dlouho předem.

Abrhám tam přišel jako jeden z pilířů souboru a zůstal věrný sedmadvacet let, než klub v devadesátých letech opustil. Byl to plachý a vzdělaný člověk, který si střežil soukromí a rozhovorů dával minimum. Novináři o něm říkali, že získat s ním interview je takřka nadlidský výkon, do roku 1998 prý svolil jen ke třem větším rozhovorům. Prostě tam patřil a víc o sobě říkat nemusel.

Do tohoto světa přišla Šafránková. Mladá, čistá, z Brna, s konzervatorní průpravou a nečekanou razancí.

Osm let a pak pravda od kadeřnice

Naďa Urbánková byla v té době jednou z nejpopulárnějších zpěvaček země, pětinásobná Zlatá slavice, žena, která uměla na jevišti i v životě okouzlit každého. S Abrhámem se poznali v roce 1968 při natáčení televizního filmu Bahno. Nastěhoval se k ní do bytu ve Švédské ulici na Smíchově. Prožili tam skoro osm společných let.

„Ráda jsem pro něj vařila a připravovala věci, který měl rád. Mně to připadalo, že je to to nejkrásnější, co mě v životě potkalo,“ říkala. Na něj neměla nikdy důvod žárlit. Každý den si telefonovali, i v době, kdy nebyly mobily ani emaily. „Josef je báječný, velmi vzdělaný, plachý, ale taky má smysl pro humor,“ popsala ho ve své knize A příště lépe.

Ve chvíli, kdy pocítila, že biologické hodiny tikají, mu to oznámila. Abrhám řekl, že se na to ještě necítí. Neřekl jí proč. V divadle už totiž několik měsíců tajně chodil se Šafránkovou.

Urbánková se to dozvěděla od kadeřnice. Mezi řečmi o barvení a počasí se jí zhroutil svět. Kadeřnice plakala a říkala, že to už nemůže vydržet a že je Naďa tak hloupá, když to přitom všichni vědí. Urbánková byla úplně poslední. Abrhám chvíli zapíral. Pak přestal. Urbánková ho požádala, aby vrátil klíče a odešel. Psychicky zdrcená odjela do Nashvillu a tam se z trucu vdala za jiného. „Z mé strany to byl určitě nejsilnější vztah,“ říkala ještě desetiletí poté.

Absurdita celé té situace měla svůj vlastní rytmus. V divadle si Abrhám a Šafránková stále vykali. Nehráli spolu dlouho v žádném společném představení, ale každý z nich tajně chodil na představení toho druhého. Seděli v hledišti a dívali se. Před kolegy se tvářili neutrálně. Když spolu konečně dostali první společnou příležitost, ve slavné komedii Poprask na laguně, přeskočila mezi nimi jiskra naplno.

Abrhám nebyl typ pro milostné aféry. Byl introvert a navenek působil jako vzor noblesy a slušnosti. Přesto se ocitl v pasti, ze které nebylo snadné cesty ven a dva roky v ní vydržel. Co přesně ho v ní drželo, nikdy neřekl. Šafránková o tom také vždy mlčela.

Dvě svatby. V komunismu.

V roce 1976 se vzali na hradě Karlštejn. Jenže jedna svatba nestačila. Josef Abrhám byl evangelík, Libuše Šafránková katolička. V době, kdy komunistický režim aktivně potlačoval víru a církevní sňatek byl přinejmenším politicky nevhodné gesto, se oba nechali oddat pod každým vyznáním zvlášť. Dvakrát řekli ano. Dvakrát před Bohem, každý před tím svým.

Na svatební fotografii se Libuška směje od ucha k uchu a v náručí drží kopretiny natrhané těsně před obřadem ze zahrádky v Radějovicích.

Zlatý pár. Tak to vypadalo navenek.

Pro veřejnost byli od první chvíle dokonalým párem. Hráli spolu na place i doma. Diváci je viděli ve filmech Vrchní, prchni! nebo Svatební cesta do Jiljí a ta chemie nebyla hraná. Byla žitá. Málokdo tušil, že ta lehkost před kamerou byla vykoupena těžkými začátky, dvěma lety tajení a pocity viny, které si Abrhám nesl v sobě.

O vzájemném soužití Šafránková promluvila v roce 1993 v knize Ghetto vyvolenců. Bez dramatizace, skoro s humorem: „Asi bych se těžce rozváděla. Je to jako se svatbou v kostele. Ale poctivě a pocitově, někdy čtyřikrát za den.“

Rok po svatbě se jim narodil syn Josef. Jako dvouletý málem zemřel na virový zánět mozku. Byl v nemocnici a rodiče tehdy nesměli za dětmi na oddělení. Šafránková vymyslela lest: začala číst pohádky ostatním nemocným dětem, jen aby mohla být blízko synovi. Seděla tam a sledovala, jak se na ni malí pacienti těší, jak se jeden z nehybných dětských pacientů po půl roce poprvé posadil a pak vstal.

Pohádky od té doby Šafránkové zůstaly. V průběhu let pro Supraphon namluvila celou řadu titulů. Od pohádky O zvědavém štěňátku podle animovaného filmu Zdeňka Milera přes Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové až po Tři oříšky pro Popelku. Když ji pak jednou vnuci pustili nahrávku, kterou mezitím sama stihla zapomenout, znali ji zpaměti. „Zjistila jsem, že si Štěňátka začali pouštět a teď mi je připomínají,“ říkala s úsměvem.

V roce 2014 zmizela z obrazovek. Říkala, že je babičkou a to jí stačí. V posledním rozhovoru před Vánoci 2020 mluvila jen o vnoučatech: „Nejmladšímu jsou dva roky, staršímu tři, dalšímu je dvanáct a nejstaršímu pak čtrnáct. Asi budeme celá rodina pohromadě.“ Šest měsíců poté zemřela.

Bojovala s rakovinou plic. Sedm let. Veřejně o tom neřekla skoro nic. Abrhám měl problémy se srdcem a poruchou termoregulace. Je to nemoc, při které je člověku trvale zima, neohřeje se, má studené ruce i nohy. Starali se jedeno druhého.

Kruh se uzavřel. Muž, který ji kdysi tajně miloval v divadelních kulisách, se o ni nyní staral v tichu jejich vily na Spořilově, zatímco ona mu oplácela stejnou mincí, dokud jí stačily síly. Zemřela 9. června 2021, dva dny po svých 68. narozeninách.

„Moc mi chybíš“

Na pohřeb dorazil Abrhám jen pár minut před začátkem obřadu. Byl na pojízdném křesle, vypadal velice drobně a hubeně, tváře porostlé hustým bílým plnovousem měl propadlé. Na smuteční věnec nechal napsat tři slova: „Moc mi chybíš.“

Přítel Jan Kačer říkal: „Přednedávnem jsem mu volal a nezvedl mi telefon. Vždycky mi přitom hned volal nazpátek. Měl jsem o něj velký strach.“ Jiří Krampol to vyjádřil jinak: „Pepa je hrozně hodný a citlivý kluk. Byl na Libušku strašně fixovaný. Bude muset najít nový důvod, pro co žít.“ Nový důvod nenašel.

Po pohřbu se Abrhám přestěhoval k synovi do Liběchova. Do svému domu na Spořilově se nevrátil. Vilu přepsal na syna ještě za života. Přestal odpovídat na telefony. Přátelé, kteří za ním přijeli, dostávali jednoslovné odpovědi. Někdy měl lepší den a zasmál se. Většinou ne.

Syn Josef tak během jediného roku pohřbil matku i otce. Josef Abrhám zemřel 16. května 2022, bylo mu 82 let. Šafránkovou přežil o necelý rok.

Na Spořilově stojí vila dál. Zahrada zarostla, dům chátrá, sousedé se zlobí. Zůstala fotografie z Karlštejna. Dva mladí lidé, kopretiny, dvě přísahy za jeden den. A příběh, který začal tím, že jedna mladá herečka ukázala prstem na cizího muže a věděla, dřív než on.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz