Článek
Židovka Marianna Mortara právě připravuje k večeři, když zaslechne hlasité klepání na dveře. Je červnový večer roku 1858 a nad Bolognou zapadá slunce.
Na prahu stojí dva muži v uniformách papežské policie. Muž pak řekne větu, která změní život celé rodiny: „Máme rozkaz odvést vašeho syna Edgarda. Byl pokřtěn.“
Židovský dům v srdci papežského státu
Mortarovi žijí v typickém židovském domě v Bologni. Osm dětí, vůně pokrmů připravovaných podle židovských předpisů, hebrejské modlitby zaznívající večer i ráno.
Salomone „Momolo“ Mortara je úspěšný obchodník. Jeho žena Marianna pochází z váženého rodu Padovanů. Jsou součástí malé, ale soudržné židovské komunity, která čítá pouhých 200 duší v celé Bologni. Židé zde žijí sice legálně ale s omezeními. Nemají synagogu, nemají rabína. Praktikují víru diskrétně, za zavřenými dveřmi svých domovů.
Přitom právě jejich diskrétnost je stahuje do pasti. Podle papežských zákonů nesmějí zaměstnávat křesťanské služky. Bez nich by ale nedokázali dodržovat šabat. Potřebují někoho, kdo bude v sobotu topit, vařit, obsluhovat. Takže téměř každá židovská rodina v Bologni porušuje zákon. A církevní úřady mlčky přihlížejí.
Až do chvíle, kdy se z toho stane problém.
Anna a její historická role v příběhu
Anna Morisi má pouhých čtrnáct let, když nastupuje do služby u Mortarových. Je to vesnická dívka, negramotná, zbožná, vyděšená velkým městem. Přišla za prací jako její tři starší sestry. Potřebuje vydělat na věno, aby se mohla vdát. V domě Mortarových se učí židovským zvykům. Vidí, jak se rodina modlí nad světly, jak dodržuje šabat, jak čte z velkých knih v cizím jazyce.
Je zima 1851-52. Malý Edgardo, sotva roční, těžce onemocní. Horečky mu vystupují tak vysoko, že se rodina bojí o jeho život. Anna vidí rodiče sedět u kolébky. Čtou z hebrejských knih modlitby, které se říkají umírajícím.
Ve čtrnácti letech, sama daleko od domova, dívka prožívá nejhorší noční můru: dítě v její péči umírá. Vzpomene si na to, co ji učili v kostele. Pokud dítě zemře nepokřtěné, jeho duše nepůjde do nebe. Vezme sklenici vody. Přistoupí ke kolébce. Pokropí Edgarda a šeptá slova, která zná nazpaměť: „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Edgardo se uzdraví. Anna o křtu mlčí. Chápe, že udělala něco, co by jí rodiče nikdy neodpustili. Šest let si tajemství nese. V roce 1857 umírá Edgardův mladší bratr Aristide. Anna je zdrcená a při rozhovoru se sousedkou jí to vysype: „Měla jsem pokřtít i Aristida, jako jsem pokřtila Edgarda…“
Sousedka to řekne další sousedce. Ta další. Zvěst se pomalu dostává tam, kam se dostat neměla. K uším boloňského inkvizitora.
Zatčení
Večer 23. června 1858 klepe papežská policie na dveře Mortarových.
„Váš syn byl pokřtěn,“ vysvětluje maršál Lucidi. „Křesťanské dítě nemůže vychovávat židovská rodina. Máme rozkaz ho odvést.“
Marianna křičí tak, že ji slyší celá čtvrť. Vrhá se k Edgardově posteli: „Zabijte mě, než si ho vezmete!“ Lucidi je zjevně rozrušený. Později napíše: „Tisíckrát raději bych čelil vážnějším nebezpečím, než aby musel být svědkem tak bolestné scény.“
Po vyjednávání dostává rodina jednu noc navíc. 24. června večer je ale konec. Edgardo pláče, když ho vytrhávají z otcovy náruče. Dva policisté, kteří ho celý den hlídali, pláčou nad bolestnou scénou. Kočár s dítětem mizí v boloňských uličkách směrem k Římu.
Matka na pokraji šílenství
Marianna se zhroutí. Doslova. Sousedé ji musí odnést k příbuzným, protože její pláč je tak srdcervoucí, že nikdo v domě nevydrží. Týdny neví, kde její syn je. Teprve začátkem července se dozví, že je v Římě, v Casa dei Catecumeni – instituci pro ty, kdo se připravují na přijetí křesťanské víry.
Marianna začíná chřadnout. Přestává jíst, téměř nemluví. Její bratr říká: „Ukažte tuto ženu papežovi. Kdyby ji viděl, jak ji vidím já, neměl by odvahu držet jejího syna ani o chvíli déle.“
Bouří se celý svět
Zpráva o únosu židovského dítěte se šíří Evropou a posléze celým světem jako požár. V Americe věnuje jen New York Times v prosinci 1858 více než dvacet článků případu Mortara.
Napoleon III., dosud papežův ochránce, je pobouřen. Rothschildové mobilizují své mezinárodní sítě. Britský parlament projednává oficiální protest. Sir Moses Montefiore, nejváženější židovský vůdce v Evropě, cestuje osobně do Říma. Chce klečet před papežem a prosit o chlapcovo propuštění.
Ale Pius IX. zůstává neústupný.
Papež, který našel syna
Zatímco svět protestuje, papež Pius IX. si k Edgardovi vytváří osobní vztah. Pravidelně s ním tráví čas. Schovává ho pod své roucho a volá: „Kde je ten chlapec?“ Edgardo se směje.
Při setkání s římskou židovskou komunitou papež vybuchne: „Noviny si můžou psát, co chtějí! Je mi úplně jedno, co si myslí svět!“
Dodá pak slova, která odhalují jeho skutečné city a motivy: „Tento chlapec mě stál mnoho. Mocní i bezmocní se ho pokoušeli ukrást a obviňovali mě z barbarství. Oplakávali jeho rodiče, ale nedokázali pochopit, že i já jsem jeho otec.“
Dvě verze jednoho příběhu
Když rodiče konečně dostanou povolení navštívit Edgarda v létě 1858, vznikají dva naprosto odlišné příběhy.
Podle matky Marianny má Edgardo „vyhublou a bledou tvář, oči plné hrůzy“. Šeptá mu: „Narodil ses jako žid a jako žid musíš zůstat.“
Katolické noviny ale popisují scény, kdy se chlapec svíjí hrůzou při matčiných slovech. Údajně prohlašuje: „Jsem pokřtěn! Můj otec je papež!“
Kdo říká pravdu? Možná oba. Možná sedmiletý chlapec, vytržený ze své rodiny, říká každému to, co chce slyšet.
Politické zemětřesení
Napoleon III. již delší dobu váhá nad svojí politikou vůči italskému sjednocení. Případ Mortara však jeho váhání ukončuje. Stává se pro něj dalším důkazem, že papežská světská moc je přežitý systém. Císař začíná naslouchat těm, kdo tvrdí, že je čas podpořit moderní, sekulární italský stát.
V únoru 1859 slibuje tajně Piemontu vojenskou podporu proti Rakousku. Rozhodnutí ovlivňuje řada faktorů – geopolitické zájmy, tlak liberálních kruhů ve Francii, ale i mezinárodní ostuda kvůli únosu židovského dítěte.
Válka vypukne v dubnu. 12. června 1859 opouští rakouské síly Bolognu. Konec papežské nadvlády nad městem po více než tisíci letech je výsledkem širšího procesu sjednocení Itálie a případ Mortara k němu rozhodně přispěl. Z osobní tragédie jedné rodiny se stal jeden z faktorů, který pomohl hnout dějinami.
Nové světské úřady v Bologni okamžitě zahajují vyšetřování. V lednu 1860, o půl třetí ráno, policisté zatýkají inkvizitora Felattiho v klášteře San Domenico. „Pokud jde o činnosti jako inkvizitor, zodpovídám se pouze Svatému officiu v Římě,“ prohlašuje tvrdošíjně. „Nikomu jinému.“ Při soudu v dubnu 1860 je nakonec osvobozen, protože soud rozhodne, že jednal na rozkaz tehdejší vlády. Politické škody jsou už nedozírné.
Edgardo a jeho život
Edgardo mezitím vyrůstá v Římě jako papežův adoptivní syn. Ve třinácti letech vstupuje do řádu kanovníků lateránských a přijímá jméno Pio Edgardo na počest svého „duchovního otce“. Píše rodině dopisy plné náboženských výzev: „Snažím se je přesvědčit o pravdě katolické víry.“ Odpověď nedostává dlouhé roky.
Drama posledních dnů papežského státu
V září 1870 italské vojsko dobývá Řím. Tisíciletý papežský stát definitivně končí. Devatenáctiletý Edgardo prožívá hrůzu. Říká se, že když k němu přijde bratr Riccardo v italské uniformě, Edgardo na něj křičí: „Ustup, Satane! Než se ke mně přiblížíš, svlékni si tu vražednou uniformu!“ V říjnu 1870 uprchne tajně z Říma v civilním oblečení. Nachází útočiště v rakouském klášteře.
V roce 1873 je Edgardo vysvěcen na kněze. Má pouhých 21 let. Pius IX mu posílá osobní dopis a doživotní rentu. Edgardo cestuje po Evropě jako misionář a káže v šesti jazycích.
Pro Pia IX, který Edgarda vychoval jako vlastního syna, je pád Říma osobní tragédií. Po dobytí města se prohlásí za „vězně Vatikánu“. Odmítá opustit papežský palác. Neuznává nový italský stát a exkomunikuje krále Viktora Emanuela II. Osm let žije uzavřen ve Vatikánu, nikdy již nevystoupí na balkon svatého Petra, nikdy nepřekročí práh svého paláce. V únoru 1878 umírá ve věku 85 let. Jeho pontifikát trval téměř 32 let a je nejdelší v historii církve. Muž, který se postavil celému světu kvůli jednomu židovskému chlapci, zemře jako vězeň vlastní tvrdohlavosti.
Setkání po dvaceti letech
Chvíle setkání přichází v roce 1878 v jihofrancouzském městě Perpignan. Edgardo káže v místním kostele. V davu sedí žena s šedými vlasy, jeho matka Marianna. Po kázání se setkávají. Edgardo je dojatý, ale zklamaný. Marianna odmítá konverzi. „Vždy jsem vroucně toužil, aby má matka přijala katolickou víru,“ píše později. „Mnohokrát jsem se o to pokoušel. Nikdy se to však nestalo.“
Jsou to jejich poslední společné chvíle jako matky a syna. Marianna zemře v roce 1890. Francouzské noviny mylně oznámí, že na smrtelné posteli konvertovala. Edgardo to veřejně vyvrací.
Edgardo Mortara (vpravo) se svou matkou a pravděpodobně bratrem
Co se stalo s Annou?
Anna Morisi, dívka, která vše začala, se po procesu vrací do své vesnice. Vdá se, založí rodinu. Žije v ústraní, ale její čin ji pronásleduje celý život. Někteří ji považují za hrdinku víry, jiní za zrádkyni. Zemře v chudobě, zapomenutá většinou světa. Její jméno zůstává navždy spojeno s příběhem, který změnil mapu Evropy.
Ozvěny tragédie
Případ Mortara měl dalekosáhlé důsledky pro židovské rodiny po celé Evropě. Vedl ke založení Alliance Israélite Universelle v roce 1860 – organizace na ochranu židovských práv, která funguje dodnes.
Změnil se také způsob, jak židovské rodiny najímaly křesťanské služky. Mnoho z nich začalo vyžadovat podepsané prohlášení, že nikdy žádné dítě nepokřtí. Strach z dalších únosů pronásledoval židovské komunity ještě desítky let.
Edgardova smrt
Otec Pio Edgardo Mortara stráví posledních čtyřicet let života v belgickém klášteře Bouhay nedaleko Lutychu. Klášter má svatyni Panny Marie z Lourdes. Pro Edgarda symbolické místo, protože lurdské zjevení se událo v roce 1858, ve stejném roce jako jeho „konverze“.
Umírá 11. března 1940 ve věku 88 let, měsíc před příchodem nacistů do Belgie.
Zapomenutý příběh
Příběh rodiny Mortarových byl pak dlouhá desetiletí téměř zapomenut.
Teprve v roce 1997 americký historik David Kertzer publikuje knižní studii, která vrací případ do centra pozornosti. Zjišťuje přitom paradox: italští historici případ téměř neznají, ale specialisté na židovské dějiny po celém světě o něm vědí.
Dnes Edgardův příběh znovu ožívá. Steven Spielberg plánoval filmové zpracování, ale projekt ztroskotal na tom, že nenašel vhodného představitele hlavní role. Marco Bellocchio natočil v roce 2023 film „Kidnapped“, v českém překladu Papežův zákon.
Případ zůstává symbolem věčných otázek: Kde končí náboženská svoboda a začíná státní moc? Kdo má právo rozhodnout o osudu dítěte? Jak daleko může zajít víra v boji za spásu duše?
Zdroje:
kniha David I. Kertzer: „The Kidnapping of Edgardo Mortara“ (1997)
