Únosce Richarda Oetkera chtěl miliony, které pak roky hnily v lese. Tělo oběti zlomil, paměť zůstala

V prosinci 1976 odcházel Richard Oetker z přednášky na technické univerzitě ve Weihenstephanu. Na parkovišti byla tma, mráz a téměř nikdo nikde. Když došel ke svému autu, přistoupil k němu muž s pistolí opatřenou tlumičem, přiložil mu ji na záda a tiše mu přikázal, aby šel s ním. Tak začal případ, který se zapsal do německé kriminalistické historie.

Jméno Oetker znal v Německu každý. Dr. Oetker znamenal prášek do těsta, pudinky i hotová jídla a především silné rodinné impérium s tradicí od roku 1891. Richard byl synem jeho majitele, ale v té době především studentem, který se nijak nevymykal životu svých vrstevníků.

Právě to z něj udělalo ideální cíl.

Dieter Zlof, čtyřiatřicetiletý opravář aut narozený ve slovinském Celji, se na únos připravoval dlouho a pečlivě. Koupil ojetý automobil, pořídil polstrování do dřevěné bedny a sestavil elektrický systém. Jeho plán byl jednoduchý: získat 21 milionů marek.

Únosce donutil Richarda nastoupit do dodávky a vlézt do připravené bedny. Dřevěná bedna měřila metr čtyřicet pět na výšku a široká byla sedmdesát centimetrů. Pro muže vysokého téměř dva metry to znamenalo jediné: skrčit se do nepřirozené polohy a zavřít se do prostoru, ve kterém se nedalo ani pohnout.Pak přišla jízda naslepo, bez jakékoli představy, kam míří.

Bednu Zlof napojil na elektrický systém, který měl sloužit jako pojistka proti pokusu o útěk. Systém měl vydat jen mírný varovný výboj. Když s vozem odjížděl, nechtěně zavadil o elektrické vedení a celý systém tím narušil.

Ten se místo krátkého varovného impulzu spustil na plný výkon. Proud procházel Oetkerovým tělem a způsobil mu těžká zranění, od zlomenin hrudních obratlů i kyčlí až po vážné poškození plic.

Richard Oetker přesto zůstal po celou dobu při vědomí. V té bolesti si ukládal do paměti každý detail, který mohl zachytit. Rukopis na štítku polstrování, cenu napsanou tužkou, vůni garáže i hlas, který k němu doléhal přes jednoduché zařízení. Netušil, že právě tyto drobnosti jednou pomohou usvědčit pachatele.

Rudolf August Oetker dostal jasné instrukce: 21 milionů marek za syna. Šlo o jedno z nejvyšších výkupných v poválečném Německu.

Otec zaplatil.

Současně probíhala jedna z největších policejních operací. Předání sledovalo více než sedmdesát policistů. Zlof ale připravil promyšlenou hru, která je vedla křížem krážem Mnichovem a nakonec i s penězi zmizel nepolapen.

Richard Oetker byl téhož dne nalezen v lese u opuštěného auta, téměř neschopný pohybu a nebylo jisté, zda přežije.

Policie zpočátku předpokládala, že za únosem stojí organizovaná skupina. Číslo 21 je dělitelné třemi a právě to vedlo policii k přesvědčení, že za únosem stojí nejméně tříčlenná banda. Byl to omyl, který pátrání výrazně zkomplikoval a zpomalil.

Zemský kriminální úřad sestavil speciální komisi. Vyšetřovatelé prověřili tisíce stop a vyslechli tisíce svědků. Dva roky bez výsledku. Mezitím Richard Oetker podstupoval jednu operaci za druhou a znovu se učil chodit.

Zlom přišel 29. ledna 1979, kdy se na jedné mnichovské bankovní pobočce objevil muž s tisícimarkovou bankovkou. Bankovní úředník si všiml série a poznal ji jako součást registrovaného výkupného. Následovala identifikace, výslechy i detail, který si Oetker zapamatoval v bedně: ceník na polstrování. Prodavačka potvrdila, že odpovídající materiál prodala právě Zlofovi.

30. ledna 1979 byl Dieter Zlof zatčen.

Soudní síň v Mnichově v listopadu 1979 nepřipomínala místo, kde se hledá pravda, ale spíše arénu, v níž se Richard Oetker musel znovu vrátit do oné těsné dřevěné bedny. Seděl tam, stále ještě bledý, s tělem zdevastovaným elektrickými výboji a musel se dívat na muže, který mu to způsobil.

Dieter Zlof zvolil strategii, která je pro oběti tou nejhorší možnou trýzní: kamennou tvář a absolutní popírání.

Zlof u soudu nehrál roli zločince, ale roli nespravedlivě obviněného otce od rodiny. Zatímco Richard Oetker líčil detaily své agónie, jak slyšel praskání vlastních kostí a jak mu v plicích docházel kyslík, Zlof na něj hleděl s nečitelným výrazem. Pro Richarda to byl moment čistého zla. Nebyla v tom žádná lítost, jen chladný kalkul člověka, který věřil, že bez přímých důkazů a nalezených peněz ho systém neodsoudí.

„Byl jsem naštvaný, že mu část lidí věřila,“ vzpomínal později Oetker.

Zlof dokázal část veřejnosti přesvědčit, že je obětí „policejní zvůle“. Richard Oetker se tak ocitl v bizarní situaci: on byl ten, kdo přežil peklo, ale musel obhajovat svou verzi příběhu proti muži, který se mu v podstatě vysmíval do obličeje.

Richardova zbraň však byla tichá a precizní. Jeho paměť.

Každý detail, který si v bedně uložil do mozku, od rukopisu na polstrování až po specifický pach garáže, se u soudu proměnil v neviditelná vlákna, která se kolem Zlofa začala stahovat. Byla to Richardova schopnost neztratit v té nejhlubší tmě a bolesti sám sebe.

I když padl rozsudek na 15 let vězení, pro Richarda to nebylo vítězství. Teprve když Zlof po letech ve své knize přiznal: „Ano, udělal jsem to,“ mohl Richard Oetker tu pomyslnou dřevěnou bednu ve své mysli konečně definitivně opustit. Nikoliv proto, že by mu vrah ulehčil, ale proto, že lež konečně ztratila svou moc.

Po propuštění v roce 1994 žil Zlof pod krycím jménem Ehrlich, pracoval v marketingu a zároveň pobíral podporu v nezaměstnanosti.

Pak se pro ukryté peníze vrátil.

Výkupné leželo zakopané u obce Rauchenberg jihovýchodně od Mnichova, v osmdesát pět centimetrů hluboké vlhké jámě. Část bankovek zničila vlhkost a hmyz. Se zbytkem uloženým ve vodotěsných nádobách se vydal do Londýna, kde hledal cestu, jak peníze vyměnit. Místo toho ho zadržel Scotland Yard a 12,4 milionu marek bylo zabaveno a nakonec vráceno Richardu Oetkerovi.

Ve své autobiografii z roku 1997 napsal Dieter Zlof to, co více než dvě desetiletí popíral: unesl Richarda Oetkera. Knihu přitom nesepsal sám, ale Nicole Amelungová, manželka jeho vlastního obhájce.

Za pokus o zhodnocení výkupného byl opět odsouzen, odseděl si další trest a byl deportován do Německa. Později provozoval stánek s rychlým občerstvením v průmyslové zóně Mnichova. Soud mu uložil povinnost vrátit výkupné i s úroky, celková částka přesáhla 40 milionů marek.

Richard Oetker chodil čtyři roky o berlích a podstoupil řadu operací. Plíce zůstaly poškozené navždy a nohy už nikdy plně neobnovily svou funkci.

Svůj soukromý život pečlivě střežil před veřejností. Byl dvakrát ženatý a má dvě děti. O svém únosci po letech řekl větu, která vystihuje víc než dlouhé vysvětlování: „Nemám žádnou touhu po pomstě ani nenávist. Odpustit mu ale nemohu.“

Když se po letech objevily plány na filmové zpracování případu, Richard Oetker nejprve váhal. Nakonec souhlasil i proto, že se dozvěděl, že vlastní verzi chce natočit jeho únosce. Nechtěl, aby příběh převyprávěl někdo, kdo ho sám způsobil.

V roce 2001 tak vznikl dvoudílný televizní film Der Tanz mit dem Teufel (Tanec s ďáblem). Richarda Oetkera ztvárnil Sebastian Koch, jeho únosce Christoph Waltz a vyšetřovatele Tobias Moretti. Film byl zařazen mezi deset nejlepších televizních produkcí roku a pro Waltze představoval průlomový výkon, který předznamenal jeho pozdější oscarové role.

Je to ale i příběh o něčem jiném. O člověku, který v bolesti a tmě zavřený v dřevěné bedně využil jediný nástroj, který mu nikdo nemohl vzít: vlastní paměť. Zapamatoval si detaily, které nakonec pomohly usvědčit pachatele.

Zdroje: Wikipedia DE: Dieter Zlof, Bayerische Polizei: Die Oetker-Entführung, NW.de: Vor 40 Jahren wurde Richard Oetker entführt, Die Rheinpfalz: Vieles relativiert sich, wenn Sie dem Tod ins Auge geblickt haben, Nicole Amelung: Die Entführung. Geständnis des Dieter Zlof (1997), Film: Der Tanz mit dem Teufel, ARD 2001