Článek
Na podzim roku 2000 procházel uklízeč budovou univerzitního fotbalového týmu Penn State a v šatně viděl, jak trenér Jerry Sandusky sexuálně zneužívá malého chlapce. Uklízeč sám měl za sebou korejskou válku. Vyšetřovatelům později řekl, že nic horšího v životě neviděl. Otřesený a vyděšený to řekl kolegovi i svému nadřízenému, ten mu dokonce poradil, na koho by se mohl obrátit, kdyby se rozhodl jít dál. Uklízeč pak udělal to, co se celým tímto příběhem táhne jako červená nit.
Nic.
Další z uklízečů to později vysvětlil takhle: „Nahlásit to by bylo jako jít proti prezidentovi Spojených států.“ A dodal větu: „Fotbal tady řídí všechno.“ Báli se, že kdyby promluvili, univerzita se semkne proti nim a vyhodí je. Tak mlčeli.
Bývalý šéf FBI Louis Freeh, který skandál později vyšetřoval, z té scény udělal symbol celého případu. Jestli takhle uvažuje člověk úplně dole, řekl, „tak ať Bůh pomáhá kultuře nahoře.“
Jerry Sandusky měl na univerzitě Penn State třiadvacet let přezdívku „strýček“. Brával opuštěné kluky na výlety a k sobě domů do sklepa plného her. Vybíral si chlapce z nefunkčních rodin, které neměly otce. Mezi lety 1994 a 2009 jich takhle zneužil nejméně deset, řadu z nich přímo v areálu univerzity, pár kroků od kanceláře hlavního trenéra. Univerzita o tom věděla roky. Mlčela.
Charita jako kulisa
Jerry Sandusky dělal třiadvacet let koordinátora obrany slavného univerzitního týmu Penn State Nittany Lions. Hned po hlavním trenérovi to byl prakticky druhý nejmocnější muž v týmu. Sestavoval taktiku, řídil ostatní trenéry na své straně hřiště a měl pod sebou desítky hráčů, kterým denně diktoval, co mají dělat.
Tahle pozice mu dávala neomezený přístup do zázemí týmu. Mohl kdykoli chodit do šaten, sprch a tréninkových hal, klidně i večer, kdy tam nikdo jiný nebyl, protože to byla jeho práce. Nikdo se ho na nic neptal, protože to byl Sandusky.
Patřil k legendám týmu, fotografoval se s dětmi, dostával ceny za dobročinnost. V roce 1977 založil charitu Second Mile na pomoc znevýhodněné mládeži, klukům z rozbitých rodin a chudých domácností bez otce.
Second Mile mu dodala dokonalou kulisu. Hodný strejda, který bere opuštěné kluky na výlety, na fotbal, k sobě domů. Rodiny mu věřily a mezitím se charita pro opuštěné děti stala jeho lovištěm a fotbalová značka jeho propustkou. Žádná z jeho obětí nepřišla zvenčí. Všechny mu naservíroval systém, který ho měl dávno zastavit.
Roky mlčení
Sandusky nebyl osamělý vlk, kterého nikdo neprohlédl. Roky se kolem něj točilo podezření. Poprvé vyplavalo na povrch už v roce 1998. Jedna matka si všimla, že se syn vrátil domů s mokrými vlasy po sprše se Sanduskym, a přišlo jí to divné natolik, že to nahlásila týmové psycholožce. Ta po rozhovoru s chlapcem usoudila, že chování odpovídá vzorci, jaký se vídá u pedofila, a věc předala policii.
Detektiv Ron Schreffler případ rozpracoval. Nahrál skrytě rozhovor, ve kterém Sandusky matce chlapce přiznal, že se s ním sprchuje, a slíbil, že přestane. Sám sebe tím prakticky usvědčil z chování, které si ve zprávě později přečteme jako začátek vzorce, jenž se bude opakovat u dalších obětí ještě jedenáct let. Okresní prokurátor přesto vyhodnotil, že na trestní stíhání to nestačí, protože chybělo tvrdé doznání ke konkrétnímu sexuálnímu činu a vyšetřování zastavil.
V roce 2000 přišla scéna s uklízeči z úvodu příběhu. Opět nikdo nepromluvil veřejně.
V roce 2001 se to opakovalo potřetí, tentokrát to viděl člověk zevnitř týmu. Mladý asistent vešel večer do prázdné fotbalové budovy a uviděl nahého Sanduskyho stát za chlapcem opřeným rukama o zeď. Otřesený odešel a pak udělal jedinou věc, která mu dávala smysl. Šel za hlavním trenérem.
Hlavním trenérem byl Joe Paterno, nejúspěšnější kouč v dějinách univerzitního fotbalu, muž, jehož socha stála před stadionem a jehož jméno neslo i křídlo univerzitní knihovny.
Paterno hlášení posunul výš, na sportovního ředitele a viceprezidenta. Ti to donesli prezidentovi univerzity Grahamu Spanierovi. Tím to skončilo. Žádná policie. Sanduskymu jen řekli, ať do hlavního kampusu nevodí děti. On pak dál roky vodil chlapce do vedlejšího kampusu a na svůj letní tábor.
Formálně Paterno ani jeho asistent zákon neporušili. Nahlásili věc nadřízenému, víc po nich tehdejší pravidla nechtěla. Právě v tom je ta nepříjemná pointa: i když zákon neporušili, celý řetězec mocných mužů zvolil totéž řešení, co vyděšení uklízeči. Mlčení. Freehova zpráva z roku 2012 to shrnula tvrdě. Čtyři nejmocnější muži univerzity o podezřeních věděli a kryli je, protože značka a fotbal byly důležitější než bezpečí dětí.
Sám Paterno později působil, že vůbec nechápe, o čem je řeč. Když si po letech přečetl obžalobu, otočil se na syna a zeptal se ho: „Co to vlastně je sodomie?“
Kluk, který to zlomil
Žádný z mocných to nezastavil. Zastavil to chudý patnáctiletý kluk, který bydlel v sociálním bytě, jménem Aaron Fisher.
Fisher poznal Sanduskyho na táboře Second Mile, když mu bylo jedenáct. Pro kluka bez otce byl slavný trenér zpočátku „naprosto přirozená otcovská figura“, jak to později popsal. Dárky, výlety, dlouhé jízdy autem, přespávání u Sanduskyho doma, kde spolu sdíleli postel, což Sandusky zaobaloval jako běžnou součást „kamarádství“. Odtud se to postupně stupňovalo přes objímání a líbání až k orálnímu sexu, ke kterému podle jeho pozdější výpovědi docházelo opakovaně, prakticky při každém přespání, v období, kdy mu bylo mezi jedenácti a čtrnácti lety.
Učebnicový postup predátora, pozornost a dárky nejdřív, fyzický kontakt až pak, tak pomalu a postupně, že si to oběť dlouho ani neuvědomí jako zneužívání.
Obdiv se proměnil ve strach. Sandusky začal Aarona vytahovat z hodin, jednou ho autem honil cestou ze školy, parkoval mu před domem. Domů volal tolikrát, že to vyděsilo i Fisherovu matku.
Právě tahle rostoucí posedlost, ne jednotlivý incident, byla nakonec to, co Aarona donutilo promluvit. Ve čtrnácti letech, v roce 2008, si s matkou řekli dost a šli s tím za školním psychologem. Okolí mu za to nepoděkovalo. Bývalý běžecký talent musel v polovině posledního ročníku přestoupit kvůli šikaně na jinou střední školu.
Vyšetřovatelé ho vedli jako Oběť číslo jedna, chráněné anonymní označení, pod kterým zůstal skoro čtyři roky. Ve skutečnosti ale trvalo tři roky, než ze zmateného a vyděšeného kluka byl svědek, který u soudu obstojí. Klíčovou roli v tom sehrál psycholog Michael Gillum, se kterým Aaron roky pracoval na tom, aby dokázal popsat, co se mu dělo, aniž by se zhroutil nebo si informace protiřečily. Před porotou musel svědčit opakovaně, pokaždé podrobněji. Během té doby na sebevraždu nejen pomýšlel, ale později přiznal, že se o ni i pokusil.
V listopadu 2011 byl Sandusky zatčen, v říjnu 2012 se Aaron rozhodl s anonymitou skoncovat sám. Vystoupil pod svým jménem v televizním rozhovoru a ve stejný měsíc vydal knihu Silent No More, kterou napsal spolu s matkou a s psychologem Gillumem. Nechtěl už být jen „Obětí číslo jedna“. Chtěl být člověk, který to zastavil.
Když se Sanduskyho zeptal moderátor Bob Costas přímo do živého televizního vysílání, jestli ho přitahují malí chlapci, nastala dlouhá pauza. Sandusky otázku zopakoval. Pak řekl: „Sexuálně přitahován, víte, mám rád mladé lidi. Rád jsem mezi nimi. Ale ne, nejsem sexuálně přitahován k malým chlapcům.“
V červnu 2012 ho porota uznala vinným ve 45 ze 48 bodů obžaloby, které se týkaly deseti chlapců, osm z nich proti němu přímo vypovídalo u soudu. Šlo o širokou škálu sexuálního zneužívání, od osahávání přes orální sex až po pokusy o anální styk, k němuž mělo podle obžaloby dojít u části obětí. Soudce mu uložil 30 až 60 let, což pro muže jeho věku znamená, že zemře ve vězení. Mezi obětmi, které proti němu vypovídaly nebo se přihlásily, byl i jeho vlastní adoptivní syn Matthew. Přiznal, že ho Sandusky zneužíval od osmi let.
Pád skoro shakespearovských rozměrů
Pak přišel pád, který strhl celou univerzitu s sebou. Prezident Spanier rezignoval. Kouče Paterna vyhodili uprostřed sezony, telefonem, protože jeho dům obklopil takový dav, že za ním správní rada nemohla nikoho poslat osobně. Studenti se kvůli jeho vyhazovu vzbouřili. Do ulic vyšlo na deset tisíc lidí, převrhli dodávku zpravodajské televize, policie musela použít pepřový sprej. Lidé bránili trenéra, který kryl muže zneužívajícího děti.
Paterno se konce té bouře nedožil. Sedmdesát čtyři dní po vyhazovu zemřel na rakovinu plic. Jeho sochu před stadionem dělníci odstranili v červenci 2012 a uložili ji do skladu.
Tvrdě dopadla i univerzita jako celek. Sportovní asociace NCAA udělila jeden z nejpřísnějších trestů v historii: pokutu 60 milionů dolarů, zákaz účasti v poháru a vymazání všech vítězství z let 1998 až 2011. Paternovi to z tabulek sebralo 111 výher a srazilo ho z prvního místa žebříčku nejúspěšnějších trenérů na dvanácté. Trest měl být vzkazem: fotbal se už nikdy nesmí postavit nad ochranu dětí.
Zvrat, který nikdo nečekal
Odsouzením to ale neskončilo. Paternova rodina odmítla, že by trenér mlčel ze strachu o publicitu, a najala si znalce, který Freehovu zprávu označil za uspěchanou a vadnou. Část univerzity i politici začali tvrdit, že z kouče Paterna udělali obětního beránka. Vyšlo přitom najevo, že si svým trestem nebyla jistá ani NCAA. Později zveřejněné interní e-maily naznačovaly, že sankce oznámila bez svého obvyklého vyšetřování a slyšení, v sázce na to, že zahanbená univerzita zkrácený postup nezpochybní a tresty prostě přijme.
Sankce proto začaly padat. V roce 2015 vrátili Paternovi všech 111 vítězství i první místo v žebříčku. Tři funkcionáři, kteří měli celou věc na stole, nakonec dostali jen mírné tresty za ohrožení dítěte, pár měsíců vězení a domácího vězení. Z obvinění ze spiknutí a krytí, tedy z jádra celé kauzy, se vyvlékli.
Sanduskyho manželka Dottie stála za mužem po celou dobu procesu i po odsouzení. Roky trvala na tom, že je nevinný, seděla v soudní síni na očích poroty a psala o tom i knihu, kde líčila jejich manželství jako šťastné a obviňovala novináře a systém z honu na čarodějnice. Vůči obětem ani jednou veřejně nevyjádřila lítost ani pochybnost o manželově nevině.
Proč případ rezonuje i v Čechách
Univerzitní fotbal a americké sankce českému čtenáři moc neřeknou. Zbytek řekne všechno. Oběti dostaly v odškodnění přes sto milionů dolarů a celá kauza nakonec stála univerzitu kolem čtvrt miliardy dolarů. Žádné peníze ale nevysvětlí jednu prostou věc, okolo které se točí celý případ. Proč nikdo nezvedl telefon a nezavolal policii? Proč směl Sandusky roky dál chodit do univerzitních prostor?
Odpověď je nepříjemně univerzální. Když se prestiž a peníze nahromadí kolem jediného jména, lidé odshora dolů začnou mlčet. Vyděšený uklízeč i slavný trenér si nakonec spočítali totéž. Co je víc v ohrožení, jejich práce a jejich značka, nebo cizí dítě?
Tahle rovnice nepotřebuje americký fotbal. Funguje v každé firmě, v každém spolku, v každé instituci, kde se veškerá moc hromadí v rukou jednoho člověka a kde otázka „co se stane mně, když promluvím“ zazní dřív než „co se stane cizímu dítěti, když budu mlčet“.
Věta „fotbal tady řídí všechno“ padla v Pensylvánii. Stačí za slovo fotbal dosadit byznys, politiku nebo prestiž a může padnout kousek od vás.
Zdroje:
