Článek
Co tedy o Ladislavu Stroupežnickém skutečně víme?
Rozmazlené dítě s násilnickými sklony
Cerhonice u Písku, rok 1850. V rodině vzdělaného správce premonstrátských statků se narodil Ladislav Stroupežnický. Otec Josef byl člověkem všestranných zájmů: sbíral nerosty, prováděl rozbory půdy, psal články do regionálních časopisů, komponoval pochody a zajišťoval rodině slušné společenské postavení. Ladislav vyrůstal jako hýčkané, až rozmazlené dítě, které vědělo, že si může dovolit všechno.
Už v dětství však u něj byly patrné násilnické sklony. Starší pamětníci v Cerhonicích vyprávěli, že se zvláštní zálibou týral a zabíjel zvířata, uřezával živým králíkům uši, veverkám ohony, ptákům vyloupával oči. Radoval se z cizí bolesti, schovával lidem věci a bavil se jejich marným hledáním. Na sklonku života sám Stroupežnický vzpomínal: „Jakýsi neurvalý chlap mi řekl, když mi bylo osm let – ty parchantě. Já věděl, že je to potupa mých rodičů. Hodil jsem po něm otevřený kapesní nožík, který jsem držel v ruce a bodl jsem ho do ruky.“
Ve škole byl noční můrou. Na písecké reálce si na něj učitelé, mezi nimi i básník Adolf Heyduk, stále stěžovali. Když došlo mezi Ladislavem a jedním jeho kamarádem ke rvačce, při které ho dvanáctiletý Stroupežnický kopnul do břicha tak, že ho zranil, byl se studiemi konec. Otec si ho musel vzít domů.
Bývalá písecká reálka je dnes přestavěná na gymnázium.
Zakázaná láska a smrt přítele
Do života mladého Ladislava pak vstoupilo přátelství, které mělo fatální následky. Od dětství ho pojilo blízké přátelství s bratry Mikolášem a Janem Alšovými. Budoucím slavným malířem a jeho starším bratrem básníkem. Vztah se starším Janem byl podle zachovaných zápisů více než jen přátelský.
Jan Aleš ve svém deníku zanechal působivé svědectví o vztahu s Ladislavem: „Tvář má přirozenou, vnadnou a venkovským životem růžově zbarvenou, s pletí skoro žensky něžnou. Oko nevýslovně dojemné, vlasy samou kudrnu a tělo silně stavěné, bujaré a lepé.“
Jejich blízkost přerostla hranice obyčejného přátelství: „Zdržel jsem se tam pozdě, na noc musel jsem zůstati u nich a právě jsem v jednom lůžku měl stráviti noc s obdivovaným Ladislavem. Ruku v ruce v důvěrném rozhovoru trávili jsme noc, až jsme obejmuti srdce na srdci usnuli. (…) Naše loučení bylo divné. Opět a opět sáli jsme v dlouhých vřelých polibcích na rtech, ještě jeden žhavý polibek a rozloučili jsme se.“
Ladislav své tyranské sklony projevoval i vůči citlivému Janovi. Podle některých zdrojů Jana psychicky deptal, vydíral a týral žárlivostí. Na jaře 1867 vyhrožoval, že Janově dívce prozradí nějaké tajemství.
Na Velký pátek se Jan vydal s pistolí prý na lov čápa, ale pak klesl s prostřeleným srdcem přímo před očima oné dívky. Bylo to sebevražda, nebo nešťastná náhoda? Pravdu už nikdo nezjistí. Na kamarádovu rakev položil Ladislav kytici rudých růží. Do jeho vlastního výstřelu zbývaly pouhé tři měsíce.
Osudný večer
Sobotní večer 10. srpna 1867 navždy změnil život sedmnáctiletého Ladislava Stroupežnického. S hospodářským adjunktem Josefem Kadlecem se vydal kontrolovat pole, kde pytláci kradli jetel. Oba měli lovecké pušky na postrašení zlodějů.
Když Ladislav zahlédl temnou postavu, která se rozmachovala kosou, zavolal: „Stůj!“ Postava však neposlechla, dala se na útěk. Ladislav vypálil. Postava se s výkřikem skácela k zemi.
Přistoupil k bezvládnému tělu a poznal v něm známého Františka Charváta, syna hajného z Nové Obory. Propadl hrůze, že zabil člověka. Odešel na blízký pahorek, vysunul bradu nad ústí své dlouhlavňové pušky sevřené koleny a stiskl spoušť.
Výstřel mu zničil obličej. Ztratil nos a spodní čelist. Přestože silně krvácel, stačil se odpotácet k blízkému rybníku. Možná chtěl dokonat sebevraždu utopením, snad jen chtěl studenou vodou zchladit ránu. Neměl však už sílu. Uvázl v bahně na břehu a omdlel.
Dodnes není jasné, jestli byl František Charvát opravdu pytlákem a jestli byl vůbec vážně poraněn. Pamětníci z Cerhonic vyprávěli, že „Charvát se jen stavěl mrtvým, aby unikl hněvu správcova synka.“
Muž s umělým obličejem
Po roce v nemocnici se Ladislav vrátil domů jako úplně jiný člověk. Na pražské chirurgické klinice dr. Viléma Weisse na něj čekala řada bolestivých operací v obličeji, z rány mu bylo vyňato víc než sto úlomků kostí.
Zlatník mu vytvořil dokonalý umělý chrup, zlaté patro a protože si ustřelil i nos, tak i voskový nos, podobný stříšce, přidržovaný brýlemi. Brýle zakrývaly jizvu se dvěma zlatými rourkami pro hleny. Mluvil však už napořád špatně, huhňavě. Brada zůstala přes všechnu chirurgickou obratnost trvale znetvořená.
Nikdy v životě se nenechal fotografovat. Z bývalého smělého, drzého mládence se stal plachý, bojácný samotář.
Jediný dochovaný portrét se zdravou půlku obličeje
Zrození spisovatele z utrpení
Paradoxně právě zranění a následná izolace z něj udělaly spisovatele. Dřív by ho ani nenapadlo vzít knížku z otcovy knihovny, ale teď se do nich přímo ponořil. Zamiloval si překlady Williama Shakespeara. Po návratu do Cerhonic si začal doplňovat své chabé vzdělání, naučil se konečně řádně psát česky.
„Tento zájem ve mně vzrostl, když se otec rozhodl, abych pořídil soupis zámeckého cerhonického archivu. Probíral jsem se starými listinami, četl jsem staré zápisy, zamiloval jsem si starou češtinu. Tehdy mě také poprvé napadlo, že bych se mohl stát spisovatelem.“
První povídka Kantorovy trefuňky vyšla v roce 1871 v Humoristických listech. „I bez ženy,“ říkal si Ladislav „lze naplnit život.“ Začal psát humoresky, povídky, později dramata. Ale jeho temná povaha se nikdy neztratila.
Tyran v Národním divadle
V roce 1882 se překvapivě stal prvním dramaturgem nově otevřeného Národního divadla. Ze současníků byl popisován jako „pomenší člověk, nevrlý, zlostný a neústupný“. Za necelých pět let dramaturgování odmítl asi 350 divadelních kusů a zhruba stovku překladů. K autorům se choval až neurvale, nemilosrdně škrtal v jejich hrách.
Udělal si tak mnoho nepřátel, což se mu mnohokrát obratem vrátilo v podobě kritiky a špatného mediálního obrazu.
Jeho vlastní hry měly smíšený úspěch. Triumf vědy v roce 1884 naprosto propadl, nabídl dokonce rezignaci. Naopak velký úspěch zaznamenala veselohra Paní mincmistrová (1885), podle které Otakar Vávra natočil film Cech panen kutnohorských.
Premiéra Zvíkovského raráška v Národním divadle
Naši furianti: Mistrovské dílo plné žluči
V květnu 1887 uvedlo Národní divadlo jeho nejznámější kus Naši furianti. „Mnoho let jsem se zabýval myšlenkou sepsat hru z vesnického života. Ale považoval jsem to za úkol moc těžký. Neměl jsem ani žádný vzor, žádná podobná hra dosud neexistovala,“ vzpomínal později.
Hra se odehrává v přejmenovaných Cerhonicích (ve hře Honice) a postavy měly skutečné předobrazy. V roce 1921 ji hráli cerhoničtí divadelní ochotníci přímo v Cerhonicích na návsi. Ti starší (zvláště ti, kteří byli pokrevně spřízněni s osobami, podle kterých napsal autor své postavy) se k nim nechtěli znát.
Starý výměnkář Kučera, který pamatoval Stroupežnického z dob jeho divokého mládí, odmítl všechny hlavní osoby hry: „Takoví lidé tady nikdá nebyli, kdepak, my máme zde pořádný sedláky. Ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmáli!“
Návrh scény Naši furianti v roce 1925 v Národním divadle
Poslední roky: Láska a smrt
V květnu 1890 se čtyřicetiletý Stroupežnický oženil s pětatřicetiletou herečkou Annou Turkovou. „Ve své ženě jsem nalezl oddanou bytost. Ne jenom lidsky, ale i umělecky,“ napsal. Přesto se před ní až do konce života zamykal ve svém pokoji, nechtěl, aby ho viděla bez masky.
V Národním divadle se stále silněji mluvilo o jeho propuštění. Jako jeden z hlavních důvodů byla při jednáních uváděna nepříjemná Stroupežnického povaha. Podílel se na ní pravděpodobně i komplex méněcennosti. Zjev ho nutil stranit se společenského života a zároveň v něm budil podezření, že se mu všichni posmívají.
V létě 1892 se manželé chystali na prázdniny do jižních Čech, ale nedostali se dál než k přípravám. Ladislav náhle onemocněl tyfem.
Stroupežnický umírá 11. srpna 1892. Přesně za pětadvacet let poté, co chtěl jako osmnáctiletý skončit sebevraždou. Bylo mu 42 let.
Jeho první životopisec Jaroslav Kramper o něm napsal: „Celé jeho životní dílo je jako jeho život něčím nedopovězeným, zlomkovitým, ve dví roztržený. Je to v podstatě dlouhá řada pokusů, kterou uzavřela teprve smrt.“
Naši furianti se dodnes hrají na českých jevištích. Málokdo si ale uvědomuje, že jejich autor byl mužem, který se nikdy nenechal vyfotografovat, protože se styděl za svou znetvořenou tvář a ještě víc za svou znetvořenou duši.
Hrob Ladislava Stroupežnického a jeho ženy
Zdroje:
František Hampl: Ladislav Stroupežnický, český humorista a dramatik (kniha)
úvod Jany Sloukové k divadelnímu programu hry Naši furianti
