Článek
Štefan Šallai zemřel letos v lednu. Zůstal po něm rodinný dům, dvě starší auta, elektrokoloběžka a přes 80 tisíc korun v hotovosti. Dohromady majetek za zhruba tři miliony korun. Šallai žil ve Vranově na Brněnsku. Před devíti lety si z blanenského útulku adoptoval starou fenku Hrozinku. Tu předtím strážníci odchytili spolu s dalším psem ve zchátralém domě v Horní Lhotě, kterému místní přezdívali Jedová chýše. Po operacích a rekonvalescenci našla Hrozinka po několika měsících nový domov právě u něj.
V závěti pak odkázal celý svůj majetek městu Blansko, s podmínkou, že výtěžek z prodeje půjde útulku, odkud si fenku kdysi vzal. Proč chtěl, aby majetek nakonec pomohl opuštěným psům, naznačuje vzpomínka ženy, která ho znala. Vedoucí provozu útulku Jarmila Jurová popisuje, jak silné pouto si k Hrozince vytvořil.
S ničím takovým jsem se nesetkala. Asi to vypovídá o tom, že pro pána byla fenka z blanenského útulku v závěru jeho života víc, než lidi okolo. Zachránil ji v pokročilém věku, kdy přišla do útulku zbídačená, a ona mu to pak všechno oplatila. Byla pro něj asi celý svět.
Šallai měl tři děti. Dvě dcery vydědil. Syna nikoli. Dcery odkázání majetku městu nezpochybnily. Nesouhlasí ale s vlastním vyděděním a jsou připravené vymáhat právo na povinný podíl soudní cestou.
Zastupitelé přesto dědictví odsouhlasili. Podle starosty Jiřího Crhy to nebylo jednoduché rozhodnutí. „Odmítnout dědictví by bylo jednoduché. Jedná se sice o komplikovanou věc, ale pokud bychom pro psí útulek po vypořádání všeho mohli takto získat částku kolem dvou milionů korun, bylo by to špatné řešení. Počítáme s tím, že tam může být soudní spor nebo přibude nějaká další pohledávka, ale i přesto jsme se rozhodli dědictví přijmout,“ řekl.
Mluvčí blanenské radnice Pavla Komárková vysvětluje, že přijetí dědictví je teprve první krok. Kromě sporu s dcerami bude potřeba vypořádat i podíl syna, dluhy, zástavní právo na domě i náklady na dědické řízení a prodej nemovitosti. Podle jejích slov se mezitím přihlásilo šest věřitelů s pohledávkami v souhrnné výši přes 130 tisíc korun. Vedoucí právního odboru Markéta Mikulášková doplňuje, že u každé z nich se bude posuzovat, z jakého období pochází, protože promlčecí doba je zpravidla tři roky. Podle Komárkové se celý proces může protáhnout na několik let, než útulek reálně uvidí slíbené peníze.
Média nevysvětlují, co Šallaie vedlo k tomu, že dvě dcery vydědil a syna ne. Radnice ani vedení útulku jeho motiv neznají. Podle českého práva patří děti mezi takzvané nepominutelné dědice a mají ze zákona nárok na povinný díl z majetku rodičů. Zůstavitel je z tohoto práva může vyloučit jen vyděděním, a to ze čtyř přesně vymezených důvodů. Prvním je, že mu dítě neposkytlo potřebnou pomoc v nemoci nebo ve stáří. Druhým, že o něj dlouhodobě neprojevovalo opravdový zájem. Třetím, že bylo odsouzeno za úmyslný trestný čin. Čtvrtým, že vede trvale nezřízený život.
Zůstavitel nemusí důvod v listině o vydědění vůbec uvést. Pokud ho uvedl, mohou se proti němu dcery u soudu bránit a prokazovat, že neodpovídá skutečnosti. Právě tohle se teď může u soudu řešit, nejen výše částky, ale i to, jestli bylo vydědění vůbec platné.
Zůstává tak otázka, proč se otec rozhodl právě takhle. Odpověď na ni média zatím nedávají. Závěť mohou pozůstalí číst i jako poslední rodičovský verdikt, komu se věřilo víc a komu míň.
„Tobě vždycky dávali víc.“ Zárodek sporu může vznikat už v dětství
Socioložka Hana Šlechtová popsala ve výzkumu mezi 91 staršími Čechy, jak se pocit nespravedlnosti mezi sourozenci může po letech vracet, hlavně při péči o rodiče nebo dělení dědictví.
Šlechtová popsala například případ dvou bratrů kolem šedesátky. Po smrti matky zůstal otec v domě s mladším synem, a když přestal být soběstačný, každodenní péče připadla právě jemu.
Starší bratr otci telefonoval a jezdil na návštěvy. Mladšímu to nestačilo, chtěl, aby přijížděl častěji a péči občas přebral. Starší bratr jeho pohled chápal, sám ale považoval za samozřejmé, že větší díl péče připadne tomu, kdo s otcem bydlí pod jednou střechou. Ke konci otcova života bylo odcizení tak hluboké, že se bratři při návštěvách ani nezdravili. Nebyl v tom jeden zlý sourozenec a jeden hodný, jen dva muži, co si dávno rozdělili role a každý si k nim od té doby přiřadil vlastní představu o spravedlnosti.
Někdy se ten rozdíl dá vyčíslit rovnou v korunách. Jednomu dítěti rodiče zaplatili školu v zahraničí, druhé si na vysokou muselo vydělat samo. Jeden dostal půjčku na byt bez otázek, druhý si musel vzít hypotéku jako každý cizí člověk. Chalupu nakonec zdědí ten, kdo ji prý bude víc využívat, i když ji roky udržovali oba.
Někdy to o penězích vůbec není. Jde o to, jakou roli dítěti rodina přisoudí. Jedno je spolehlivé, čeká se od něj, že školu zvládne, půjčku splatí a rodičům pomůže, aniž by o to musel prosit. Druhé je citlivější. Rodiče mu odpouštějí víc, protože to prý mělo vždycky těžší. Od prvního se naopak čekalo, že zvládne všechno sám.
Dokud jsou rodiče zdraví, může takové rozdělení fungovat roky bez konfliktu. Pak přijde nemoc nebo dědictví a staré role se vrátí. Spolehlivá dcera automaticky objednává lékaře a vyřizuje úřady. Od sourozence, od kterého se nic moc neočekávalo, se nečeká ani tentokrát. Přesně tady, v tomhle rozdílném čtení stejné situace, bývá zárodek problému, ne v jednom sporu, ale v tichém přesvědčení každého z nich, že jen on nese tu důležitější část.
Nerozhoduje přitom jen to, jak se rodiče skutečně chovali. Důležité je i to, jak jejich rozdílné zacházení vnímaly samy děti. Výzkum 708 dospělých dětí ukázal, že vzpomínka na matčino rozdílné zacházení v dětství souvisela s napětím mezi sourozenci ve středním věku silněji než jejich pocit, že matka někoho upřednostňuje dnes.
Jeden vozí mámu k lékaři a druhý přijede dvakrát ročně
Iveta popsala pro Novinky.cz, jak vypadala péče o její matku v posledních letech jejího života. „Pět let jsem se starala o mámu. Denně jsem k ní jezdila, brala ji k doktorům, hlídala léky, řešila úřady,“ popsala.
Bratr podle jejího vyprávění přijížděl dvakrát ročně na víkend a nikdy se nezeptal, jestli něco potřebuje. Když matka zemřela, seděli u notáře jako rovnocenní dědici. Iveta pak s bratrem kontakt úplně přerušila. Podle jejího vyprávění jí nešlo jen o peníze. Šlo především o pocit, že její každodenní péči nikdo neviděl.
Socioložka Marie Přidalová ve výzkumu mezi 29 pečujícími dětmi ukázala, že péče o stárnoucí rodiče není jen projevem lásky. Přináší také povinnost, únavu a omezení vlastního života. A právě o to se sourozenci často nedělí rovným dílem.
Čtyři vzdělané sestry se začaly „totálně nenávidět“
Bývalý místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala, který se dědickým právem dlouhodobě zabývá, vzpomínal na několikaletý spor čtyř sester. „V důsledku dědictví po matce se začaly totálně nenávidět. Přitom jedna je lékařka, druhá učitelka, další inženýrka,“ popsal Fiala.
V průběhu sporu si sestry vzájemně vyčítaly, která a jak se o matku starala, která budovala kariéru, která opakovala ročník na vysoké škole a koho rodiče živili, zatímco jiná už dávno pracovala. Dědictví tak vytáhlo na povrch mnohem víc než spor o majetek. Na stůl se vrátily účty staré desítky let.
Jedna chata pro dceru. Druhou už matka synovi dát nestihla
Podobný spor řešil i Nejvyšší soud. Matka dvou dětí vlastnila dvě chaty. Jednu ještě za života darovala dceři. Druhou podle zjištění soudu zamýšlela dát synovi, zemřela ale dřív, než to stihla, a bez závěti.
Majetek bývá často předmětem dědických sporů
V dědickém řízení se pak sourozenci přeli o to, jestli se má darovaná chata započítat do dceřina dědického podílu, tedy jestli syn dostane víc z toho, co po matce zbylo, aby se to vyrovnalo. Obvodní soud dal nejprve za pravdu dceři, odvolací soud rozhodnutí obrátil. Nejvyšší soud v roce 2003 oba rozsudky zrušil a věc vrátil zpět, aniž rozhodl, kdo měl pravdu.
Matka zřejmě chtěla dát každému dítěti jednu chatu. Po její smrti se ale právě tenhle majetek stal předmětem sporu, který se ještě šest let po jejím úmrtí řešil u nejvyšší instance.
Dědictví není začátek. Je to poslední účet
Socioložka Dana Sýkorová ve výzkumu mezi staršími Čechy zaznamenala i krajní podobu takových konfliktů, sourozence, kteří spolu po sporu o péči nebo dědictví přestali natrvalo mluvit.
Jednou z nich byla dvaašedesátiletá Kristýna. S bratrem už léta nekomunikovala a prakticky o něm nic nevěděla. „Fyzicky mám bratra, vím, že žije, ale to je tak asi všechno. A hodně jsem se tím trápila, někdy to byly bezesné noci,“ popsala. Představa, že už bratra možná nikdy nepotká, ji trápila. Přes roky mlčení v ní zůstávala naděje, že by ho ještě někdy mohla obejmout a znovu přijmout jako svého bratra.
Právě v tom je sourozenecký vztah vyjímečný. Partnerství může skončit rozchodem a přátelství se může postupně vytratit. Sourozenec ale zůstává člověkem, se kterým sdílíme stejné rodiče a stejné dětství, i když si z něj každý pamatuje úplně jinou verzi.
U notáře se pak nerozděluje jen dům, chalupa nebo peníze na účtu. Vrací se i otázky, které s majetkem původně neměly nic společného. Kdo dostal víc. Komu rodiče pomáhali. Kdo se o ně nakonec staral. Od koho se celý život čekalo, že všechno zvládne sám. Rodiče už mohou být dávno po smrti. Účet mezi jejich dětmi ale zůstává otevřený.
